Pokud existují bohové, co od svých věřících vlastně chtějí? Je náš osud předem daný, anebo je něčím, co si sami tvoříme? Planeta Orisha s hmyzí civilizací uctívající Oko Erykonu, podivný vesmírný objekt s nevyzpytatelným chováním, nabídne členům posádky Titanu spoustu příležitostí k zamyšlení. Pokud se jim ovšem podaří přežít.
O krok zpět
Dnes se vrátíme v čase o něco nazpět, ke čtvrtému pokračování Titanu s názvem Meč Damoklův. V rámci série je to díl čtenářsky asi nejméně úspěšný, což je ovšem docela škoda.
Začíná se zlehka: Rutinním průzkumem zdánlivě prázdné oblasti vesmíru.
Při něm ovšem vyplouvají na povrch menší i větší třenice v posádce složené z lidí a pestrého výběru mnohdy dost exotických mimozemšťanů, i o něco jemnější, přesto však patrné neshody mezi velícími důstojníky, na které padá zodpovědnost, udržet celý ten cirkus v chodu.
Názory na to, jak nejlépe toho dosáhnout, se místy liší, především mezi Deannou Troi a komandérkou Valeovou. Dokonce i kapitán Riker místy uvažuje, jestli si neukousl moc velké sousto.
Některé epizodky, jako fascinace cardassianského kadeta Dakala kočkovitou členkou ostrahy, jejíž názor na muže obecně (Samci. Nelze s nimi žít. Nelze jim podříznout hrdla a sníst je k večeři…) mezidruhovému přátelství příliš nepřeje, jsou pouze zábavné. Jiné vztahové nepříjemnosti však už mají potenciál, způsobit skutečné komplikace, pokud půjde do tuhého – a to brzy půjde.
Záhadné senzorové ozvěny. Útržkovité tísňové volání určené přímo Titanu, přílet k Orishe, který se mění v past. Pokusy dostat se z ní, přičemž kolem už tiše obchází předtucha zkázy, protože zřejmě nejsou prvními, kteří do ní spadli. Nepříliš přátelští obyvatelé planety.
Dilema možného porušení Základní směrnice, která s některými možnostmi prostě nepočítala. Komplikace přibývají, místo odpovědí se vrší jen další otázky.
U oltářů i pod nimi
Ze všech dosud vydaných knih Titanu se Meč Damoklův asi nejvíc věnuje právě vedlejším postavám v posádce a také tématu víry v individuálním i masovém měřítku.
Za hlavní by se dal označit Xin Ra-Havreii, efrosianský šéfinženýr, který je sice geniální, ale jeho svérázný vztah k disciplíně „teď nemám čas, kapitáne, zavolejte za půl hodiny“ není vyššími šaržemi zrovna oceňován, a nadporučík Jaza Najem, bývalý člen bajorského odboje.
Toho stále pronásledují kruté vzpomínky na doby cardassijské okupace, a s nimi trpká krize víry, navzdory zjevení, které mu kdysi bylo poskytnuto Proroky. Snaha nalézt mír, ve který doufal, když prakticky uprchl z domova do Hvězdné flotily, se ukazuje být čím dál marnější.
S Jazovým osudem se pak zvolna proplétá osud Orishanů. Náboženská víra má bezpochyby potenciál formovat během staletí celé civilizace. K jakému výsledku ovšem povede uctívání něčeho, čeho se zároveň k smrti bojíme? K čemu dokáže dohnat celé generace trvající snaha porozumět záměrům krutého boha, který nás v libovolný okamžik může bez zjevného důvodu všechny zabít?
Autor vykresluje místy notně temný obraz, a to jsem se nemohl ubránit dojmu, že se velmi mírnil, protože ve skutečnosti by byl celkový výsledek ještě o dost horší.
Právě Jazovy vzpomínky a vykoupení, které v civilizaci Orishanů nakonec nalezne, by se daly považovat za nejpůsobivější a nejlépe zvládnuté části knihy. Se zbytkem je to už poněkud složitější.
Zapsáno v teseraktu
U nás prakticky neznámý Geoffrey Thorne, který jinak píše hlavně komiksy a scénáře (například několik epizod seriálu „Zákon a pořádek: Zločinné úmysly“) založil „Meč Damoklův“ z podstatné části na fiktivní startrekové vědě. Je jasné, že se v ní výborně vyzná, ne nadarmo byl také dvojnásobným vítězem povídkové Star Trek soutěže Strange New Worlds, a určitý přehled očekává i od čtenáře.
Dialogy o warpových polích, teseraktech, hyperprostoru, realizace Picardova manévru značně svérázným způsobem, a spousta dalšího, občas docela nečekaného. Třeba úplné znění přísloví, citovaného doktorem Tolianem Soranem, hlavním záporákem sedmého startrekového filmu, v krásně veršovaném překladu.
Srdce kovaného trekkieho bude nad knihou místy opravdu plesat, ovšem méně se orientující čtenář už tolik nadšený být nemusí. Obejít se bez toho přitom dost dobře nedá, protože právě na pochopení těchto pasáží stojí odhalení podstaty Oka Erykonu, záhadného kosmického objektu, který jako Damoklův meč visí nad celou Orishou.
Další zásadní věc pak je, že struktura románu není úplně jednoduchá, hlavně ve chvíli, kdy do hry vstoupí temporální paradoxy a hrátky s časovými liniemi. Záměrně prohozený prolog s epilogem je pouze malá ukázka.
Ačkoliv to tak zkraje nevypadá, „Meč Damoklův“ má z celé série Titanu snad nejvýraznější autorský rukopis. Je přímo vidět, jak pečlivě Thorne některé pasáže piloval, ovšem s tím kráčí nutnost pozornějšího čtení, hlavně v závěru.
Kratičké odstavce loučení a smiřování s utrpěnými ztrátami psané úplně beze jmen postav, které si k nim čtenář musí přiřadit sám, emocionálně fungují, jen pokud se v nich dokážete orientovat.
Pokud ale přistoupíte ke knize jako k jednoduchému vlakovému čtení, snadno se v ní hlavně ve druhé třetině úplně ztratíte, anebo ji posoudíte jako technobláboly přecpaný chaos bez hlavy a paty.
Zakončení v začátku
„Meč Damoklův“ je kniha, která klame tělem. To, co zpočátku vypadá na celkem jednoduché dobrodružství, se změní v komplikovaný příběh, který vyžaduje soustředěného a také trochu vhodně naladěného čtenáře. Geoffrey Thorne nedává nic zadarmo a je dobré, počítat s tím předem.
Na oplátkou dostaneme stylově vypilované, do češtiny precizně přeložené pojednání o síle víry, vědy, osudu i předurčenosti. O tom, co od nás bohové – pokud existují – nejspíše chtějí, co nám víra dává, ale i bere.
Tedy o věcech, které vzato kolem a kolem k dobrému Star Treku vždycky patřily.
Geoffrey Thorne: Meč Damoklův
Vydal: Nakladatelství Brokilon, 2017
Překlad: Jakub Marek
Počet stran: 331 / brožovaná
Cena: 268 Kč