V době, kdy se u nás Nádraží Perdido objevilo poprvé, šlo o zjevení nového způsobu vyprávění. Oprávněně se zdvihla vlna nadšení z uhrančivého subžánru New Weird, který překračoval hranice fantasy i sci-fi, a otevřela se stavidla pro další díla podobného ražení. V zahraničí kniha vyhrála pět cen, na další byla nominována a u nás v roce 2003 vymetla Akademii hned třikrát. A nyní vychází znovu, v pevné vazbě a s působivými ilustracemi. Takovou událost si člověk nemůže nechat ujít.
Potkají se vědec, nomád, reportérka, umělkyně, zločinec, konstrukt, …
Právě spojení nespojitelného vytváří svět, slečno Lin. Věřím, že toto je hlavní dynamický princip. přechod. Bod, kde se z jedné věci stává věc druhá. Vytváří nás, vytváří město, vytváří svět. A to je téma, které mě zajímá. Oblast, kde se nesourodé prvky stávají částí celku. Hybrdiní zóna.
Pro začátek je třeba vás varovat, že tuhle knihu není dobrý nápad číst kvůli ději. Ten je zejména pletivem, kolem kterého se ovíjejí ostatní aspekty a používají ho jako podpůrnou kostru pro vlastní sebevyjádření. Je potřebný, ale nikoli nejdůležitější. První třetinu ani nejde rozpoznat, jakým směrem se děj vydá.
Miévillovi to ale funguje, protože je dobrý vypravěč: postavy a okolnosti se na začátku z nepochopitelných mimoběžných vektorů dostávají do protínajícího se uzlu, který všemu dává novou vrstvu významu a ukazuje, že všechno má svůj záměr a místo. Čtenáře to velice uspokojuje. Všechny ty obrazy, odbočky, pocity a fakta dávají dohromady smysl a jsou doslova nutné k pochopení celku. Hybrdinímu celku.
Ještě jste se neztratili? To je dobře.
Vypravěčem, který vše rámuje, je garuda (okřídlený opeřený muž) Jagharek, který přišel kvůli svému zločinu o křídla. Najme vědce Izáka, dříve učitele na univerzitě, ke skoro nemožnému úkolu: znovu ho vrátit do vzduchu. Zároveň se rozehrává příběh Izákovy milenky Lin, cheprijky neboli ženy s hmyzí hlavou, která je umělkyně a má sochařskou zakázku od drogového bosse. Třetím společníkem je protirežimní reportérka Derchan píšící pro revoluční noviny o sociální nespravedlnosti.
Všechny tyto postavy se navzájem znají, ale dohromady je doopravdy sváže až podivná krize vyvolaná uprchlými tvory vysávajícími lidské mysli. Hrdinové musejí hledat a přijmout pomoc od nepravděpodobných spojenců a projít takřka neřešitelnými situacemi, aby zachránili aspoň trosky svých životů.
Izák je typem přemýšlivého, i když trochu rozevlátého vědce, který pracuje na výjimečných konceptech pomalu se překlápějících z teorie do praxe, ale jeho nedůslednost způsobí mnoho utrpení. Lin a Jagharek jsou příklady xeňanů neboli jiných než lidských ras, přinášejí s sebou závan dalekých krajin a neznámých příběhů a ukazují na lidskou nesnášenlivost, složitost multikulturality a boj o sebevyjádření v konfliktu s kažoddenním kompromisem života ve společnosti, určitou vyděděnost, které se nedá zbavit, ale proti které se budou vždycky vzpírat.
Reportérka Derchan je představitelkou konkrétniho odboje proti fašistické opresivní moci “parlamentu“, starosty a především výkonné Milice, ale její boj bolí a směřuje k prohře.
Všichni jsou svým způsobem už od začátku poškozené zboží a během knihy se to nezlepší. V průběhu vyprávění jsou stavěny před špatné a horší volby, zaplétají se do obtížných situací a musejí vynaložit mnoho úsilí na to, aby se nakonec dokázali podívat samy sobě do očí. A ani to jim všem není dopřáno, rozuzlení směřuje neoptimisticky k tragédii a ztrátě, ale i v katarzi vykoupení.
A navzdory své pestrosti ani postavy nejsou těmi, kdo by udržoval stálou čtenářskou pozornost. I vypravěči jednotlivých úseků a perspektivy se během čtení proměňují jak mezi nimi, tak zaostřují i na další vedlejší postavy a jejich východiska.
Ústředním pilířem knihy je totiž bezpochyby prostředí a styl vyprávění.
Město v hlavní roli
Před drožkou pomalu tekla řeka Dehet.
Z tmavých oken, zasazených do cihlových břehů, z nichž některá byla pod značkou nejvyššího stavu vody, se ozývaly nezřetelné výkřiky a dunění strojů. Na černé vodě sípaly a hekaly čluny.
