Krása Domu je nezměrná; jeho laskavost je nekonečná. A co že je ten Dům? Dům je přeci Svět a Svět je Dům. Piranesi žije v Domě odjakživa. V Domě, který je plný síní, doléhá na něj příliv a je zaplněn divukrásnými sochami. Krom Toho Druhého Piranesi nikoho nepotkává, ale to se má brzy změnit.
V románu Piranesi nám před očima od prvních stránek vyrůstá zcela nový, originální a divukrásný svět. Svět, jehož obyvatelem a naším průvodcem je jedinec, který je jediným dalším obyvatelem světa (resp. Domu) nazýván Piranesi.
Dům samotný evidentně tvoří veškerou žitou zkušenost našeho hrdiny, zná jeho zákonitosti, zná složitý rytmus přílivů a odlivů, zná Horní síně plné oblak, Spodní síně omývané mořem a Střední síně, které tvoří Oblast ptáků a lidí.
Síně, Předsíně, Chodby i Schodiště všechny oplývají nezbytnými Sochami, které představují úchvatné a nezřídka snové výjevy – sochy Mínotaurů, ženy nesoucí včelí úl, faun, tlustý papež, dítě s flétnou a nekonečno dalších.
Nekonečno dům evokuje ve všem. Ačkoliv Piranesi (jmenuje-li se tak) popisuje jen to, co spatřil na vlastní oči, spolu s ním tušíme, že Chodeb a Síní není žádné konečné množství.
Krom několika koster, ke kterým se náš vypravěč staví s úctou, jaká mrtvým náleží, je jediným obyvatelem Domu Ten Druhý, kterého chová vypravěč ve veliké úctě, i když možná jen pro jeho výlučnost. Je totiž rozhodně v mnoha ohledech rozdílný, postrádá lásku k Domu a znalosti o něm a k samotnému Piranesimu (jak jej nazývá) se chová spíše přezíravě.
Čtenář je v začátku knihy vtáhnut do tohoto podivuhodného světa, jeho zákoutí, zákonitostí, ale také do podivné dynamiky vztahu jeho jediných dvou obyvatel.
Neskutečnost a fantasknost světa vzbuzuje především úžas, ale i otázky po jeho fungování. Ten Druhý slouží od začátku čtenáři jako spojnice se světem naším a je zřejmé, že nejde jen o cvičení v tvorbě umělých a nepravděpodobných světů, ale že se za celou záležitostí skrývá něco víc.
Ostatně hned na začátku se dozvídáme, že sám Piranesi své deníky, do kterých vše pečlivě zaznamenává, původně datoval pozemskými lety, ale nyní se mu tento systém zdá nesmyslný a celý příběh se odehrává „v roce, kdy albatros přiletěl do jihozápadních síní“.
Od samotného začátku je celá kniha neskutečně obrazově podmanivá, v zásadě by se dalo říct, že jde o jakýsi nadmíru sugestivní živý obraz v próze. Tempo vyprávění, které následuje vypravěčovo fungování v Domě jen prohlubuje nebývale silný vizuální zážitek, který dílo probouzí.
Název románu a přezdívka hlavního hrdiny upomínají na slavného Giovanniho Battistu Piranesiho, italského grafika z 18. století, který krom svých klasicizujících litografií zachycujících architektonické krásy starověkého světa vytvořil slavný cyklus Carceri d’invzione (neboli Smyšlené žaláře), kde zachytil spletité a propracované prostory neexistujících žalářů a sklepení.
Jejich hloubka, zdánlivá nekonečnost a sofistikovanost je do značné míry cítit i z románu Susanny Clarkeové, dlužno ovšem dodat, že ona sama zvládá tento kouzelný svět vykreslit bez pomoci jakéhokoliv obrazového materiálu. Chcete-li si zážitek z četby zpestřit, je možné v těchto grafikách zalistovat, ale kniha sama má stejnou mocvykouzlit vám před očima obrazy téměř hmatatelné.
Fanoušci fantastiky si jistě neodpustí srovnání s předchozím slavným dílem Clarkeové, s románem Jonathan Strange & Pan Norell. Tento monumentální román o restauraci magie v Británii devatenáctého století je bezesporu mistrovským dílem (byť jeho styl a rozsah zdaleka nesedne každému) ovšem srovnání s Piranesim odhaluje dlouhou časovou propast (román vyšel v roce 2004) a zároveň odvahu autorky opustit svět, se kterým se dočkala takového úspěchu a pustit se do něčeho zcela nového.
Přísně vzato spojuje oba romány jediné – autorská brilance a um a nadpřirozené elementy. Nicméně by bylo možná unáhlené označovat Piranesiho za fantasy román, mnohem blíže má ve své podmanivé neurčitosti k tradici magického realismu.
Nebývale silně na čtenáře působí dvě hlavní tematické linie knihy, které z ní činí něco víc, než jen strhující a vizuálně uhrančivý příběh. Jednou rovinou je otázka paměti a identity jednotlivce.
Deníkové záznamy, rekonstrukce minulých událostí, ztráta paměti a složitě se překrývající vrstvy osobnosti, které tvoří výslednou diskontinuitu toho, čemu vypravěč říká „já“ pomáhají v románu vytvořit nebývalou hloubku a rezonují ještě dlouho po dočtení. Na o něco jemnější úrovni je fascinující sledovat hru s problematikou reprezentace v Domě, který je naplněn symboly.
Jak se to ovšem se symboly má, nelze prozradit bez vyzrazení některých základních (a místy překvapivých) myšlenek díla.
Myšlenková hloubka však rozhodně nehraje prim vedle spádu samotného příběhu. Čtenářská očekávání vytvořená při četbě Jonathana Strange & Pana Norella zahoďte ještě před otevřením knihy, protože i přes rozvážné tempo plné klidné a až majestátní imaginace je román překvapivě svižný, napínavý a ke konci zcela strhující.
Ve čtenáři se události celého svazku nadlouho zahnízdí i přes nepříliš dlouhý rozsah. A přestože se může konec zdát až příliš náhlý, po nějaké době se usadí dojem, že vše je dopovězeno a netřeba říkat víc, jen jako byzůstala chuť na další návštěvu Domu s jeho nekonečnými Chodbami a Síněmi.
Úspěch Susanny Clarkeové po vydání Jonathana Strange & Pana Norella byl fenomenální a jen těžko hledat pádné důvody, proč by se stejného úspěchu neměl dočkat i Piranesi, který oplývá potenciálem oslovit nejen žánrové čtenáře, ale všechny snílky a lyricky založené jedince.
Autorce se tak podařilo smést všechna očekávání ze stolu a naservírovat něco zcela nového, svěžího, snad jen s určitou důvěrně známou poetikou reminiscencí na něco starého, či přesněji antického. Něco, co měl v oblibě i C.S. Lewis, na jehož Letopisy Narnie nalezneme v textu několik narážek (a také úvodní citaci).
Milovníci literatury, přistupte blíže, zrodil se další klenot!
Susanna Clarková: Piranesi
Vydal: Nakladatelství Argo, 2021
Překlad: Viktor Janiš
Počet stran: 244 stran
Cena: 313 Kč
