Jednou z fantasy událostí minulého roku byl v zahraničí epochální návrat amerického spisovatele Tada Williamse do světa Východního Ardu. první díl nové trilogie by měl česky vyjít příští rok, do té doby si ovšem fanoušci mohou připomenout legendární trilogii Vzpomínka, Trn a Žal… Třeba i nad rozhovorem s jejím autorem!

Vaše knihy se vydávají už přes dvacet let. Trůn z dračích kostí teď v České republice vychází podruhé. Sledujete překládaná vydání vašich knih v cizích zemích? Jaké místo podle vás zastupuje spisovatel Tad Williams v současné fantastice? Změnil se nějak žánr fantasy během vaší aktivní spisovatelské kariéry?

Žánr fantasy se změnil velice – stal se mnohem specializovanějším. (Vzniklo více podžánrů.) Nemám tušení, jaké místo zastupuji, přestože jsem zjevně jeden z těch, kteří pracují na dlouhých, složitých projektech. A o vydávání svých knížek za mořem se zajímám pořád – stalo se to součástí mé práce a já miluji setkání s neanglickými čtenáři. Díky tomu si uvědomuji, jak se je svět veliký a jaké jsem měl se svou prací štěstí.

Při zmínění jména Williams si člověk představí epické, ale také velmi kvalitní fantasy ságy. Proč vás přitahují rozsáhlé série? A přestože vaše knihy zaznamenaly obrovský úspěch, někteří lidé vás stále považují za Tolkienova epigona. Jak se k tomu stavíte? Co bys vzkázal lidem, kteří vás takto zařazují?

Mám rád velké příběhy, protože se mi líbí, co se stane, když spojíte dohromady spoustu zápletek a nápadů a necháte je společně RŮST. A k tomu, že jsem srovnáván s Tolkienem, mívám radost už jen z toho, že se občas objevím ve stejném rozhovoru, jako on. Nemyslím si, že jsem „jako“ Tolkien o nic víc, než byl Raymond Chander „jako“ Edgar Allen Poe, který vlastně objevil detektivku, ale lichotí mi, že jsem srovnáván s člověkem, který je pro mě osobně takhle důležitý.

V současné době jsou nejžádanější upírské ságy, fantasy knihy pro děti (nebo pro mládež) a kritici preferují uzavřené romány, v ideálním případě směsku různých žánrů. Velké série jakoby se opomíjely. Rozčiluje vás to? Měl jste ambice vypěstovat podobný kult, jako je například Harry Potter? Jaká je vaše oblíbená současná fantasy?

Prostě chci psát příběhy pro lidi. Doufám, že se budou i nadále prodávat tak dobře, abych se uživil jako spisovatel z povolání napořád. Navíc neberu změny na trhu nikterak osobně. Nemám jen jednu oblíbenou současnou fantasy, ale psal jsem na záložky dvěma novým knihám a sice Čarotepi Blakea Charltona a Jménu větru Pata Rothfusse, obě jsou vynikající.

V Jinozemi jste také experimentoval se žánry. Jinozemě nabízí fantasy příběh z téměř kyberpunkového prostředí. Jaký máte vztah ke kyberpunku? Existuje nějaký žánr, do kterého byste se raději nepouštěl?

Napíšu cokoliv, ale preferuji spíš science fiction a fantasy, protože na četbě těchto záležitostí jsem vyrůstal – jsou ve mně nejhlouběji zakořeněné. Kyberpunk mám rád, je v pohodě, ale je to určitý styl a dokonce i Jinozemi bych těžko kdy v tomto stylu napsal, to jen některé prvky zápletky byly kyberpunkové.

 Vaše knihy se vyznačují důmyslnými fikčními světy: jazyk, kultura, historie, atd. Kde nejraději čerpáte inspiraci, když připravujete pozadí příběhu? Dle mého názoru Trůn z dračích kostí vyzařuje atmosféru temného středověku. Je to výsledek důkladného historického bádání nebo jen intuice?

Oh, to je samozřejmě bádání. Chci, aby mé světy působily realisticky – to znamená, že se musím naučit spoustu různých věcí. Takže každá kapitola každé knížky zhruba znamená, že přečtu (nebo si aspoň prolistuju) tři nebo čtyři jiné knížky – hlavně co se týče historie a vědy. S Jinozemí to bylo ještě horší, na jednu kapitolu jich padl přibližně tucet.

 Jak vlastně vzniká takový fantasy svět? Držíte si v mysli fragmenty fikčních světů dlouhou dobu, řekněme třeba od dětství, nebo přicházejí s každou novou knížkou nebo projektem? Kde začínáte? Postavami, mapami, historií nebo zápletkou?

Obvykle začínám s několika základními nápady – co se stane, když zemře mocný král typu Artuše nebo Karla Velikého – jako se to stalo v Trůnu z dračích kostí, nebo co by mohlo být na březích virtuální řeky, což se stalo v Jinozemi, a pak těchto pár nápadů spolu časem pospojuji. Postavy a prostředí se k tomu připojí samy od sebe a já si pak začnu psát poznámky, kreslit mapy, atd.

 Je rozdíl psát o vymyšleném světe a o světě skutečném? Ovlivňuje to vaše přípravy na psaní? Považujete některé aspekty za tak závažné, že je musíte zdůraznit, abyste vytvořil uvěřitelnější iluzi reality?

