Po dlouhém čekání nakladatelství Comics Centrum letos vydalo i poslední díl a čeští čtenáři si mohou užít nálož klasických steapunkových rekvizit, klasických detektivních scén a obrovskou spoustu odkazů na historický i kulturní svět 19. a 20. století.
Ústřední postavou pětidílné série Grandville je detektiv inspektor Achibald „Archie“ LeBrock ze Scotland Yardu. Pokud bychom jej měli popsat, tak si představte hrdinu s muskulaturou Arnolda Schwarzeneggera, intelektem Hercula Poirota a nevrlými hláškami Clinta Eastwooda. Prostě má všechno, co tvoří toho správného detektiva z „drsné školy“, kterou kdysi dávno svými romány a povídkami vytvořil skvělý Raymond Chandler.
A taky to je jezevec.
Nejvýznamnějším rysem Talbotovy komiksové pentalogie je totiž fakt, že v jeho alternativním universu tvoří většinu obyvatel světa antropomorfní zvířata. Ptáci, ještěři, savci, všichni tu žijí jako lidé, oblékají se do šatů z viktoriánské éry, chodí do práce, řídí auta, létají ve vznášedlech, prostě chovají se „jako lidi“.
Brian Talbot se zvířecími hrdiny inspiroval u slavného francouzského karikaturisty tvořícího pod pseudonymem Jean-Jacques Grandville. Ostatně, malíři vzdává hold už tím, že jeho jeho jméno tvoří titul série. Je to také první skryté poselství, které Talbot do svých příběhů ukryl. Autor už dopředu hlásí, o čem knihy budou.
Jemné detaily, hříčky a odkazy
Zvířata v lidských rolích umožňují Talbotovi, podobně jako Grandvillovi, vytvářet charakter postav už tím, jakého zvířecího druhu dotyčný je. A naopak zvíře podtrhuje chování postav. Zajíc bývá vystrašený, hroši tlustí a zazobaní, lišky tu hrají hlavně záporné role a tak dále. V této významové rovině se detektivní komiks v ničem nezadá s La Fontainovými bajkami.
Díky tomu bude čtenář pozorně pročítat, možná spíš trošku analyzovat, každý panel v knize. Nikde není jisté, kde se co skrývá. Kulisy jsou prošpikované jemnými podrobnostmi – mechanická udělátka, uniformy, oblečení, zbraně, nástroje, je to toho kotel. Třeba zbraně – část věrně napodobuje původní předlohy (třeba revolvery či první samonabíjecí pistole C93 Borchardt), zbytek tvoří autorova imaginace například ručního rotačního kulometu.
Proto je dobré knihy číst opakovaně, i když už znáte konec. I během třetího čtení si všimnete něčeho nového. I když to není žádné odhalení, které by razantně měnilo chápání celého příběhu, jsou to malé detaily, drobnosti, drobounké easter eggy, jejichž odhalení vás potěší a vy znovu budete žasnout, jakou péči i těm nejmenším detailům Brian Talbot věnoval.
Kompilace detektivek
Ačkoliv tu hlavní roli hrají zvířátka, příběh rozhodně pro děti není. Hemží se v to v něm přestřelkami, mrtvolami i jemnými náznaky ženské nahoty. Brian Talbot osekává vyprávění na hrubý základ, nikde se nezakecává a žene příběh mílovými kroky kupředu. Děj každé z pěti knih má podobný ráz – LeBrock se pustí po stopě zločince a po mnoha peripetiích odhalí mnohem větší spiknutí. Pokaždé to funguje.
Ostatně, pokud se vrátíme ještě k LeBrockovi samotnému, tak z jeho úvodního popisu by se mohlo zdát, že je to Superman, který jak vejde na scénu, tak už zná vraha. Kdepak! Brian Talbot neváhá nechat svého hrdinu pořádně trpět, a to i smrtí jeho milovaných. Detektiv je sice silný a velmi inteligentní, jenže jeho nepřátelé jsou buď:
- a) v přesile
- b) drží rukojmí
- c) mají moc dalece přesahující LeBrockovo postavení
- d) většinou všechny předchozí možnosti najednou
Jezevčí povaha pomáhá dotvořit profil hlavního hrdiny. Díky ní je občas neotesaný, občas staromódní, ale především tvrdohlavý, neústupný a hlavně naprosto a dokonale čestný. Talbot postupně odhaluje stále více střípků z jezevcovy minulosti, čímž ve čtenářích jen prohlubuje již tak dost hluboké sympatie, které k němu chovají.
Po LeBrockově boku stojí věrný asistent Krysmyš – přesná kopie literárního Watsona. Kolegovi pomáhá, kde může – samostatně hledá stopy, když se dvojice potřebuje rozdělit, pomáhá mu v utřídění myšlenek při dedukcích a hlavně to není jen spolupracovník, ale opravdový přítel.
Svět, ve kterém LeBrock s Krysmyšem žijí a pracují, by se dal jednoduše popsat jako ten nejryzejší steampunk ze všech steampunků, které kdo vymyslel. V historii tohoto fiktivního světa Napoleon válku vyhrál a dobyl Anglii. Hrdý Albion dlouhá desetiletí trpěl pod nadvládou Francouzů. Angličanům se to pochopitelně nelíbilo, tak se vzbouřili a vydupali si samostatnost. Z ostrovního království se nakonec stala sice samostatná, ale jinak bezvýznamná socialistická republika. Kulturně i politicky je však stále silně spojena s Francií, a tak se není čemu divit, že Le Brockovy kroky pravidelně vedou při vyšetřování – do Města světel, do Paříže.
S jezevcem už deset let
První kniha vyšla už v roce 2009 a Talbot ji nazval prostě Grandville. Se čtenářem se příliš nemaže a od první stránky mu servíruje napínavý a dramatický příběh. Během vteřiny vtáhne čtenáře do děje a nechá jej sledovat divokou honičku v podivných parokočárech a na parobruslích v ulicích Paříže. To britský kulturní atašé prchá před agenty francouzské vlády.
Když jej o den později naleznou mrtvého ve svém domě v pokoji se zamčenými dveřmi, začíná klasická detektivka ve stylu Arthura C. Doyla. Nechybí vstup Sherlocka Ho… vlastně LeBrocka na scénu, první dedukce, vyvrácení hypotézy o sebevraždě a cesta do Paříže, kam vedou stopy vrahů.
Brian Talbot se netají tím, že využívá klasické scény z notoricky známých detektivek a zhusta je koncentruje do svého vyprávění tak, aby je nevykrádal a naopak nechával čtenáře, aby si je užíval v novém provedení.
Pátrání zavede LeBrocka do hodně vysokých pater francouzské společnosti a dotkne se hodně ožehavých politických témat. Kniha v jednom kuse graduje, ve finále nechybí opravdu drastické okamžiky a poněkud dost překvapivý konec.
Grandville, moje láska
I když se děj druhého dílu Grandville Mon Amour odehrává šest týdnů po událostech první knihy, čeští čtenáři si na něj museli pěkně dlouho počkat. Nakladatelství Comics Centrum jej vydalo až v roce 2017, a to v edici Na přání, kdy si knihu muselo objednat alespoň 500 čtenářů, aby se do jejího vydání vůbec pustilo. Sešlo se nás dost, proto skvělá detektivka mohla pokračovat.
V Mon Amour se LeBrock pustí po stopách vzteklého psa Edwarda Mastocka, která má na svědomí desítky životů. Čím zuřivěji jde jezevec v jeho stopách, tím hlouběji čtenář odhaluje historické události, které předcházely vyhlášení britské samostatnosti. Zjišťujeme, že historii píšou vítězové, kteří tak mohou zakrýt všelijaké špinavosti, které po cestě za vítězstvím napáchali. A že to je hodně silné kafe.
Když LeBrock vše odhalí (a čtenář tu šokující informaci stráví), začnou padat další hlavy. Poctivý a především do morku svých jezevčích kostí čestný LeBrock neváhá a ztrestá i ty, které dosud obdivovat. Talbot sice závěr postavil na dost nejisté premise, jenže jeho postavy se zachovají zcela přirozeně, takže konec nepůsobí uměle.
Buržoazie si na své zisky sahat nenechá!
Během dvou knih dokázal jeden šťouravý jezevec s detektivním odznakem poměrně slušně rozvrátit britskou i francouzskou politickou společnost. Ve třetím díle s podtitulem Bête Noire proto čtenáři začne docházet, že i když jsou jednotlivé knihy samostatně bez problému čitelné, poměrně úzce na sebe navazují.
Jak se totiž připravují volby, vrchní představitelé buržoazie se bojí o svá dominantní postavení a zisky. Zatímco magnáti plánují svrhnout vládu, LeBrock zatím pátrá po vrahovi známého malíře Gustava Corbeaua. Mimochodem, ve jménech a odkazech se tu Talbot naprosto vyžívá. Naštěstí pro méně znalé nechává i nápovědy na ty největší hříčky, abychom si je taky užili.
Přední malíř francouzského realismu 19. století se jmenoval Gustave Courbet. Talbot jej maličko pozměnil na Corbeau, což je francouzsky krkavec a zkuste si tipnout, jaké zvíře jej v komiksu představuje. Slon to opravdu nebude. Podobnou jazykovou hříčku vymyslel Talbot pro dalšího skvělého umělce Augusta Rodina, jehož příjmení se zvukově blíží k anglického rodent, čili hlodavec. A zvířecí druh pro další postavu byl jasný.
Hrátky se jmény však vůbec nepřekážejí v klopotném vyšetřování, kdy si LeBrock razí cestu za pachatelem. Závěr knihy tentokrát nekončí dramatickým odhalením, ale pěkně divokou přestřelkou v centru Paříže, kde jde skutečně do tuhého. Talbot štengruje napětí jako v každé správné bondovce a v závěru nechybí ani tradiční strkanice ve vrtulníku.
Vánoční příchod spasitele
Spolu s Bête Noire vyšel v edici Na přání rovnou i čtvrtý díl Noël. Už název knihy je takovou hříčkou hodnou rozklíčování a jakmile si knihu přečtete, dojde vám její význam. Noël je Boží hod vánoční, tedy narození Ježíše, tedy spasitele. A jaká to náhoda, příběh čtvrtého dílu se točí okolo tajemného spasitele, který hlásá mír, lásku, ale taky neváhá za sebou nechat stovky mrtvých následovníků, když mu na dveře začnou klepat policisté.
LeBrock se poučí do dalšího pátrání a usilovně brousí okolo tajemné sekty, která od zachraňování ztracených duší plánuje vstoupit do politiky. Její rétorika však není vůbec smířlivá a Talbot nám se správným vnímáním této partaje pomáhá i tím, že je obléká do hnědých uniforem s červenou páskou na levé paži… ehm ehm.
Stejně jako jistá nejmenovaná partaj v Německu se i ta Talbotova v Grandville vymezuje proti cizí rase a to konkrétně „knedlíkům“. Ti nejsou vůbec žádnou novinkou, setkáme se s nimi už v první knize. Knedlíci totiž nejsou nikdo jiný, než lidé – homo sapiens sapiens, který je ve světě Grandville degradován na pouhé „lysé opice“. Zvířata je neberou vážně a dávají jim jen podřadné práce. V prvním díle poslouží narážka na knedlíky jako skvělý vtípek. Ve druhém a třetím díle jim autor mnoho pozornosti nevěnuje, ale ve čtyřce to už je jiná.
Knedlíci totiž začali bojovat o svá práva, a to umírněnou i radikální cestou plnou bomb a terorismu. LeBrock postupně zjišťuje, jak to s těmi knedlíky vlastně bylo, ale to je spíš takový mysticko-historický podtext, kterým dokresluje celkové ladění knihy. Těžkou hlavu má především z politické sekty, která má nakročeno lacinými sliby a řvavými hesly zblbnout hlavy velkému procentu voličů, aby se chopila moci.
