- Reklama -

Buď v den vydání jejich nové knihy netrpělivě přešlapujete před knihkupectvím, na čtení si berete dovolenou a všechny jejich knihy vyskládané v knihovničce párkrát denně láskyplně pohladíte (samozřejmě tak, aby to ty ostatní neviděly)… nebo patříte k těm druhým. A žádné recenze na jednom ani druhém nic nezmění.

„Kotletovky“ jsou přesně takové. Čímž bychom mohli tuhle recenzi Posledního tanga v Havaně ukončit. Ano, je to další Kotleta. A ano, vypadá přesně tak, jak si představujete.

Jenže na světě je jen málo věcí, které jsou stejná zábava jako čtení knížek – a zrovna čtení o knížkách je jedna z nich. Pojďme tedy na chvíli společně předstírat, že jste o Františku Kotletovi nikdy neslyšeli, souhlasíte?

Jak devadesátky potkaly Jaromíra Soukupa

I když se to dnes už nezdá, František Kotleta se v české literární kotlině zjevil vlastně docela nedávno. Psal se rok 2010, na pultech knihkupectví se objevila jeho prvotina Hustej nářez (první díl upírské trilogie Bratrstvo krve) a netrvalo dlouho a z Kotlety, následovníka uznávaného mistra Kulhánka, se stal jeden z nejprodávanějších autorů české fantastiky vůbec.

A vlastně je to dodnes trochu záhada. Protože Kotleta, to jsou devadesátky jak vyšité. To nejlepší z béčkové akce střídají hlášky, které politickou korektnost neviděly ani z rychlíku. Chlapi jsou drsní, ženy mají pevné trojky a sexy uniformy svlékají, jen když se převlékají do sexy kraťásků nebo když padají k nohám hlavnímu hrdinovi. Padouši mají proslovy, klaďasové vždycky dostanou čas utéct a všechno korunují obálky Luise Roya, které jsou tak retro, že byste kvůli nim z fleku oblékli fialovou šusťákovku. No prostě devadesátky, co si budem.

Kotletovi jeho „devadesátkový“ mix funguje už několik let. Možná i proto, že nešetří tím, co mají čeští čtenáři v knihách snad ještě radši než drsné chlapy a krásné ženy – totiž ty zaručeně pravé české reálie. Protože prodavačky z Lidlu a kurýry z Rohlíku v akční rubačce vidět prostě chcete (pozn. autorky: toto není placená spolupráce). A když o pár stránek dál narazíte na Jaromíra Soukupa, je to už skoro na orgasmus (a až se o tom dozví samotný Jaromír Soukup, možná na ten orgasmus nakonec i dojde).

Tomáš Kosek zasahuje

Poslední tango v Havaně, které před pár dny vydalo nakladatelství Epocha, je „kotletovka“ v pravém smyslu slova (takže ano, akce, hlášky, sex i magické artefakty included). Volně přitom navazuje na události z Příliš dlouhé swingers párty a především Velkých problémů v malém Vietnamu. Na scéně se tak znovu objevuje Tomáš Kosek, specialista na paranormální jevy, který má na všechny problémy dvě univerzální řešení: bouchačku a rozepnutý poklopec.

Tady ale podobnosti Posledního tanga v Havaně s jeho předchůdci končí. Nejde totiž o ucelený příběh, Kotleta místo toho sází na formát povídek, které volně propojuje pouze postava hlavního hrdiny (a vzpomínáte na všechen ten sex a akci, o kterých jsme psali před chvílí?).

Zatímco v první povídce Tomáš Kosek zachraňuje komunistický režim na Kubě (neptejte se a radši si to přečtěte, fakt), druhá povídka udělá radost hlavně Severočechům. Kromě krás malebného Ústí nad Labem totiž ukazuje, co už stejně všichni dávno tušíme: tohle severočeské město je ještě prohnilejší, než jsme doufali. A hlavně – neexistuje problém, který by nevyřešila stará dobrá cikánská magie.

Třetí povídka s názvem Dlouhá noc v Tokiu pak nezůstává svému názvu nic dlužná. Koskův výlet na aukci do exotického Japonska se totiž zvrhne v nefalšovanou rubačku, která potěší jak fandy japonské mytologie, tak příznivce akce bez větších řečí (takže to máme 2:0 pro Kotletu).

Literární steak a slabý hrdina

Skutečným vrcholem a zřejmě i nejlepší povídkou celého Posledního tanga v Havaně je ovšem povídka čtvrtá. Zatímco předchozí tři příběhy můžeme považovat za příjemné a skvěle naservírované jednohubky, poslední povídka s názvem Světla Paříže je nefalšovaným literárním steakem.

Na scénu totiž opět přivádí postavy a motivy z Příliš dlouhé swingers párty a především z Velkých potíží v malém Vietnamu. Konečně, chtělo by se říct. Je-li totiž v něčem Kotleta skutečně silný v kramflecích, jsou to velké příběhy plné zvratů a překvapení. Naopak bez nich se jeho texty mění v náhodnou směs přestřelek a sexu – a ta fakt stačí jen chvíli.

I díky poslední povídce tak Poslední tango v Havaně ukazuje Kotletu v té nejlepší spisovatelské formě: je vypsaný, nešetří akcí a hlášky sype rychlostí rotačního kulometu.

Nejslabším místem celého povídkového souboru přitom je (bohužel, protože ho z předchozích dílů všichni milujeme) samotný hlavní hrdina. Pod Kotletovýma rukama se Tomáš Kosek definitivně proměnil v random akčního týpka, jakých jsou na literární scéně mraky. A je to škoda, protože Kotleta už několikrát ukázal, že (i v rámci žánru) zajímavé postavy umí.

I kluci potřebují své příběhy

V každém případě platí, že pro fandy Kotlety je Poslední tango v Havaně naprostá povinnost. A pokud se na jeho knihy teprve chystáte? Pak tu máme jedno varování.

Obzvlášť série o Tomáši Koskovi totiž ukazuje jednu věc. Stejně jako holky potřebují své příběhy, ve kterých mají upíři citlivou duši a zamilovávají se do průměrných teenagerek, kluci zas potřebují příběhy o tom, že neexistuje problém, který se nedá vyřešit rozepnutím poklopce.

Takže pokud si při čtení nebudete jistí, jestli je to pořád ještě akční česká fantastika, nebo už jste zabrousili do vod společensky přijatelného porna, buďte v klidu. My si tím občas taky nejsme jistí.

- Reklama -