Donedávna jsem si myslela, že vyloženě špatné knihy neexistují. Bránila jsem české autory, kteří toužili vydat alespoň jednu knížku za život, a kvůli spoustě více či méně závažných důvodů se jim nedaří procpat svůj rukopis k vydání. Díky práci s knihami objektivně chápu, proč jsou rukopisy odmítané, ale vždy, i v tom nejhorším případě z nejhorších, jsem našla nějakou nosnou myšlenku, bezvadný nápad nebo sympatickou postavu. Říkala jsem si, že musím ocenit tu práci a schopnost vymyslet příběh. Už nikdy více.

A tak mi Bůh seslal Roda, protože nemístný optimismus se musí léčit

Většina lidí z mého okolí mi dílo Martina Láníčka výrazně nedoporučovala. Byla jsem však odvážná a dala tomu šanci i přes důrazné varování, že se to opravdu nedá číst a jestli si chci zachovat příčetnost, nechť po tom NIKDY nesahám. Nedala jsem si ale říct a tak mi knihu poslali. Přitom obálka není blbá, anotace zaujala na první dobrou – máme pražské kulisy, démony, mimozemšťany a šmoulu, který ke superschopnostem přišel. Mohlo by to vypadat jako recept na úspěch a kulhánkovinu/kotletovinu jak vyšitou… Jenže přichází tisíc a jedno ALE.

Trolling par excellence

Z knížky bolestně křičí slova, která se marně snaží poskládat do smysluplných vět, ale redakce žalostně selhává. Vlastně asi ani žádná neproběhla, protože jak jinak si mám vysvětlit knihu plnou úžasných slovíček jako jsou jelikož, nicméně, avšak, je-li a přičemž.

Normálně výrazové prostředky nekomentuju, ale pokud DJ do třiceti let pronese větu tohoto kalibru: „Nevím, jestli si myslí, že jsou-li na šrot, jsou zajímavé, ale mně se to u holek příčí“ mám dojem, že spisovatel zřejmě mezi dotyčnou skupinu lidí nikdy nestrčil ani špičku nosu. „Chci jen ty tvé brýle a nějaké prachy.“ Co věta, to perla, vážně. Démoni mluví rozplizle jaaaakooožeee vááážněěě… Co je ale roztomilé v jedné větě, toho se na vás valí celé nečitelné odstavce. Jestli tohle zahlédnu v nějaké další knížce, vyrazí mi kopřivka.

Dalším geniálním nápadem bylo vyprávění v přítomném čase. Vzpomínáte na scénku ze Slunce, seno… kdy si farář omylem pustil video s pornem namluveným monotónním hlasem? Ach bóže, ach bóže. Tak tenhle způsob by přesně seděl na audioknížku Rod – a doufám, že nikdy nevznikne. „Dále mu oznamují, že ačkoliv se cítí otřesen, nevidí na něm žádné zranění. Ptají se, jestli nemá bolesti.

Rod s nimi komunikuje a říká tichým hlasem, že ho nic nebolí.“ Kurník šopa, co to je? Vážně to někdo četl, nebo v Gradě jen chňapli rukopis a poslali ho do tiskárny? Možná ho tam jen poslali omylem přilepený za něčím jiným a tohle nikdy nemělo spatřit světlo světa… „Je momentálně otočená tak, že dveře nesleduje, protože hledí jiným směrem.“ Vypíchněte mi někdo oči.

Anonymita nuda je…

Na tomhle veledíle by se vážně dalo vyučovat, co všechno je špatně. Teď nebudu řešit Roda a jeho manželku Sáru, ke kterým nebyl důvod jakkoliv přilnout, protože jednoduše nemají žádnou osobnost. Jediným důvodem, proč si pamatovat jejich jména, je absolutní absence jmen ostatních postav. Ne, to si taky nevymýšlím. Ani jeden blbej démon nemá jméno. Ani jedinej mimozemšťan.

Všechny postavy, které míjí naši dvojici hrdinů (?), obětí, nebo čeho vlastně, jsou čistý komparz. Většinou se jen mihne nějaký krátký popis (zaměstnanec krematoria, týpek před diskotékou, manželský pár na dovolené) a tím jsme skončili. Všechno přísně anonymní. Autoři do svých prvotin obvykle obsazují jména svých známých, ale je mi naprosto jasné, že o účast v téhle knížce se nikdo neprosil.

Když nevíte kudy, zaleťte si do Řecka

Z knížky se také dozvíme, že autor byl na Rhodosu. V Řecku se mu očividně líbilo, protože tam zasadil i děj svojí prvotiny (a druhá kniha nechť nikdy nevznikne, amen). Šmahem totiž opustí svou rodnou hroudu (kdo by tam taky zůstával, když jsou v Praze na Vyšehradě démoni a on jediný s nimi může něco dělat) a vyrazí na dovolenou. Do Řecka. A ti démoni (Nemůžu jim říkat jinak, nemají jména!) je naprosto nelogicky pronásledují na Smaragdový ostrov (ne, tak se mu tam taky neříkalo, vždycky jen Rhodos).

Staneme se svědky spoustu střetnutí, kdy se NIKDY NIC NESTANE. Aneb jak jel šmoula s démony na dovolenou. Démoni ovládají těla turistů, užívají si sex v ovládaných tělech i trojku s normální ženskou, popíjejí koktejly a plavou v moři. A nic. Fakt nic. Spalte to někdo, než to nasází další písmenka.

Rozuzlení se nekoná

Tahle knížka měla na víc. Martin Láníček se mohl v alternativním vesmíru zařadit mezi velikány akční školy. Ale ne v tom našem. Odkládám knížku, kterou jsem přečetla úplně celou (Bohové, já jsem dobrá!), protože jsem pořád doufala, že to bude lepší. Nebylo. Démoni jsou všude, i na konci knížky, mimozemšťani mají jakýsi prapodivný smysl pro humor, Sára je těhotná (protože žádná ženská si nic nepřeje víc, než dítě s týpkem, co se mění v šedýho mužíčka a bojuje s démony, co znásilňujou na potkání) a to je všechno.

A co teď s tím?

Dvě stě šedesát stran koncentrované nudy v přítomném čase. Pořád přemýšlím, co jsem to sakra vlastně četla. Třeba jsem blbá já a absolutně jsem nepochopila umělecký záměr. Možná to bylo celé tak ukrutně špatné, že je to vlastně až geniální. Něco jako barevný flek na stěně, nebo vystavená záchodová mísa v muzeu. Přesto si nemůžu pomoct, já prostě nevidím důvod tuhle knížku někomu doporučit. Raději bych vyslechla celou sbírku procítěné vogonské poezie, než pokračování tohohle dílka. Vyslechněte moje varování. Vy tohle knižní peklo potkat nechcete.

Martin Láníček: Rod – Nebezpečné stvůry jsou všude…

Vydal: Nakladatelství Grada, 2018

Počet stran: 264

Cena: 249,-



Číst jsem se naučila v knihkupectví a tam mě nejspíš jednou i najdou pohřbenou pod knížkama a mangou. Věčný optimismus mi hatí pouze skutečnost, že do konce života pravděpodobně nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla.