Jsou to čtyři roky, co Jana Maffet Šouflová způsobila rozruch ve světě fantasy literatury svým debutem Svitky z Londýnského mostu, za který získala cenu Aeronautilus. O pár měsíců později se kniha dočkala i audio zpracování.
Rozhodně byste to do ní neřekli. Ve společnosti působí nenápadně, s milým úsměvem na rtech se nežene do středu dění. Leckdo by ji přehlédl. Ale ta nenápadná osůbka hobitího vzrůstu umí zázraky.
Jejím přirozeným prostředím je malba. Její díla znáte z nejrůznějších obálek fantasy knih. Ilustrovala nespočetnou řadu obálek pro nakladatelství Straky na Vrbě nebo Talpress. Barevností a nadsázkou ve své tvorbě může připomínat Paula Kidbyho, který ilustroval například Úžasnou Zeměplochu.
Získala řadu ocenění a její díla jste mohli spatřit na mnohých výstavách. Zeptali jsme se na její cestu kouzelným světem barev.
Jani, z tvé tvorby je zřejmé, že tě baví historie (především středověk a renesance) a fantasy. Jak ses k těmto tématům dostala? Kde se vzala magie, se kterou ve své tvorbě tak obratně zacházíš?
Už od malička jsem měla ráda anglický středověk a artušovské legendy. Vyrostla jsem na filmech jako Excalibur, Lev v zimě nebo El Cid a na seriálu Robin Hood, takže na prvním místě byl Merlin, pak lovec Hern. Teprve později mě začal ovlivňovat Tolkien či Howardův původní Conan.
Proto dodnes dávám přednost právě středověkým tématům s větší mírou skutečných reálií, což mě jasně nasměrovalo do vod historické fantasy.
Od toho je odvozeno i používání magie. Nesetkáte se s draky, trpaslíky nebo armádou elfů, ale jsou tu bytosti odvozené z anglické historie, legend či folkloru. Pokud si něco vymyslím, pak se tomu snažím dát reálný základ, aby čtenář váhal, jestli náhodou podobná relikvie nemohla přeci jen existovat. A samozřejmě si z magie dokážu dělat dost srandu.
A tak pokud se objeví třeba jednorožec, je z něj obézní sukničkář.
Tak moment! Obézní sukničkářský jednorožec?
Lisandro je postava z povídky Případ osla Centerburského. Putuje s kejklíři v převleku obézního jednorožce. Je malý, tlustý, vtipný a umí zázraky.
Nechci proradit pointu příběhu, tak jen dodám, že tvorové jako on to nemají snadné a ze své podstaty jsou to osamělá stvoření. Proto je Lisandrovi lépe v jeho masce, ale zatraceně ví, co pod tou maškarou má a čeho je schopen. Lidé mi píší, že je to nejlepší postava, jakou jsem kdy stvořila.
Vlastně se chovám dost podobně. Když jsem ve společnosti, vypadám totálně neviditelně a nenápadně a nikdo ode mne nic nečeká, ale vím, co umím. Já jsem vlastně Lisandro. Tedy, ne, že bych byla umudlaná, cynická a smradlavá, jako on. To už se mnou nemá nic společného! 🙂
Ta povídka se odehrává v reáliích středověké Anglie, je to tak?
Anglický středověk prochází vším, co dělám. Od hudby, kde mě to táhne právě k anglickému folku, středověku a renesanci až po kresby a po psaní. Až na občasné úlety do Japonska nebo Číny je to můj hlavní inspirační zdroj a jsem tam nejvíc doma. V ilustracích to moc vidět není, tam přizpůsobuji styl atmosféře knihy, ale v mé volné tvorbě je to znát. Jen je jí velmi málo, protože jsem na své nápady doteď neměla moc čas. Snad se to změní.
Máme tedy Anglii, svět Toliena, Japonsko a Čínu. Kdybys žila ve světě Tolkiena, kým bys chtěla být?
Hmmm. Tak já jsem podstatou hobit. Kamarádka, co je vysoká jako průměrný elf, o mně pořád říká, že jsem živoucí Bilbo Pytlík. Kdykoliv má se mnou do činění, musí si říct: „ti hobiti mě nikdy nepřestanou překvapovat.“ Takže Bilbo.
Co stará Čína? Kým bys byla tam?