Objevily se vížky Nabobova mostu. A za nimi, s břidlicovými vížkami přikrčenými jako zimomřivá ramena, se zpuchřelými zdmi, jimž bránily ve zřícení pilíře a organické pojivo, prostoupené svým jedinečným puchem, se rozkládaly polorozpadlé budovy Újetce…
Nacházíme se v městském státě Nový Krobuzon, v letmo načrtnutém mnohodruhovém a vícevrstevnatém světě Bas-Lag, do kterého se autor později vrací ještě dvěma volně navazujícími knihami Jizva a Železná rada. Jeho představení se točí kolem emocí zmaru, nesvobody, špíny v průmyslovém, viktoriánsky fašistickém kapitalismu. Nový Krobuzon je místem, kde by chtěl žít každý… asi jako České Budějovice Járy Cimrmana.
Do toho pestrého, ale umouněného a nebezpečími prošpikovaného místa by člověk vstoupil asi jako turista do Ankh Morporku. S ním má Nový Krobuzon ostatně řadu společných ploch, když si odmyslíte humor a nadsázku. A Zavazadlo. Je prudce inspirován Londýnem – tím průmyslovým nevlídným Lodnýnem konce 19. století plného smogu, komínů, chudinských čtvrtí a sociální nespravedlnosti.
Temná poetika se odráží už v pojmenování a popisu čtvrtí (Plk, Smogrov, Zádechtí, Latrín, Vilná pole), v nichž seženete všechno, co chcete, a k tomu taky trochu strachu, špetku nemoci, dušnost, porci štítivosti a všepřebíjející plíživý pocit, že tady se nevyznáte ani za zlaté prase a co nevidět vám některé zákoutí (ať už temná ulička nebo prosluněný vagon nadzemky) vrazí nůž do zad. Je tu množství bizarností, kuriozit až zrůdností, které koexistují příliš syrově na to, aby to mohl být vtip. A město přesto funguje a žije.
Nový Krobuzon je ale uhrančivý a když se vám zalíbí předmluva, bude se vám líbit i zbytek. Protože košatých a sířivě osobitých popisů míst se dočkáte na každé stránce, až nakonec budete muset připustit, že přesně a právě to je pravým jádrem knihy. Příběhy postav a kostra děje tu existují jen kvůli prohlídce toho fascinujícího místa, jeho (ne)zákonitostí a marnotratné smyslové bohatosti.
Bude se na vás valit přehršel detailů, které budou hladit a hladit a nakonec zadírat pod kůži. Podrobnosti z každodenního kolotání městského života vás donutí zastavit a skoro přerušit nit vyprávění, protože každá ta jednotlivost se hlásí o pozornost a má k tomu důvod. Je to totiž spektákl nabitý originalitou, která nezní prvoplánově, ale přirozeně stéká v rytmu vyprávění do cest vyhloubených nedaleko, ale přece jen vedle obvyklých archetypálních kanálků.
Miéville je zkrátka jedinečný.
Přejíte se a stále nebudete mít dost
Spatřil, jak se ženě cosi prosmyklo pod kůží na hlavě, jak se jí zježily a zcuchaly vlasy a kůže vypadala, jako by pod ní bylo bahno, jež brázdil úhoř, spatřil za očima pohyb, který však nepatřil jí, a sledoval, jak se jí z očí, uší, nosu i úst řine sliz, slzy a krev, zatímco jazyk stvůry se jí dral stále hlouběji do mozku.
Očekávejte jazykovou košatost, která udivuje a baví, i když je demonstrována na popisech všeho druhu. Popisy nám navíc umožňují vidět mnohem víc z celku. Je poznat, že svět je vyprávěný způsobem zanechávajícím dojem, že všechno je promyšleno a má svoje místo a logiku – nakolik je to univerzum barvité a svojí bohatostí nějakou ucelenost i popírající.
Miéville umně vplétá dojmy, pocity a také tvrdá fakta (pseudo)vědeckého rázu do celkové sítě vztahů a kauzalit, občas se vrhne do retrospektivy a neváhá listovat imaginárními knihami, aby nás seznámil s tou či onou zajímavostí. Ale i když hojně využívá techniku a vědecké postupy (nakolik je jeho počítačová věda analogová ve stylu babbageovských strojů na děrné štítky), není ve své podstatě spisovatelem sci-fi. „Moderní“ vědu využívá jako prostředek k vyjádření jiných skutečností včetně rozuzlení, rozhodně není exaktní a spíše maluje vize než popisuje technicky proveditelné postupy.
I proto, že jeho chymická, elyktrická a thaumaturgická (magická) ezoterní věda není úplně věda. Nicméně tak jeho svět funguje. Jinak. Divně. Nápadů je tolik, že by jinému autorovi vystačily na desítky knih. Miéville ale nic neředí a čtenáře v ničem nešetří. Dobře nám tak.