Když pracujete se skutečnými, ale neznámými (například historickými) nebo vymyšlenými světy, musíte publiku vnutit POCIT, že na tom místě jsou. To se obvykle dělá naznačením většího světa, ale nesmíte z toho udělat hodinu dějepisu – já tomu říkám klíčové náznaky pozadí, kontextu, atd. Nemusíte jim dávat poznat každý detail, ale musíte jim ukázat víc, než když píšete o současném životě, kde je takřka všechno známé.

Na rozdíl od mnoha jiných se vaše knihy vyznačují uzavřenou zápletkou. Zvažoval jste někdy návrat do svých starých světů, jako třeba z povídky Hořící muž (Legendy, ed. R. Silverberrg)? Nepíšete moc povídek. Proč? Preferujete epické příběhy nebo prostě jen nemáte čas?

Nemám čas. V poslední době jsem pár povídek napsal – za poslední rok víc než půl tuctu. Ale v zásadě jsem věrný románům. A ano, záležitosti, které se ukáží v povídkách, se jednoho dne rozrostou v delší knihy. Mimo jiné také napíšu pár kratších románků do další série (kterou nazývám knihy Angel Doloriel).

Reklama

 Na přebalech vašich knih se často objevují kresby Michaela Whelana. Jaký spolu máte vztah a který další umělec vás zaujal?

Michael je úžasný kreslíř a já jsem měl opravdu štěstí, že pracoval na tolika mých knihách – mimochodem, mám ho rád i jako člověka. Ale i s většinou ostatních kreslířů jsem měl štěstí.

Častým motivem vaší tvorby je hudba. Co vy a hudba a co si myslíte o vztahu mezi rockem a fantasy?

Hraju a hrál jsem už spoustu let. Mnoho mých spisovatelských nápadů z hudby vychází – musí mít rytmus a podstatu a já záležitosti ve svých příbězích posuzuji stejným způsobem, jako bych posuzoval strukturu hudebního kousku. Nemám však ani ponětí o vztahu jakéhokoliv hudebního žánru s psaním fantasy. Stejně tolik spojitostí s fantasy byste určitě našli i v klasické hudbě. Jak říkáme my Američané, dělej, co ti nejvíc sedí.

Svět Trůnu z dračích kostí obývá spousta postav. Která je vaše oblíbená? Třeba doktor Morgenes, který má v zápletce významné místo i po své vlastní smrti. Pamatujete si vývoj některé postavy, která pro vás představovala výzvu, potíže a zabrala hodně času? A také nějakou, která vznikla během chvíle?

Cadrach, zostuzený mnich začínal jako vedlejší postava, ale časem se stal velice důležitý. V Jinozemi byl složitý !Xabbu, protože jsem ho nechtěl napsat jako „vznešeného divocha“ – postavu, která pouze představuje myšlenku, ale spíše jako plnohodnotnou individuální osobnost. Jiní, třeba jako troll Binabik, se prostě objevili už hotoví, i jejich hlasy jsem slyšel v hlavě.

Kniha je o strachu z umírání, zmizení, ale také o osamělosti a zapomínání. Čím může taková kniha čtenáře obohatit? Co myslíte, že si z ní lidé vezmou? Ineluki je v zásadě tragická postava. Co vy si myslíte o zapomnění a vzpomínkách? Co podle vás může přetrvat, co je trvalé?

POZOR, SPOILER! No, jak jste si všimli, jedna z nejdůležitějších postav, doktor. Morgenes, je po většinu příběhu mrtvý. Ale představuje spisovatele (mě!), protože jeho myšlenky a slova se Simonem zůstávají, i když on sám tam už dávno není, a ovlivňují příběh od začátku do konce.

A ano, Ineluki je tragický, ale ještě tragičtější je jeho neochota povolit. Jako současní teroristé se Ineluki nedokáže zbavit svého neštěstí a dějí se mu opravdu zlé věci, a kvůli tomu končí stejně špatně, jako ti, kteří mu ublížili.

Řekl bych, že je lepší docela zmizet, než aby na vás vzpomínali kvůli vaší hořkosti, hněvu a brutalitě.

Trůn z dračích kostí se v České republice znovu vydává. Jaký máte k této knize vztah? Jak byste ji představil nevědomému čtenáři a co byste mu doporučil?

Byl to můj první pokus napsat pravou moderní (post-tolkienovskou) epickou fantasy. Vytvořit něco s plným uvědoměním si Tolkienova díla bez toho, abych ho jednoduše kopíroval. Vložit Tolkienovo dědictví do příběhu, který si budou lidé číst a prožívat ho. Jsem pyšný na všechny své knihy a těší mě, že je lidé stále čtou a užívají si je už skoro třicet let.

Máte nějaké plány do budoucna, chystáte nějaké projekty? Zahrnují také cestu do České republiky?

Do České republiky jezdím velmi rád – ve skutečnosti mám raději východní Evropu obecně. Před pár lety jsem prožil skvělé chvíle v Polsku a na Krétě a díky tomu jsem si uvědomil, o co jsem přicházel. Možná mě někdo pozve na nějaký con… A momentálně právě pracuji na pokračování Vzpomínky, Trnu a Žalu. Je to vzrušující a určitě si budete moct knihu brzy přečíst i v české překladu.

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit

Reklama

Nejprve četl Rumcajse a Vinnetoua, pak objevil Conana a Zaklínače a nebylo co řešit. v současnosti se prodává coby nakladatelský a časopisecký redaktor. V mainstreamu předstírá, že je intelektuál, ale narve Warhammer kamkoliv. I do Kafky. Ovládají ho kočky a je na to hrdý.