Oj! Tak tam by to bylo ještě horší než u nás ve středověku, zvlášť s moji nevymáchanou hubou a totálním individualismem. Vlastně ano. Vím. Taoistický mnich někde v horách. Poťouchlý bláznivý mudrc hrající na činskou citeru qin.
Další otázku už asi čekáš. Kým bys byla ve středověké Anglii?
Tak to je výzva. Asi bych nechtěla být ženou, protože ty to měly zatraceně těžké a vůbec to byla doba, kde bych opravdu, ale opravdu nechtěla žít. Nejspíš nějakou abatyší v ženském klášteře. To je jediné místo, kde bych mohla nalézt trochu prostoru a svobody pro mé oblíbené aktivity ve stylu Hildegardy z Bingenu. Ale stejně by mě už první den nejspíš upálili.
Proč ne třeba Irsko nebo Francie? Proč zrovna Anglie?
Pokud jde o Anglii samotnou, tak k ní mám i osobní vztah. Od mala jsem tam jezdila na prázdniny za kamarádkou, kterou jsem považovala za adoptivní babičku a díky tomu dodnes považuji část severního Devonu a Cornwallu téměř za svůj druhý domov. Pokud v takovém prostředí vyrůstáte, je pro vás přirozené a nemusíte si reálie ani načítat, případně přemýšlet, jak by myslel Angličan.
Dobře, prostředí a téma tedy chápu. Ale to ještě nevysvětluje, co tě přivedlo k malbě. Ne každý, kdo má rád středověkou Anglii, musí nutně malovat. Jak to tedy bylo u tebe?
Malování je můj základní instinkt. Prostě jsem se s tím narodila a jakmile jsem byla schopna udržet pastelku, tak jsem počmárala vše v mé blízkosti. Byla jsem vlastně velmi tiché šťastné dítě, o kterém rodiče nevěděli dlouhé hodiny, a které si v rohu cosi tvořilo. Jakmile jsem se pak naučila psát, tak už jsem plodila dobrodružné lehce psychedelické komiksy. Dodnes mám jeden schovaný. Jakmile se s tím narodíte, tak se toho už nikdy nezbavíte a musíte malovat. Někdy říkám, že když mi vezmou tužku z ruky, tak přestanu dýchat.
Nikdy ses netajila tím, že nemáš výtvarné vzdělání. Ale to neměla ani Frida Kahlo, Yoko Ono, z našich Kamil Lhoták, Jiří Kolář ani Jan Zrzavý. Přesto se prosadili. Jak ses ale učila malovat ty? Vnímala jsi někdy chybějící vzdělání jako handicap?
Byl to opravdu dlouhý proces a stále trvá a nejspíš bude trvat do konce života. Říká se, že stačí tak 20 procent talentu, 10 procent štěstí a ostatní je tvrdá práce, zvláště pokud člověk není nějak geniálně nadaný. U mne to tak je. Mé první ilustrace byly docela neohrabané, ale léty jsem se vykreslila a našla svůj styl, i když za tu dobu bylo hodně chvil, kdy jsem měla chuť rozlámat štětce a skončit.
Častokrát mi také ujela ruka a něco se nepovedlo nebo přišla naprosto drtivá recenze, ale podstatou bylo nenechat se zdrtit, s pokorou si z kritiky vzít to důležité a poučit se z vlastních chyb.
S každou obálkou jsem se něco nového naučila a když jsem se bála nebo neuměla něco malovat, tak jsem si to na příští ilustraci vymyslela jako hlavní motiv. Následně jsem se za to při malování totálně nenáviděla, ale vždy jsem to nějak zvládla. Kdybych si řekla, že tohle neumím a rovnou složila zbraně, tak bych se nikdy tak daleko nedostala.
Technické základy mi ale dodnes chybí a člověka to při malování omezuje. Občas je to i vidět, zvlášť když maluji víc věci v řadě a přijde na mě únava. Navíc jsem multizájmová. Když pár týdnů nekreslím a dělám něco jiného, musím se poté zase rozkreslit a prvních pár skic je špatných. Je to jako s hudebním nástrojem. Když necvičíš, ztratíš prstovou paměť a rychlost.
Další věcí je, že mám trochu ujeté barevné vnímání, z čehož plyne ta moje až trochu křiklavá ladovská barevnost, ale už jsem se s tím relativně naučila pracovat, stejně jako jeden můj blízký, který byl i s jistým druhem barvosleposti skvělý grafik. Všechno jde, ale musí se chtít.
