Chvíle štěstí jsou vzácné a prchavé, to si člověk uvědomí v okamžiku, až když o ně přijde. Spisovatel Daniel Hejtman pátrá po možnosti, jak se spojit se svoji mrtvou dcerkou Markétkou a dostane se až ke světu, kde živí nemají, co dělat.
Smrt není hezká a obzvlášť smrt malého dítěte, které sotva poznalo život. A jak takováhle hrůza dokáže ovlivnit životy pozůstalých, je znát na celém příběhu.
Čtenář je vtahovaný do života jednotlivých protagonistů, kteří na něj postupně vyskakují. Pozůstalí totiž mají tendenci odmítat fakt, že jejich milovaný umřel a snaží se najít cestu, aby s ním mohli zase být.
Někdo utíká k lidem, kteří se prý umějí spojit s mrtvými, někdo začne brát halucinogenní drogy a někdo se ponoří do tzv. světa za oponou, jak je svět mrtvých nazývaný v této knize.
Otázka, zda lze „žít“ i po smrti totiž zůstává stále nezodpovězena, a proto v lidech vyvolává touhu po prolomení tohoto tajemství. Je až fascinující, co dokáže lidská představivost a chtíč, když smrtí život přece nekončí…
Díky pátrání našeho spisovatele do příběhu jednotlivě vstupují postavy, které se tam buď jenom mihnou anebo mají větší prostor. Tato kniha, vypráví nejen o smrti jako takové, ale i o utrpení lidského bytí. Každý z nás se určitě nejednou zamyslel nad tím, proč vlastně žijeme. A čím si takový osud zasloužil.
Ukazuje také to, že vrah, se vrahem nerodí, ale stává a nic není tak černobílé, jak to zpočátku vypadá. A jak je jednoduché odsoudit člověka bez přemýšlení. Lidské osudy jsou tu od začátku až dokonce v objetí té černé dámy. Provází je na každém kroku.
A napomáhá tomu i prostředí, kde se děj převážně odehrává. V Jižních Čechách v Branišovském lese, jenž je sám o sobě opředenými děsivými legendami. Takže temná a děsivá atmosféra tu čtenáře provází na každém kroku.
Spisovatel se nebojí své postavy trýznit a postaví je před nejednu těžkou zkoušku. Takže v závěru pak jste ochotni litovat i vraha.
Vždyť on za to vlastně ani nemůže, byl k tomu dohnaný tím, co jej v životě potkalo. A o tom vlastně celá kniha je.
Zpočátku naznačí příběh, je představený z konce, a pak kousek po kousku odhaluje, co pachatele vedlo k tomu či onomu. Jiří Sivok nutí čtenáře přemýšlet a neodsuzovat, poněvadž nic není tak černobílé, jak se na první pohled zdá.
Kniha je rozdělená do několika různých časových úseků a doplněná černobílými ilustracemi, jež skvěle vystihují hororovou atmosféru. A to obzvlášť ve chvílích, kdy se vyprávění zaměří na duchy.
Co je velmi příjemně udělané, tak i formát knihy, který prostě padne do ruky. Zkuste si tuhle relativně útlou knížku přečíst v noci, jen s rozsvícenou lampičkou, a pak si běžte v hluboké noci na toaletu… nevím proč, ale během čtení jsem si vzpomněla na film Tajemné okno, kde hrál Johnny Depp.
Velmi podobná tématika a podobně mrazivá atmosféra. A přestože se jedná o horor, tak zde nečekejte žádné krvavé vyvražďovačky, ale pořádně temnou a děsivou jízdu, z níž vám bude běhat mráz po zádech ještě dlouho po jejím dočtení.
Zaujala mě autorova myšlenka, jak málo známe historii svých věcí, které po někom zdědíme. Zamýšleli jste se někdy nad tím, kdo všechno se díval do vašeho starého zrcadla v ložnici, a jaké vzpomínky v něm zanechal?
Je tu krásně nadhozeno téma, že ve věcích, které tu po naší smrti zůstanou, zanecháváme svůj otisk, vzpomínku, je jedno, jak to nazveme, ale stručně a jednoduše tam po nás zůstane stopa. Při těchto scénách to vypadalo, jako kdyby někdo pouštěl starý černobílý fotografický film. Kousek po kousku se odhalovala historie daného předmětu.
Na závěr dostanete mini povídku s názvem „Zelený závoj, tak nenávistně zelený“, kde samotný název pochopíte až po jejím přečtení. Jiří Sivok se zde znovu zaměřuje na vztah rodičů s dětmi.
Čtenáři tak připadá, jako kdyby se on sám stavěl do role otce, jenž vypouští své děti do nelítostného a krutého světa, který je sám o sobě zkouškou přežití. Jen je škoda, že zrovna tady autor šetřil.
Jak mi někdy u jiných příběhů vadí, že jejich autoři zbytečně děj natahují, tak tady bych se obsáhlejšímu zpracování nebránila.
Své místo tu má i kapitola s názvem Jižní Čechy vražedné a temné, kde se vysvětluje historie Branišovského lesa, který dal vzniknout nejednomu hororovému příběhu.
Je až zvláštní, kolika legendami je opředený, a jak často se tam umírá. A jak moc si zde berou inspiraci čeští autoři. Nutno podotknout, že spisovatel Jiří Sivok se v Jižních Čechách narodil, a tak jeho popisy působí velmi věrohodně a čtenář má pocit, jako kdyby tam skutečně byl.
A vlastně si čtení užívá a bere jako cestopis, který ho provází mírně děsivou krajinou. A tak se ocitáme v Českých Budějovicích, Táboře, Branišovském lese… ale taky ve světě, který existuje jen v našich fantaziích.
Zároveň autor vysvětluje, kde se vzal název knihy Smrt bývá nehezká a vzdává tak poctu hudebníkovi Karlu Krylovi. Inspiroval se v jeho písni Marat ve vaně.
Smrt bývá nehezká, si užijí ti čtenáři, kteří milují horory, mysteriózno, rádi polemizují nad tím, co je vlastně čeká po smrti. Zároveň se zaměřuje taky na psychologii postav, na níž si dává velmi záležet.
Jiří Sivok: Smrt bývá nehezká
Ilustrace/Foto: Josef Svoboda
Vydal: Nakladatelství Golden Dog, 2020
Počet stran: 203
Cena: 189 Kč
