Měla to být česká Hra o trůny. Místo toho to dopadlo jako špatná variace na Pána prstenů. A je to škoda. Ollo – země sváru, knižní prvotina Háty Kreisinger Komňacké, totiž vůbec nemusela být špatná. Stačilo udělat pár věcí jinak.
Tenhle slunovrat se příliš nevydařil. Tedy pokud byste se zeptali kohokoliv na ostrově Hällristingar. Protože zatímco v jarlově paláci začíná bohatá hostina, k břehům ostrova dorážejí nezvaní hosté – nájezdníci císařství Harnen.
Den, který měl být plný radosti, tak končí v krvi. Jarlova rodina je povražděna a moci se chápou zrádcovští šlechtici. Vypadá to, že nepřátelé vyhráli na plné čáře. V jednom se ale ošklivě přepočítali.
Ne všichni příslušníci jarlovy rodiny jsou totiž mrtví. Mladičké Ydalir, dceři jarla, se na poslední chvíli podařilo před krveprolitím uprchnout. A nyní, za pomoci elfů, hraničářů a tajemných Prvních, spřádá plány na pomstu – plány, které ji mají znovu dostat na otcův trůn. Kdo ze závěrečného střetu vyjde jako vítěz?
Přepálená reklama knize nesvědčí
Ještě než knižní prvotina překladatelky Háty Kreisinger Komňacké v září loňského roku vyšla, nešetřilo nakladatelství Práh superlativy. Příběh, který autorka nejprve na pokračování vydávala on-line, měl představit komplexní svět – mýty opředený sever. Nakladatelství přitom neváhalo a chystanou knihu v reklamní kampani přirovnávalo k super úspěšné Hře o trůny, respektive ke knižní Písni ledu a ohně.
A šláplo při tom pořádně vedle. Protože nepodařené prvotiny jsou čtenáři začínajícím autorům schopni odpustit. Ale nepodařenou prvotinu s přehajpovanou reklamou? Dovolte mi vypůjčit si pro tuto příležitost jedno pěkné japonské slovo: „Yurusanai!“
Ani s přimhouřeným okem
Protože Ollo – země sváru má s Martinovým knižním opusem společného asi tolik jako sáňkování s Napoleonovým tažením do Ruska. Je tam zima a občas se během toho někomu udělá ošklivé bebí, ale to je tak zhruba všechno.
Fantasy krajina, v níž se příběh odehrává, neskrývá inspiraci světem severských legend. O jejich epičnosti by si ale Háta Kreisinger Komňacká mohla nechat zdát. Protože v její prvotině je zkrátka všeho moc: moc příběhových linií, moc motivů, moc postav – a pohromadě to nedrží ani s přimhouřeným okem.
Zmatek nad zmatek
Poté, co autorka načrtne základní půdorys, v němž se její Ollo bude odehrávat (vzpomínáte na onu krvavou hostinu, kterou jsme zmiňovali v úvodu recenze?), začne v rychlém sledu představovat desítky dalších, mnohdy epizodních postav. Jednotlivé pohledy se rychle střídají, stejně jako se střídají jednotlivé scenérie a dějové motivy, často po několika málo větách.
Udržet s ní krok? Nemožné. Tedy pokud si během čtení nebudete, stejně jako autorka této recenze, dělat průběžné poznámky. Ovšem jak brzy zjistíte, ani to vám nepomůže. Háta Kreisinger Komňacká totiž jednotlivým postavám věnuje minimum prostoru, a čtenář tak neustále tápe: „O co se teď všichni pokoušejí?“ „Proč ten emo hraničář brečí?“ „Co je zač onen týpek se srandovním jménem Saxarachilos Kantakutenos?“ „A zajímá mě to všechno ještě vůbec?“
Sečteno, podtrženo. Kniha je natolik zmatená, že tím trpí samotný příběh. Takže když konečně dojde k zásadnímu (a krvavému) střetnutí, přistihnete se, jak se vám celou dobu honí v hlavě jediná věc: „Kdo je to, sakra, ten Andvari?“
Jazyku se na stránkách Olla nedaří
Tím ale vypravěčské neobratnosti, kterých jsme na stránkách Olla svědky, nekončí. Protože zatímco při některých scénách vám bude trapně za všechny zúčastněné (zdravíme elfského otce a syna při jejich dojemném setkání), při jiných si jako čtenáři budete připadat vysloveně okradení – to když zjistíte, že se zásadní dějové zvraty (jako například porážka obávaného nepřátelského generála) odehrávají zásadně mimo čtenářovo okno a „za scénou“.
Výsledný dojem nezachraňuje ani autorčin jazyk. Ten spoléhá na květnaté popisy, méně pak na přímou řeč. Když už na ni ale dojde, šustí postavy papírem (vzpomeňte na tuto recenzi, až budete číst repliky jako „zdá se mi, že ho pálí touha po pomstě, předevčírem jsme o tom dlouze hovořili“).
A, byť je to u ženy, která se živí jazykem, téměř nepochopitelné (Háta Kreisinger Komňacká pracuje jako překladatelka z angličtiny), nad její slovní zásobou občas vysloveně zapláčete. Protože když pocity, tak „zvláštní“. Když zář, tak „zvláštní“. Když stáří, tak „zvláštní“. A když podoba, tak (ano, tušíte správně) také „zvláštní“. No není to celé tak trochu… zvláštní?
Stačilo málo, a výsledek byl jiný
Takže ne, tohle není podařená kniha. Což je škoda. Na Ollu je znát, že autorka minimálně tuší, co dělá – základní půdorys příběhu, stejně jako hlavní postavy, vycházejí z osvědčených fantasy šablon, a teoreticky by tedy měly fungovat.
Tím spíš vás jako čtenáře bude mrzet, že to nefunguje. Protože Ollo – země sváru nepatří k těm knihám, kterým byste se chtěli vysmívat. Vlastně až do poslední chvíle doufáte, že to autorce vyjde a že z toho bude dobrá kniha. Spoiler alert: ne, dobrou knihu nečekejte.
Přitom by stačilo málo. Protože bez ohledu na neoriginální zápletku a motivy (na mnoha místech naprosto zřetelně vykradené z tolkienovského světa) z toho mohl být aspoň průměrně dobrý příběh. Stačilo zmenšit počet postav a těm zbývajícím naopak dopřát potřebnou péči, nesnažit se o lyrickou jazykovou pózu za každou cenu a zbavit příběh těch největších fantasy klišé. Nic z toho se nestalo. Bohužel.
Další díly?
Vzhledem k tomu, že Ollo – země sváru končí vysloveným cliffhangerem, není sporu o tom, že autorka plánuje i další díly. Tenhle se nepovedl. Tím spíš budeme věřit, že v těch dalších to s ostrovem Hällristingar dopadne líp. Držíme pěsti.