Dovolím zde několik příkladů. Vedle lidí se v městě vyskytuje mnoho inteligentních nelidských menšin. Cheprijky a garudové byli zmíněni, ale je tu i nemálo žabích voďaňojů schopných tvarovat vodu, mohutných kaktusíků se všemi těmi ostny a schopností regenerace, skryté komunity rukodlaků parazitujících na ostatních, polointeligentní skřaraši připomínajících létající démony, ale i praví démoni s otevřeným velvyslanectvím nebo interdimenzionální Tkáč.
Krutou kapitolou je přetváření neboli umění zasahovat do biologické stavby bytostí a spájet je nečekanými způsoby i s neživou hmotou. Místo prospěšného a léčivého využití ale dochází k represivním postupům a trestání zločinců spojováním liských a zvířecích těl s parními stroji. Představivosti se meze nekladou a je to… velice ohavné.
V tomto světě existuje torzní energie, která dokáže vše vzít a změnit bez jakéhokoli řádu, čistý nevědomý chaos, nejděsivější zbraň a nejnepochopitelnější síla.
Na smetišti samovolně vznikla umělá inteligence, která začala pracovat na svém rozšíření, získala lidské uctívače a pomocí kabelu se napojila na lidské tělo bez mozku, aby s lidmi mohla mluvit.
Je toho víc. Mnohem víc.
Kniha není pro každého, ale k dokonalosti má blízko
Na okamžik jsem byl nakažen šílenstvím tohoto boha. Na okamžik chtivost po poznání zapomněla, kam patří, a dožadovala se ukojení. Na zlomek času jsem otevřel oči.
Tančil jsem s pavoukem. Křepčil jsem s tančícím šíleným bohem.
Nádraží Perdidu se přece jen dá vytknout jistá rozvleklost, pokud to čtenář nevnímá jako její přednost a záměr. Jen tady se vám stane, že natahování kabelu přes město nezabere odstavec, ale šest stránek. Jde o hru s jazykem, s vizemi a smysly, což znamená barokní rozvitost i v okamžicích, kdy bychom čekali určitý mentální oddech od (opravdu a skutečně) napínavého příběhu. Jenže jakmile polevíte v pozornosti, může se stát, že se ztratíte.
Je pravdou, že kniha nepospíchá kupředu a umí přebývat v okamžiku přítmnosti. Nečte se sama a vyžaduje od čtenáře jisté úsilí. Tím se blíží pocitu, jaký máme z knižních klasiků minulosti – v dobrém i zlém.
Stejně tak se vinutí děje občas neobejde bez berličky deus ex machina. Situace jsou vyšroubovány do krajních, neřešitelných okamžiků, kdy neexistuje dobré východisko kromě vstupu sice známé, ale přesto násilně zasahující entity, jako je Tkáč nebo Jack Půlmodlitbička: oba mají v příběhu jisté místo, ale jejich role v některých okamžicích naznačuje širší kontext, který devalvuje situační napětí z krize. Není to ale úplně nekonzistentní v rámci zvoleného stylu a žánru a vyloženě to nerušilo.
Některým by také mohlo vadit ono bohaté rozepsání zápletky a kolize, zatímco samotnému vyvrcholení krize a peripetii je věnováno neúměrně málo stránek v závěru. Rychlé ukončení knihy ale není takový problém, pokud se nefixujeme na děj. Završení příběhů mi přišlo uspokojivé.
Je na místě vyzdvihnout český překlad, o který se postaral Milan Žáček, a kvalitní redakci. Překládat podobné beletristické dílo takového rozsahu musel být skutečně oříšek. Estetika českých ekvivalentů různých čtvrtí města či jmen, prapodivných ras a vynálezů hladce zapadá na svá místa a tvoří svébytný a kultivovaný dojem z četby. Zážitek podpoří i kvalitní zpracování a originální ilustrce v novém vydání.
Pokud vás láká něco nevšedního, pokud nikam nespěcháte, pokud se chcete ponořit do hlubokého moře imaginace a obohatit svůj jazyk o nečekané pojmy, Nádraží Perdido je pro vás.
Architektura Nového Krobuzonu se pohybuje od průmyslové k obytné, od okázalosti k barabiznám, k podzemnímu slohu či slohu výškovému, od modernosti ke starobylosti, od barevnosti k šedi, od hojnosti k vyprahlosti… Určitě mi rozumíte. Nehodlám pokračovat.
Přečtěte si to.
China Miéville: Nádraží Perdido
Vydal: Nakladatelství Laser
Překlad: Milan Žáček
Ilustrátor: Edward Miller
Počet stran: 684 / vázaná
Cena: 449 Kč
