Velemág Xandrius si podrobil národy a stvořil tak velkolepou říši. Díky kouzlům si získal dlouhověkost, která jakoby nikdy neměla skončit.
Jenže karty se obrací a objevují se nepokoje. Jeho věrná dcera Denyela neúnavně pečuje o otce, jenž ji na oplátku jen uráží a zneužívá. Jenže otec není jediný problém, jemuž hrdinka musí čelit. Podaří se jí překonat všechny nástrahy?
Tereza Matoušková je mladá spisovatelka, jejíž první kniha vyšla v roce 2009 a od té doby má za sebou dlouhou cestou. Od samonákladu po vydávání knih u nakladatelství. Je aktivní nejen na sociálních sítích, ale vede literární dílny v Brně pro lidi, kteří chtějí psát. Zároveň aktivně jezdí po českých festivalech, kde má různé přednášky nejen o svých knížkách.
Této mladé dámě letos vychází dvoudílný román s názvem Pláč němého boha. O vydání se postaralo nakladatelství Laser. Obálka by mohla čtenáře uvést v přesvědčení, že se jedná o young adult, ale opak je pravdou.
Spisovatelka pro čtenáře vystavěla složitý a pestrobarevný svět plný magie a intrik, kde se pro vraždu nejde daleko. Zároveň dává velký důraz na politiku a mechaniky s ní spojené.
Avšak nezapomíná, že bez „obyčejných“ lidí by nebylo království, a tak se zaměřuje i na ně. O tomto světě se sice krásně čte, autorka si umí hrát se slovíčky a vše košatě popsat, ale žít bych tam rozhodně nechtěla.
Co je zde velmi originální, tak je mechanické slunce, na němž je celá planeta závislá. Autorka ho v knize zmiňuje velmi často a čtenář má tak pocit, jako kdyby se jednalo o tlukoucí srdce člověka.
To, jak vypadá mechanické slunce, jehož ozubená kolečka se nikdy nezadřou, se dost často odráží i na krajině, která je nehostinná a člověk se musí přizpůsobovat počasí, jelikož je tam neustále ošklivě a pouze pár dní, kdy nastane krásné počasí. Skoro jako by ovlivňovalo náladu lidí a zvířat pod ním žijících.
Zvláštním prvkem pro mě byla postava Denyely Soarvet. Krásná mladá žena, velemágova dcera, jež si prochází svým vlastním utrpením. V jednu chvíli si nechá líbit nevhodné otcovo chování, ale pak je schopná rozhodovat o osudech říše. Tady se mi strašně líbila poznámka: Některé jizvy byly okem neviditelné.
Tereza Matoušková se totiž nebojí dotknout tabuizovaných témat a vnést je do svého příběhu. Řeší i otázku ústrku žen, zabíjení znetvořených dětí a mnoho dalšího.
Zároveň hodně rozebírá, jak má psychika dost často vliv na naše chování a ne každý démon musí mít fyzickou podobu. Jsou přeci i ti vnitřní. A dost často děsivější než samotné fyzično.
Další oblíbenkyní byla postava Aimé, dívka znetvořená rozštěpem a služebná, takže se čtenář díky ní dostává do jiné části vyprávění. Vlastně všeobecně mě fascinovalo, kolik zjizvených hrdinů v knize bylo.
Jakožto čtenář jsem vzala s povděkem, že spisovatelka ví, že dlouhé filozofování může být pro čtenářskou lemru únavné. A tak se v jednu chvíli pohybujeme mezi dvorskými intrikami a složitými myšleními, a pak skočíme do pouště, kde ještěřice chrání svoji rodinu a sledujeme její boj o přežití. Aneb správně ví, že je důležité hltače písmenek neunudit k smrti.
Nicméně další postavou je Worlih, hrdina jeho od dětství označuje jeho znetvoření. Je chromý a zjizvený, ale psychicky neuvěřitelně silný. Myslí si, že mu jeho hrůzný zjev dodává sílu. A tak se stal vůdcem povstání v poušti.
Aby toho nebylo málo, tak velká část příběhu se věnuje i vílám. Krásné bytosti s bílými vlasy, jež se starají o stromy. Dozvídáme se, jak žijí, jaké mají propojení, ale taky o jejich starostech. Díky tomu se dostáváme do příběhu mnohem dál a opětovně přichází nová postava, která se jmenuje Kajam. Víla, ale již starší, která se musí před ostatními ponižovat, aby přežila. A tak se díky ní ocitáme v chudinské čtvrti, kde se i ten nejčestnější někdy ocitne na šikmé ploše.
Další, neméně důležitou postavou je Toreus Golsn, který se určitým způsobem ovlivní Worliha a zatahá tak za nitky osudu.
Příběh postupně plyne, dostáváme se hlouběji a s ním se i objevují nové postavy, které vám buď v paměti utkví anebo na ně zapomenete ihned, když zmizí ze scény. Co mě jakožto čtenáře, jenž knihy Terezy Matouškové zná, nepřestává překvapovat, jak autorka má promyšlený magický svět. Vše dává smysl a je rozdělené tak, že jen žasnete nad tím, že má někdo takhle nekonečnou fantazii.
Zarazilo mě, že kniha, která má přes 400 stran, dostala brožovanou vazbu, což mi přišlo škoda. Za mě by si tento kousek zasloužil klidně pevnou vazbu, poněvadž mám zkušenosti, že brožka se rychleji ošoupe a poničí. Ale to věc názoru. Nicméně ilustrace na přebalu knihy je nádherná a nemá ji na svědomí nikdo jiný než Alena Kubíková, jež se podílela na všech Temnářčiných knížkách.
Co je důležité poznamenat, že Pláč němého boha může číst i ten, jenž není obeznámen s předchozími knihami. Autorka si uvědomuje, že její příběh se dostane i do rukou někoho, kdo její světy nezná, a tak některé pojmy vysvětluje. Za což má u mě jedno velké plus.
Velmi zajímavě jsou i oddělené dopisy, které se v textu objevují, jsou označeny kurzívou a čtenář se tak velmi rychle zorientuje. Totéž platí i pro skoky do minulosti.
Pláč němého boha končí tak, že jen zíráte s otevřenou pusou na poslední stránku a říkáte si: To je jako všechno? Vždyť druhý díl bude až za hodně dlouho. To není fér! Ano, připravte se, že Temnářka ví, kdy vyprávění utnout, aby svoji oběť udržela v napětí.
Tereza Temnářka Matoušková: Pláč němého boha, 1. kniha
Vydal: Nakladatelství Laser, 2023
Počet stran: 416, brožovaná vazba
Cena: 447 Kč
