Petra Kubašková: Tajemství stříbrné čarodějky cover
Zdroj / Autor: Alexander Rand

Když v roce 2019 vydala v nakladatelství Epocha Petra Kubašková svůj román Čarodějky malostranské, sklidila kladné ohlasy nejen recenzentů, ale především čtenářů napříč generacemi a to i navzdory tomu, že příběh čtrnáctileté Ginevry byl určen zejména mladším čtenářům.

Petra Kubašková: Tajemství stříbrné čarodějky obálka
Zdroj: Nakladatelství Epocha

Nicméně svět malostranských uliček a oživlých domovních znamení okouzlil i mnoho dospělců. Nebylo tedy ani divu, že se kniha vloni na podzim dočkala mladší sestřičky.

V první knize outsiderka Ginevra našla konečně nové kamarádky a vypátrala, kam se ztratili dva malostranští duchové. V jejím přímém pokračování bude čelit výzvě mnohem těžší.

„Při mé měsíční iniciaci zakryl měsíc na obloze mrak. Musím to být já, kdo dokáže Luně i ostatním čarodějkám, že si zasloužím zůstat na malé straně a moje rodina se mnou.“

Možná se vám to taky někdy stalo. Nebyli jste v kolektivu oblíbeni a stačilo málo a hnedle jste se ocitli na okraji společenství. Tak přesně tohle je základním kamenem Tajemství stříbrné čarodějky.

Malostranské čarodějky jsou odpradávna trnem v oku ostatním pražským čarodějkám. Třeba taková Heliona Vinohradská a jí podobné by nejraději viděli Ginevru, její maminku a tety někde hodně daleko od Prahy. Třeba v Brně, nebo v pekle. To vyjde nastejno.

Takže když se Ginevře při jednom z nejdůležitějších iniciačních kouzel cosi nepovede, mají výše zmíněné výtečnice jedinečnou záminku pro to malostranské čarodějky vyhnat nejen z domu, ale i z města. Naštěstí je tu spravedlivá soudkyně Valpurga a čarodějnický tribunál.

A protože i pro čarodějky platí presumpce neviny, dostane Ginerva možnost dokázat, že pokažený rituál nebyl dílem černé magie, a že si ona i její rodina své místo na Malé straně zaslouží. Že jí v tom pomůže nejen její babička honosící se problematickou minulostí, ale také její nové kamarádky a přítel Teo, je nad lunu jasnější.

„Najdu tu pouť. Nevím, co jsou to časohybky, ale zjistím to, přinesu babičce ten artefakt, ať už je to cokoli.“

A co že to musí odvážná čarodějka se srdcem na pravém místě a kočkodlakem po boku vykonat? Nic menšího než cestu do minulosti, protože právě tam se ukrývá artefakt, který může zvrátit blížící se katastrofu.

Při svém pátrání se Ginevra setká nejen s oživlými marionetami, ale také s čerty, bandou kočovných kolotočářů, podivuhodnými trojčaty, jež umí manipulovat časem, a bytostmi z dávných legend. Vypraví se na hrad Roštejn i do podzemí Kutné hory. Navíc si užije i cestování časem a to až do roku 1992,  protože slovy jedné z jejích kamarádek

“Takový retro nezažijete už nikdy, takže já si to hodlám užít se vším všudy. Tohle bude super, chápete, pravý… Pravý retro.“

A teď zase trochu vážně. Petra Kubašková vymyslela moc pěkný příběh se zajímavou zápletkou, navíc ho obohatila nejen novými postavami, ale rozvinula a prohloubila v něm mytologii světa Malostranských čarodějek. Opustila ulice Prahy a vyslala svou hrdinku za její hranice.

Smekám nejen před autorčinou fantasií, ale také před její znalostí mimopražských legend. Zápletka, kterou vymyslela je svěží a ačkoli není plná zvratů a velkých překvapení splňuje vše, co mají dobrodružné příběhy pro mládež mít.

