Nevíte, kdo je Jakub Vandrovec? Jaké je na vaší planetě počasí, prosím? Příhody polského exorcisty amatéra Jakuba Vandrovce poprvé vtrhly do malého rybníčku české fantastiky v roce 2002. Jeho příchod způsobil veliké nadšení, neboť hlavní hrdina byl jedním slovem šokující a už před sedmnácti lety Andrzej Pilipiuk předváděl, jak si dokáže hrát s různými popkulturními odkazy a míchat z nich jedinečnou a drsnou satirickou fantasy, jaké nebylo a stále není rovno. 

Ojedinělost Jakuba Vandrovce je tak silná, že se zatím nenašel jediný konkurent, který by drsného starce z polských Vojslavic dokázal nějak ohrozit nebo mu konkurovat. Jakub Vandrovec je zhruba osmdesátiletý stařec, který žije v polorozpadlé, zatuchlé chaloupce na Starém Majdanu nedaleko skutečně existující vesničky Vojslavice, s gustem pálí samohonku, tu s ještě větší chutí degustuje a k tomu s oblibou přikusuje šašliky z psího masa. 

Kroniky Jakuba Vandrovce na straně 19 uvádějí dokonce i jeho recept na Hot Dog. Citujeme jej raději zkrácený:

„1) Pomocí smyčky z brzdového lana chytíme středně velkého psa. 

2) Krček podřízneme bajonetem. 

3) Krev sbíráme do vědra, hodí se na prejt. 

6) Maso nakrájíme na malé kousky a napichujeme na dráty z bicyklu. 

7) Šašlíky opékáme na ohni až do upečení.“

A to raději nechtějte vědět, jak se dělá Ghost Dog! Anebo ne, chtějte to vědět, protože to si budete muset přečíst knížku celou a budete se královsky bavit. 

Exorcista k najmutí. Komplexní služby

Jakub Vandrovec se totiž kromě lovu psů vyzná i v tajemných mystických umění, magii, kabale, dokáže se pohybovat v čase tam a zpět, cizí mu nejsou ani výlety do jiných dimenzí, několikrát už nakopal ufony do prd… snímá i vrhá kletby na počkání, zahání duchy a poltergeisty, neúnavně bojuje za právo pálit si svůj vlastní alkohol, dokáže přepít ruské generály, jeho ponožky otrávily krokodýla, a když se mu ve studni usadilo Cthulhu, hodil tam granát a po zbytek týdne se cpal čerstvými kalamáry. 

To je prosím pěkně jen maličkatý výčet eskapád, které si polský spisovatel pro svého ústředního hrdinu vymyslel. Na jeho povídkách je kouzelné, že mu je naprosto putna nějaká vnitřní chronologie či ucelenost Jakubových schopností a jeho skutků. Jak Pilipiuka napadla nějaká vtipná povídka, ihned ji hodil na papír. Hlavní bylo sebe i čtenáře pobavit a to se povedlo na výbornou. 

S každým dalším textem tak rostla škála schopností Jakuba Vandrovce a jeho čtenářům přibývalo materiálu, u kterého si mohli oddechnout a královsky se bavit. Tedy, pokud snesete fakt, že polský amatérský exorcista tu a tam slupne nějakého toho pejska. Pilipiukovy povídky v mnohém připomínají historky, které se vyprávějí v hospodě a s množstvím vypitého piva roste košatost a neuvěřitelnost každého dalšího příběhu. 

Přerušované dávky polského čtiva 

V duchu nevázané,  drsné a trochu hrubé zábavy série pokračovala dál. Kroniky Jakuba Vandrovce následoval Čaroděj Ivanov (Laser-books, 2003), poté Vezmi černou slepici (Laser-books, 2003 a 2011), Záhady Kuby Rozparovače (Laser-books, 2004), pak dlouho nic, až se konečně nakladatelství s Poláky znovu dohodlo a přísun Vandrovce mohl pokračovat. 

Začalo to s Věšet může každý (Laser-books, 2010), pokračovalo přes Homo Špiritus (Laser-books, 2011) a skončilo sbírkou zvanou Jed (Laser-books, 2012). V knihách postupně a spíš svépomocí vznikal jakýsi ucelený svět, který se točí okolo Jakuba Vandrovce a později také okolo jeho nerozlučného kumpána Semena Korčaška.

Prastarý kozák postupně nabývá na důležitost, až se stává nedílnou součástí každé povídky. Pilipiuk si totiž uvědomil, že ve dvou se to lépe táhne a dva kámoši přes flašku si dokáží lépe nahrávat a doplňovat v uštěpačných komentářích. 

Těch nezapomenutelných postav je tu ale mnohem víc. Policista Birski představuje zákon, ustavičně se snaží Vandrovce za něco zatknout a Jakub jej vždy napálí. Holohlaví „dresaři“ (dnes už se i u nás používá slov gopnik – tedy vagabund) v laciných napodobeninách teplákových souprav značky Adidas vždycky dostanou přes držku, klan rodiny Bardaků rozčiluje Jakuba tím, že ještě nevyhynul, a on se s nimi musí denně v hospodě prát. 

