Tvorba Chiny Miévilla je programově proměnlivá. Ve svých dílech létá od žánru k žánru, střídá formy jako šaty a s nebývalou lehkostí stírá hranice mezi vysokým a nízkým a pulpovým a intelektuálním. V nové sbírce se můžete potkat s osmadvaceti povídkami, jejichž styčný bod je jen jeden – nenechat se ničím vázat a dovést podivné a surreálné obrazy ke svým vlastním důsledkům.
Autor Nádraží Perdida, Města a Města, či Krakena nám již podruhé (po sbírce povídek Pátrání po Jakeovi) servíruje porci podivností ve sbírce svých kratších prací a jak je tomu u autora zvykem, nečeká nás nic konvečního ani nudného.
Tato sbírka představuje jakousi konceptuální jízdu zkoumající hranice možností psaného slova, které zůstává svázané pouze požadavkem na příběh a obraz, vše ostatní může směle jít stranou.
Kniha vyšla v originále před pěti lety a představuje soubor autorových povídek rámcově z let 2010-2015.
Předem je potřeba varovat – nejste-li příznivci bizarností a absurdně znepokojivých obrazů, kde balancujete na hraně pobavení a rozrušení, po knize vůbec nesahejte a raději se jí vyhněte obloukem.
Tato kniha je totiž plná groteskního humoru, fantastické hrůzy i intelektuálních narativů.
Krom dvou povídek, které již byly v češtině publikovány časopisecky, se setkáváme se zbrusu novou náloží podivna.
Vezměte v potaz jen náměty povídek: nad Londýnem se zničehonic objeví gigantické masy ledu, slaví se festival, kdy si několik účastníků nasadí hlavy mrtvých zvířat a chytí zvláštní nákazu, falešní pacienti předvádějí podivné choroby, které se doopravdy začnou objevovat, nadšenci putují po světě a pozorují naftové plošiny, které se probouzejí k životu, anebo třeba medik, který pitvá tělo, které má záhadné obrazce pečlivě vyryté na své kostře.
Krom záplavy nápadů se střídají i žánry – například se dočkáme nefalšovaného horroru s názvem Säcken o podivném fenoménu z jednoho německého jezera; ale střídá se i forma – vypravěč, pohled třetí osoby, scénář k „traileru“, manifest a mnoho dalších. Nezřídka je právě formální hračičkovství jednou z nejvíce znepokojujících momentů dané povídky.
Právě pocit znepokojení (nebo přesněji dojem onoho freudovského unheimlich) je výrazným rysem celé sbírky (a ostatně Miévillovy tvorby vůbec). Podtrhuje to Miévillovo (alespoň částečné) ukotvení v horrorovém žánru, kde je věren zásadní horrorové tezi páně Lovecrafta, že totiž horror je definován svým účinkem – schopností vyvolat strach.
China Miéville ve své weird fiction (jak svou tvorbu rád nazývá) krom strachu cílí také na to, aby ve čtenáři vyvolal znepokojení, údiv a pocit něčeho zcela cizího. Činí tak prostřednictvím svých témat, obrazů, drobných detailů, ale místy i jazykem. Pro čtenáře těchto povídek je jen těžké si nevzpomenout na jedno jméno, a to je Ray Bradbury.
Bradburyho hra s hranicemi každodennosti se znepokojivým, podivným a fantastickým je té Miévillově v lecčems podobná. S trochou nadsázky by se Miéville dal označit za Bradburyho 21. století, ovšem ani ne co se týče konkrétních témat a motivů, ale spíše co se týče jeho celkového přístupu a mistrovství.
Jednotlivé povídky fungují jako skvělé okno do zcela jiného světa, byť v zásadě všechny jsou pevně zasazené ve světě našem, který je však nějakým způsobem „pokroucen“.
Nečekejte tedy neznámé kouzelné krajiny, vzdálené vesmíry nebo dokonce Bas-Lag. Je-li nějaký společný jmenovatel celé sbírky, tak že jde o dvacet osm pohledů do jiné pokřivené verze našeho světa. V několika povídkách je svět „dotažen“ a vidíme vnitřní logiku, která jej drží pohromadě, ale v naprosté většině je právě tou největší neznámou otázka „proč?“, na kterou autor téměř nikdy nedá uspokojivou odpověď.