Když už to pak v závěru knihy vypadá, že LeBrock už porazil všechny své nepřátele, objeví se další. Nový. Neokoukaný. Velmi… druhově vzácný. A také nebezpečný.
Přichází poslední zteč
Navnaděni velmi naléhavým cliffhangerem proto čeští čtenáři v letošním roce nervózně sledovali šancemetr páté knihy Force Majeure, zda vůbec vyjde. Zadařilo se a vyšla dokonce s Talbotovu patentní zábranou proti spoilerům. Poslední zhruba třetinu knihy totiž nechal zabalit do černé obálky, takže pokud si knihu jen tak prolistujete, závěr prostě neuvidíte.
A upřímně řečeno, dal jej tam právem. Samozvaný král podsvětí Tiberius Koenig vyhlásil otevřenou válku LeBrockovi a hodlá jej zničit. Jeho i všechny, které miluje. Nekompromisně, krutě a vy jako čtenáři mu to bezeslov věříte. O to více se bojíte o nebohého jezevce, protože i když je to drsňák a morous par excelence, stejně ho máte rádi a doufáte, že už najde trochu té rodinné pohody a štěstí, kterou mu osud tak dlouho odpírá.
Struktura vyprávění pátého příběhu se liší od ostatních. Detektiv tu nejde po stopě, která jej zavede nejen k vrahovi, ale odhalí mnohem větší a naléhavější skutečnosti. Tady má nepřítele velmi… odhaleného. Talbot proto do knihy zařadil i exkurzi do historie samotného LeBrocka a konečně potvrdil to, co si všichni mysleli už od začátku – tedy že předlohou pro jezevce byl Sherlock Holmes.
Jenže to by nebyl Brian Talbot, aby to neudělal v epickém stylu. On totiž Holmese do příběhu dosadil a z LeBrocka udělal Holmesova učedníka. Větší symboliku si nedovedu představit. Nicméně, ve světě Grandville to nebyl Sherlock Holmes, ale jeho zvířecí alter ego, též slavný detektiv využívající dedukci a indukci k řešení zločinu Stamford Holmestřáb. (Anglicky Holmhawk se tomu Holmes taky poměrně blíží, Talbot se nezapřel).
Sherlock Holmes na scéně
Během vyšetřování jednoho zločinu sledujeme, jak se LeBrock učí, jak svědomitou pílí stoupá po kariérním žebříčku, aby se z obyčejného pochůzkáře vypracoval na detektiva. Aby to bylo ještě pikantnější, Brian Talbot do kontrastu s tvrdě (a úspěšně) pracujícím LeBrockem dává naprosto neschopného Hranostaje. Jemu kariéru zajišťuje koupené univerzitní vzdělání a především jeho původ.
Klasický detektivní příběh, který se může směle rovnat Holmesovským povídkám Arthura C. Doyla v příběhu nepřekáží a končí zajímavou pointou přesně tam, kde už by mohl začít ubírat pozornost od dramatické války mezi Koenigem a LeBrockem. Talbot jezevce doslova tlačí ke zdi. Jeho zločinecký kápo je totiž fakt hustokrutej parchant, který kromě síly používá i mozek, což z něj činí silného a hlavně zdánlivě neporazitelného protivníka.
Bystřejší čtenáři to poznají skoro hned, ti pomalejší si budou muset počkat na konec knihy, ale pro všechny bude závěrečné odhalení příjemným překvapením, jemuž Brian Talbot připravil i docela uvěřitelné vysvětlení. Díky tomu ani popáté jeho plot twist nevyšuměl do ztracena, ale naopak nabídl vynikající gambit, který kvalitou vysoce převyšuje většinu detektivek z per těch největších mistrů.
Brian Talbot umí skvěle navrhnout první stránky svých knih, také závěrečný celostránkový panel v páté knize se mu povedl opravdu excelentně. Završil v ní skvělou řadu komiksů, v níž si každý z nich udržuje vysokou kvalitu vyprávění příběhu, který nechybí originalita, šmrnc, humor ani napětí. Britský scénárista i výtvarník stvořil nejen skvělé čtení, ale tímto dílem složil poctu celému z 19. a začátku 20. století.