Nečekaný příchod z literárního záhrobí 

Dlouho. Strašlivě dlouho to vypadalo, že už si už nikdy nepřečteme nic o Jakubu Vandrovcovi. Jeho duchovní otec Andrzej Pilipiuk prohlásil, že s psaním eskapád Vojslavického kořalečníka končí, a dvorní vydavatel jeho příběhů Laser-books usnul zimním spánkem.

Reklama

Když tu náhle z čista jasna, bum! Světlo světa (a v češtině) spatřila tučná, čtyřsetstránková sbírka z brusu nových povídek Conan Destilátor. Vydalo ji letos nakladatelství Legion Wędrowycz – Sdružení Jakuba Vandrovce. 

Uvnitř povídkové sbírky nalezneme šestnáct z brusu nových povídek, v nichž přichází starý dobrý Jakub tak, jak si jej jeho věrní fanouškové pamatují. 

Žádná úprava, posun v čase nebo nedejbože vystřízlivění. Andrzej Pilipiuk si zachoval svůj jednoduchý, přímý styl vyprávění, takže i když první a poslední knihu dělí sedmnáct let, čtou se naprosto stejně. Autor se nezdržuje nějakými složitými kejklemi se slovy, prostě popisuje příběh a čtenář mu vsí na rtech, co to zase Jakub a Semen vyvedou. 

Conan Destilátor však nezačíná dvakrát zajímavé. Povídka Modrooký nindža patří mezi slabší průměr a za ním následující Školní vzpomínky pochopí jen Poláci. Je proto s podivem, že tyto nejslabší kusy nechali čeští redaktoři na úvodních stránkách, které nadšení čtenáři zhltnou jako první těsně po odchodu z knihkupectví (nebo ještě v něm), a k dalšímu čtení moc nevybízejí. Což je škoda, protože Profesor Kramarz už začíná řádně šlapat do pedálů nezávazné zábavy a pak se protrhne pomyslná hráz a Jakub se Semenem doslova řádí „jako za starých časů“. 

Samotná povídka Conan Destilátor patří mezi ty nejdivočejší, kde Pilipiuk pouští svoji představivost na špacír a ještě ji na rozloučenou mává kapesníčkem. 

Když se autor rozvášní…

„Krávy byly menší, chlupaté, prasata připomínala divočáky a po dvorcích nepobíhaly slepice, nýbrž hesperonychové. Pod korunami jabloní neskákaly veverky, ale eohippové. Vlci, kteří zaslechli mamutí kroky, vylézali před boudy, cinkali řetězy a žalostně vyli. Nějaký místní zbohatlík měl dokonale ke sloupku verandy uvázané šavlozubé tygry,“ tak Pilipiuk popisuje město, kam Jakub a Semen přijeli na mamutovi, když hledali krále Conana na straně 136 a 137. Mazec, co?

A v podobném duchu se nesou všechny ostatní povídky. Jedna bláznivá eskapáda za druhou a čtenář jen sedí a užívá si to, i když se mu nederou slzy smíchem do očí. 

Příchody Jakuba Vandrovce nemají primárně pobavit, nejsou komedií. Autor je píše jako ty již zmíněné hospodské historky, které se navzájem štengrují, pak zase opadnou a proces se zopakuje nanovo. Je v nich od všeho trochu – trochu parodie, trochu komedie, trochu napětí, trochu akce, trochu smutku, vše promísené se vším, zamíchané a v hrubém podání servírováno čtenáři. Ber nebo nech. 

Kromě dvou úvodních povídek Conan Destilátor uspokojí všechny fanoušky Pilipiukova díla. Pobaví i potěší přesně tím, co na Jakubu Vandrovcovi a celém jeho bohatém světě milujeme nejvíc.

Kde začít? 

Kdo by si chtěl přečíst některou z knih Jakuba Vandrovce, může sáhnout po jakékoliv knize, která mu padne do ruky. To je na celé sérii asi to nejkrásnější. Je úplně jedno, kterou začnete, každý povídka funguje samostatně, z každé se dozvíte to podstatné a nemusíte mít načteno, abyste ji pochopili. 

Ostatně, a to už z předchozího textu vyplynulo, Pilipiuk na nějakou vnitřní konzistenci nehledí. V jedné povídce Jakub zapíná vnitřní telepatii, v další vůbec netuší, že ji umí. A tak dál. Co text, to samostatný kus. Pokud tedy začnete Conanem Destilátorem, prosím. Nic nezkazíte. 

Přesto bych si dovolil doporučit knihy číst tak, jak byly vydávány. Na příbězích je vidět, jak se autor postupně rozehřívá, přidává nové a nové postavy, ty staré si hýčká a postupně jim rozšiřuje jejich minulost, dokonce odhaluje střípky z jejich minulosti. 

Andrzej Pilipiuk: Conan Destilátor

Vydal: Nakladatelství Epocha, 2018

Překlad: Stanislav Komárek

Počet stran: 400

Cena: 359,-

Reklama

Mám rád fantastiku všeho druhu, ale opravdu s gustem si vychutnám dobrý horor, kyberpunk nebo oddechové akční sci-fi. Jelikož mám rád i publicistiku, stále mě baví psát recenze, reportáže i rozhovory. Doufám, že to někoho baví i číst… Nicméně jednou jsem už byl dokonce citovaný v diplomové práci jako zdroj!