Světoznámý švýcarský architekt Le Corbusier by s tebou nesouhlasil. Kdysi totiž řekl: „Jsem samouk a jsem zvědavý. Nemám žádnou školu, nemusel jsem se tudíž pracně odnaučovat to, co bych se v ní učil.“ Ale lidé si na tituly dost potrpí. Potkala ses s tímto přístupem ty sama profesně? Řekl ti někdo někdy, že o tebe nemá zájem, protože nejsi vystudovaná?
To ne. Většinou lidé oslovovali mě a pokud to udělali, tak věděli, co ode mne mohou čekat. Měla jsem neuvěřitelné životní štěstí, že jsem nemusela nikde chodit s destičkami a nabízet se nebo zkoušet soutěže. Vždy se ve správnou chvíli objevil správný člověk a zeptal se mě, jestli bych pro něj něco nezkusila a já to zkusila a většinou to dopadlo dobře.
Jen párkrát jsem odstoupila, protože to nebylo ono a ušetřilo to vzájemné trápení. Asi to zní trochu esotericky, ale kdykoliv jsem dělala to, co jsem měla dělat, přicházeli ke mně ti správní lidé. A když jsem zblbla a začala jít špatným směrem, nastalo prázdno a malé kouzlo přestalo fungovat. Mám to tak celý život.
A pak že magie neexistuje.
Když mi bylo patnáct, přišla za mnou na táboře moje kamarádka s portfoliem Borise Valleja, položila ho přede mne, dala mi papíry a anilinky a řekla: „z tohodle mi uděláš kopii jednoho obrazu.“ Myslela jsem si, že se zbláznila, ale o pár dní později jsem dokončila poměrně věrnou kopii. Jen jsem si sama pro sebe řekla „tyjo, já jsem mimozemšťan“. Od té doby vím, že můžu, když chci.
Tvá kamarádka má dobrý vkus. Ale co ty? Máš nějaký vzor? Oblíbeného malíře?
Těch je spousta. Strašně mě ovlivnili Bilibin a Arthur Rackham. Zvlášť vliv Bilibina a jeho ilustrací k ruským pohádkám je vidět na mých černobílých ilustracích. Pak je obrovská spousta dalších z fantasy ranku od Briana Frouda, Alan Leeho, skvělý je i John Howe. Ale ujíždím i na japonských dřevorytech, takže když se podíváte na moji trilogii Kočičí noci, tak z toho čiší můj neoblíbenější japonský umělec Kawase Hasui.
Co čeští autoři?
Spíš starší osobnosti jako je Alfons Mucha, trochu Chitussi, Mánes, Ženíšek a pak hodně staré umění. Jsem vlastně pečená vařená v Anežském klášteře a miluji gotické obrazy a sochy. To se projevuje v mé volné tvorbě, kde si hodně hraji se zlacením. Bohužel za poslední roky nic nemám nafoceno a ono se to díky zlatu ani moc nafotit nedá.
Chystáš něco nového?
Mám v hlavě pár orientálních mystických příběhů, ale zatím jsem se je bála zpracovat, protože po tom černém humoru ze středověké Anglie by to byl dost depresivní šok. Je to úplně něco jiného a bojím se že by to ode mne nikdo nevzal. Všechny tři končí totálním zmarem a vlastně sebeobětováním nebo nějakým prokletím a je to příliš poetické. Takže se do toho bojím jít.
Věřím, že to chce jen svůj čas a že se k těmto příběhům dostaneš. Co nějaká výstava? Máš už jich za sebou opravdu hodně. Prozradíš, na kterou vzpomínáš nejraději?
Asi největší a nejkrásnější byla v dnes už neexistujících podzemních prostorách Galerie Nora. Přišlo tehdy skoro 150 lidí, prodala se spousta obrazů a celé to mělo úžasnou atmosféru velké slavnosti s živou hudbou. Dodnes na to ráda vzpomínám. Od té doby už jsem tak velkou výstavu neměla, spíše menší, ale to někdy není na škodu.
Teď s výstavou čekám, až se mi nastřádá více mých vlastních obrazů, protože bych ráda lidem představila i jinou Janu, než znají s ilustrací. Ted snad bude na tyhle věci více času, dávám si několikaměsíční pauzu od ilustrací. Už pracuji na několika nových obrazech jen pro radost.
Myslím, že můžu v tomto případě mluvit i za naše čtenáře, když řeknu, že se na tvou příští výstavu už teď všichni těšíme.
Děkuji za rozhovor!
