Myslíte si, že lidstvo je jen beznadějná banda lúzrů, a to že jsme dosud nevyhynuli je jen neuvěřitelně šťastná náhoda? Novela Becky Chambers vám možná přesvědčí o opaku, je to kniha o objevování neznámých planet, respektu k životu, a především o naději, to celé navíc bez přehnaného patosu.
Lepší zítřky
Kdy naposledy jste četli optimistickou sci-fi? A tím nemyslím pohádky před spaním, ale plnokrevnou dospělou sci-fi. Různými dystopiemi, mimozemskými invazemi či vzpourami robotů se to v tomto žánru jen hemží, ale pozitivní přístup k životu se dnes zrovna nenosí.
Pokud už ale máte dost deprese a chtěli byste něco, co váš pohled na lidstvo zase trochu vylepší, tohle je ta správná kniha.
Název S pokoru a nadějí vychází z nahrávky na zlaté desce sondy Voyager, kterou NASA vyslala roku 1977 do vesmíru, konkrétně z pozdravu Kurta Waldeheima, tehdejšího generálního tajemníka OSN.
V sedmdesátých letech lidé létali na Měsíc a zdálo se, že let člověka na Mars je jen otázkou pár dalších roků. Jak už víme, z tehdejších snů se nesplnilo skoro nic, ale něco z toho průkopnického nadšení se přeneslo právě do této novely.
Základní dějová linka není nijak složitá, čtyři kosmonauté se vydávají na misi, která má za úkol prozkoumat čtyři obyvatelné světy. Obyvatelné ale neznamená podobné Zemi a zkoumání neznamená terraformaci. Naopak právě lidé přizpůsobují svá těla tak, aby mohli na dané planetě co nejlépe fungovat a pozorovat místní život.
Takže třeba planetě, kde je vyšší gravitace, se lidé předvídatelně přizpůsobí většími svaly. Skutečně zajímavé je ale přizpůsobení se planetě, kde je víceméně stále tma. Lidé dostanou pod kůži reflektin, umělý protein z kůže některý druhů olihní, který se třpytí. Třpytky. No řekněte, nechtěli byste si alespoň na chvíli vyzkoušet, jak by to vypadalo?
Vědecky s respektem
Celou knihou se prolíná myšlenka, že výzkum by především neměl ubližovat a člověk nemá právo jen tak někam vletět a začít se tam roztahovat. Arogance kolonizátorů nebo dobyvatelů, která způsobila tolik zla už na Zemi, by neměla být exportována do vesmíru. I když by tedy hrdinové pitvou jediného mimozemského zvířete nejspíše získali více informací, raději to nahradí zdlouhavým pozorováním a pomalým sběrem dat, bez ztrát na zvířecích životech.
Teď to zase může znít, že vesmírem zde poletuje parta naivních sluníčkářů, ale není tomu tak. Autorka umí dobře vyvážit, kudy vede hranice, a kdy už jsou ztráty nutné v zájmu vlastního přežití. Hrdinové mají svůj morální kód, respekt a úctu k životu, aniž by přitom působili hloupě, a právě to je jednou z největších předností knihy. Leckteré situace vedou hlavně k zamyšlení nad dnešní vědou jako takovou, jejích prioritách, jaká je a jaká by mohla být.
Toto kosmické dobrodružství sice není misí bez návratu, ale návrat za Zemi je přinejmenším problematický. Kosmonauti přežijí dlouhou cestu díky určitému druhu hibernace, ale všichni, které na Zemi znali, budou při jejich návratu již mrtví. Při dlouhém putování také přichází zprávy ze Země, s letitým zpožděním, ale přece. Zprávy, které nejsou nijak povzbudivé, a i kdyby člověk tisíckrát chtěl, nic na nich už změnit nemůže.
Posádka se musí vyrovnávat s tím, že i když se domů vrátí, mohou tam najít… cokoliv. Nebo taky nic. Toto autorka nechává otevřené, můžete si tedy vybrat dle své nátury. Poněkud to háže vidle do toho optimistického výzkumu vesmíru, ale jsou to přesně ty okamžiky, kdy si uvědomíte, že nečtete růžovo-obláčkový manifest, ale dospělou sci-fi s problémy pod povrchem.
Všichni z posádky jsou nadšení výzkumníci, a to nadšení se přelévá i na čtenáře. Informace jsou podávány poměrně jednoduše, a i pokud jste doteď nečetli jedinou sci-fi knihu, není obtížné dění v ní pochopit.
Vlastně zrovna S pokoru a nadějí může být tou první knihou, kterou se vám otevře žánr. I zkušeným čtenářům má ale kniha co nabídnout, minimálně přesně to objevitelské nadšení, které se dnes v žánru tak obtížně hledá, a v moderních románech je obsažené třeba v knihách Andyho Weira – Marťan nebo Spasitel.
Pomalu ale jistě
S pokorou a nadějí má necelých dvě stě stran, takže je to poměrně útlá novela. To zmírňuje její největší problém, kterým je pomalé tempo. Kniha je prakticky úplně bez akce nebo postav, které by se daly brát jako záporné.
Vybavuje se mi jen jedna dramatická scénka, jinak je tempo poklidné, ale přečtenou ji budete mít dříve, než to začne být nudné. Myslím, že autorka naštěstí odhadla své síly přesně a skončila právě včas. Což, upřímně řečeno, je také docela vzácnost.
Dále se musíte připravit na zvýšenou míru popisů. Je to v jistém ohledu podobně „starosvětská“ vědecká fikce, jakou byl zejména Marťan, a ta se bez popisů neobejde. Autorka s nimi ovšem zachází zkušeně, nedá se jí vytknout začátečnická neobratnost, suché popisy ředí dialogy a úvahami, ale veškerá snaha má své hranice.
Je to úzce spojené s výše zmíněným pomalým tempem a objevováním nového. Od čtenáře se více než v akčnějších sci-fi dílech očekává, že přistoupí na hru, dokáže se s autorkou i jejími hrdiny naladit na stejnou vlnu a pomalé plynutí děje uvítá jako přednost, nikoliv nedostatek.
A konečně, co se týče vzhledu knihy, nakladatelství Host knize pořídilo důstojnou pevnou vazbu a vkusnou černou obálku s lesklými modrými hvězdami, která možná neupoutá na první pohled, ale plně souzní s obsahem.
Závěrem
Autorka Becky Chambers se prosadila se svým debutovým románem Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu. To jí dodalo prostředky, aby mohla na svůj první román navázat a Dvě místa na Slunci a Zpráva o životě vesmířanů nyní doplňují sérii nazvanou Poutníci, za kterou získala v roce 2019 cenu Hugo. Letos vyšlo v anglickém originále čtvrté pokračování The Galaxy, and the Ground Within, a můžeme se jen těšit, až dorazí český překlad.
S pokorou a nadějí je samostatná novela, která se sérií Poutníci nesouvisí, také je kratší než libovolný její díl. Při četbě novely můžete uvědomit, zda o tuto autorku dále stojíte – já už mám první díl Poutníků nachystaný ve čtečce.
Becky Chambers: S pokorou a nadějí
Vydal: Nakladatelství Host, 2021
Překlad: Lucie Bregantová
Počet stran: 176 /pevná vazba s přebalem
Cena: 268 Kč
