Uvažovali jste někdy o malé dovolené na Baltu? Třeba na palubě nějaké z luxusních lodí, které vozí pasažéry mezi Švédskem a Finskem? Ano? Tak dejte bacha na loď Baltic Charisma. Jednak už má nejlepší léta za sebou a jednak na poslední plavbu vzala pasažéry, kteří hodlají utopit svět v krvi.
Kniha Matse Strandberga disponuje silnými slovy na atmosférické obálce, kde zakrvavená ruka zoufale tápe po kajutním okénku. Je jasné, že tahle severská plavba bude větší maso, než většina detektivních letáčků IKEA, které u nás tyhle kraje zastupují především. Prý švédský Stephen King. No, tak se na to podívejme.
Na palubu, odplouváme!
Aby bylo jasno o čem mluvíme… Nacházíme se na palubě trajektu, kde si stovky lidí snaží splnit své sny a na chvíli utéct před realitou.
Bývalý zaměstnanec chce svého přítele konečně požádat o ruku. Stárnoucí žena naposledy chytit mládí a svobodu. Adoptovaný vietnamský chlapec konečně poznává, jak moc v háji jeho rodina je, jak moc se mu odcizila super sestřenka s těma nejdelšíma nohama, bývalá hvězda Eurovize nevidí konec kokainové lajny, uvědomělá členka ochranky, dvě kamarádky na tahu, který se vymkne… a další a další.
Strandberg nám představí desítky postav. Bez přehánění. Skoro polovinu knihy nedělá nic jiného. Bezva, řeknete si. To je ta kingovina, seznamování se a pak přijde to maso, že? Viděli jsme to v Nezbytných věcech, v To, ve Svědectví a i jinde.
Jenže King je v podstatě komorní a hlavně elegantní vypravěč, který perfektně chápe mysl prostých lidí. Jeho přístup je opravdu lidský. Perfektně ví, kdy ukázat kladnou a kdy zápornou stránku svých postav, jak to mixovat, jak proti sobě stavět zájmy a cíle jednotlivých aktérů, jak se jim dostat do hlavy a skrze ně do hlavy vám, čtenářům.
Kladivem a baseballovou pálkou
Strandberg na jemnůstky kašle a jde na vše s kladivem a baseballovou pálkou. Hezky polopaticky, aby vše pochopil i idiot. Hned se pozná, že je autor novinář, co dokáže napsat chytlavý titulek a jakž takž sdělení, ale se stylem mu musí pomoct editor, který tady nebyl přítomen. Asi si ho najali dědicové Stiega Larssona. Chudák Strandberg. Takže jako ano, v podstatě ty postavy mají nějaký potenciál, ale odhadnete ho hned na první dobrou a pak jen nenaplněně čekáte, kdy se stane něco překvapivého. Což se nestane.
Teda, jako vypukne upíří epidemie a totální vybíjená křížená s krvesajnou zabíječkou, ale to není překvapivé. To vám taky dojde totiž na první dobrou. Takže místo toho, aby ten úvod pořádně zarýval drápy a nutil vás vžít se do budoucích obětí a hrdinů, tak jen útrpně otáčíte stránky a čekáte, kdy to přijde.
A pak to teda přijde. A dějí se věci… Fakt nečekaný! Ne, kecám. Dál se jede podle šablony, a to v tom lepším případě. V tom horším se prostě náhodně objevují postavy tam, kde se zrovna potřebuje udát něco dramatického, aniž by bylo moc jasný, proč a jak se tam dostaly. Což je škoda.
V těch nejlepších pasážích totiž Trajekt připomíná Chobotnici Stephena Sommerse – ano, to krásně krvavé béčko, které jste možná viděli v sobotu před půlnocí na některé z komerčních televizí. Co je nakonec ale Strandbergově knize nejblíž, to je trilogie Guillerma del Tora Zhoubný kmen.
To mělo taky sakra velký potenciál, ale vybil se hned na prvních sto stránkách, nějak to dotáhl do konce první knihy a pak už jen chcípal ve škarpě, zatímco se děj plahočil přes další dva díly. Trajekt to naštěstí utne v jedné knize. Má sice otevřený konec, ale to spíš jen tak, aby se neřeklo. A podobně jako u Zhoubného kmene si říkáte, jak by to asi vypadalo v dobrém filmovém zpracování (ano, jako ta Chobotnice, vím…).
Víte, je fajn, že upíři jsou zas jednou krvelačný bestie a v podstatě nemyslící zvěř řízená několika „mistry“ (autor na to dokonce vtipně upozorní – poprvé a naposled projeví smysl pro humor a hned si kopne originálně do Stmívání, hurá).
Snaha je fajn, ale nestačí
Jenže ono to fakt nestačí. Tady není žádná mytologie, vše se tváří hrozně záhadně, osudově a vůbec epicky, ale… je to jen póza. Strandberg na nějakou upíří evoluci prostě nemá a jen popadl pár prvků ze zmíněného Zhoubného kmene, z Bladea dvojky a tipuji že i z 30 dní dlouhé noci.
Ústřední dvojice, u které začíná celé to upíří tóčo, je vykradená z Ať vejde ten pravý. Prostě pel mel. I kniha plná vykradených motivů může být samosebou skvělá jízda. Opravdu může. Ale tohle není ten případ. Protože chybí nejen hloubka a pozadí příběhu, ale i styl, který by to dokázal zaretušovat.
Takže ve výsledku je to dost těžké zklamání. Švédský horor má přitom díky autorovi výše uvedeného Ať vejde ten pravý dost dobře našlápnuto k dalšímu fenoménu. Jenže tam, kde Lindqvist opravdu pracoval kreativně s mytologií toho kterého monstra, tady se jen vrší atrakce a nějaký logický oblouk, který by to vše zastřešil, se prostě flikuje za pochodu.
Opravdu škoda. Jediné, co opravdu pobaví, je pár krvavých scén a pak obsesivní upomínání na to, jaké zvuky vydávají upíří čelisti… Což trochu připomíná slavné čínské skákající upíry… ano, je to směšné, nikoliv děsivé. A pochybuji, že to byl záměr, zcizující moment a tak. Kdepak.
Ale každopádně… na trajekt jedině s osikovým kůlem. Pro jistotu.
Mats Strandberg: Trajekt
Vydal: Nakladatelství Host, 2018
Překlad: Helena Matochová
Počet stran: 466
Cena: 332,-