Za skrytou poctu loutkářským mistrům Josefu Skupovi a Franku Wenigovi má autorka můj dík, a za poselství o síle přátelství a rodinných hodnotách zase sklidí pochvalu mnohých rodičů.

Mohlo by se zdát, že je Tajemství stříbrné čarodějky dokonalým příběhem pro holky 12+ a je to skoro pravda. Nicméně pár drobných chybek bych téhle svěží a milé knize přeci jen vytknul.

Prvních zhruba sto stran se neuvěřitelně vleče. Od nepovedeného rituálu až po čarodějnický sněm se vlastně nic moc neděje. Jen jsou neustále omílány informace o tom, jak je to strašné, že malostranské čarodějky budou muset opustit město. Vlastně až od šesté kapitoly se začne Ginevra více věnovat pátrání po tajemném artefaktu.

I s mojí trpělivostí ten zpomalený nástup udělal své a to jsem ostřílený čtenářský kozák. Jak si s něčím takovým poradí netrpělivá děcka, tím si nejsem jist.

Stejně tak mě zamrzelo, že bez ohledu na to, kolik autorka malé čarodějnici postavila na cestě překážek, nemusí se hrdinka ani moc snažit, aby dosáhla svého cíle. Všichni jí jdou totiž na ruku a skutečné nebezpečí jí nehrozí. Kam se hrabe na své vrstevníky z jiných knih, kteří pro dosažení svých cílů mnohdy málem obětují vlastní život, nebo alespoň kouzelnickou hůlku.

Samozřejmě, že autorka není žádný diletant a ve velkém finále logicky vysvětlí proč tak obávané čarodějky ze stříbrného města Ginevře nezkřivily ani vlas, přesto se nemohu zbavit dojmu, že jí kromě nedodržení deadline žádná velká újma při jejím dobrodružství nehrozila. V předchozí knize jsem měl o Ginevru opravdu strach, tady ne.

„I v malém kotěti se může skrývat síla lva. Nakonec – tou největší zbraní bývá někdy odvaha, charakter a pevná vůle. Je jedno, kdo je jak mladý nebo malý.“

Ovšem i přes veškeré výše uvedené výtky uznávám, že kniha splnila vše, co slibovala. Velké dobrodružství v kouzelném světě, nová místa i nové strašidelné a pohádkové bytosti. Že si ho užijí děvčata od dvanácti výš, o tom nepochybuji. Svůj podíl na tom budou mít jistě i hezké ilustrace, jejichž autorkou je stejně jako u prvního dílu Zuzana Čatajová. Té bych vyčetl jen ten opravdu špatně čitelný závěrečný vzkaz ze strany 418.

Petra Kubašková: Tajemství stříbrné čarodějky

Vydal: Nakladatelství Epocha, 2020

Obálka: Lukáš Tuma

Ilustrace: Zuzana Čatajová

Počet stran: 424 / pevná vazb

Cena: 296 Kč



Závěrečné hodnocení
Příběh, zábava, čtivost
75 %
Zpracování a cena
80 %
Styl a překlad
75 %
Cíl knihy a splnění
90 %
Narodil jsem se a rané dětství strávil ve slavné republice Žižkov. Takže jsem pravým Pražákem křtěným Vltavou. Ostatně město mi díky foglarovkám učarovalo a snad i proto mám dnes rád urban fantasy. Nicméně již ve školních škamnech jsem přičichl k takovým autorům jako Jules Verne či J. M. Troska. Zatím co jiní pubertální mladíci vytáčeli páskovské tance na punkových koncertech, já hltal knihy jako je Planeta opic, Den Trifidů či Malevil. Nicméně sám jsem napsal jen jednu steampunkovou novelku a pár pohádek pro dceru. A protože znám své limity, raději píšu recenze knih a audio knih a to již pátým rokem. Původně jsem psal své názory na knihy spíš jako doporučení přátelům na sociálních sítích. Pracuji jako zahradník ve Strahovském klášteře.