Celou knihu tak prostupuje konfrontace s podivným a nepochopitelným, samotný čtenářský zážitek nás staví do lehce nepříjemné situace a spolu s řadou povídkových protagonistů se ptáme „proč“, „jak“ (a místy i „co“ a „jestli“). A zde se dostáváme k jádru hodnocení této knihy. Tento čtenářský zážitek může vyústit v několik reakcí.
Můžeme být knihou fascinováni, necháme se unést proudem autorovy imaginace, sledujeme zákruty a myšlenkové přemety, které nám před zraky vykreslují groteskní výjevy, které jsou místy znepokojivé a místy podivně známé. Příběhy budeme vnímat jako zvláštní obrazy možností, skici či experimenty a nepochybně si celou tuto divnou jízdu užijeme.
Je však i šance, že nás neustálé pokládání otázek a výstavba podivně dysfunkčních světů bude unavovat či dokonce frustrovat a Miévillovy eskapády se pak u nás nesetkají s pochopením.
Asi bude i hodně záležet na našem čtenářském přístupu a očekávání – ten, kdo bude chtít, aby se autor „ospravedlnil“ a svým světům dodal podrobné vysvětlení, odejde zklamán; Miéville zde totiž jasně nahrává čtenáři, který po přečtení nechá jednotlivé texty doznít a dá jim čas se rozvinout. Někdy ve nás může zarezonovat specifický motiv, či jeho reflexe v textu, jindy forma, či konkrétní myšlenka.
Celkově kniha svádí k pomalému čtení (a ideálně i ke správném „dávkování“) a i za tu krátkou dobu mě již svedla k návratu k některým povídkám.
Nejde o knihu, kterou lze doporučit každému, ale fanouškům Raye Bradburyho, nebo např. povídek Dina Buzzatiho či J. L. Bogese přibude další výrazný povídkový hlas, který se pohybuje na ošemetném povrchu, kde je podivno vplétáno do všední reality a hora otázek je ponechána na čtenáři samotném.
Ovšem pozor, není to tak, že by snad každá povídka byla náročnou intelektuální výzvou, ba naopak – často jsme ponechání jen v oblasti dojmů, obrazů a nálad, jindy jsou však Miévillova témata značně symbolická a kdesi v hloubce můžeme cítit náznaky jeho „angažovaného stylu“.
Knihu k vydání připravilo nakladatelství Laser-books, tedy Miévillovo „dvorní nakladatelství“ zde v ČR. Překladu Milana Žáčka a samotné fyzické stránce knihy již standardně není co vytknout.
Zajímavou otázkou zůstává, jaký úspěch mohou Tři okamžiky exploze sklidit u čtenářů. Miévillovo jméno je poměrně spolehlivým lákadlem na čtenáře, ale v tomto případě nejde o tak jednoznačný trhák, jako je většina jeho románové tvorby. Část publika však může být připravena díky předchozí sbírce, Pátrání po Jakeovi, kde jsme se s Miévillovými kratšími pracemi setkali poprvé.
Od té doby je jeho již tenkrát mistrovsky vypsaná ruka snad ještě vypsanější, nicméně v Třech okamžicích explozenacházíme autorův již tehdy dosti neotřelý hlas a specifickou poetiku v o něco lepší formě a v celkově poněkud sevřenějším tvaru, především kvůli některým motivům, které se v obměnách či skrytě opakují vícekrát.
Tři okamžiky exploze nejsou knihou pro každého, a dokonce ani možná pro každého fanouška Miévilla, přesto jde však o dílko, kterému se vyplatí věnovat pozornost. I když vám totiž povídky neučarují, jsou skvělým příkladem, kam až jde v literární tvorbě zajít, aniž by se autor musel uchylovat k extrémním experimentům s jazykem a literárním tvarem, extrémní je totiž v tomto případě autorova fantasie a to bohatě stačí.
China Miéville: Tři okamžiky exploze
Vydal: Nakladatelství Laser Books, 2019
Překlad: Milan Žáček
Obálka: Edward Miller
Počet stran: 504 / pevná vazba
Cena: 404 Kč