Otřepané klišé praví, že smrt, to je jenom začátek. Ale představte si, že vás po tom vašem „velkym životním momentu“ zakopou šest stop pod zem a tam vás namísto věčnýho klidu a odpočinku čekají vaši do cíle dříve doběhnuvší sousedé.
Známí. Přátelé. Ti, se kterými jste byli jedna ruka, i ti, se kterými jste si běžně moc nenotovali. Ti, kteří vás pomlouvali, a ti, o kterých jste klevety roznášeli zase vy. Spousta lidí, na které máte nějaký názor, vzpomínku, postoj k nim nebo dluh, a oni mají do puntíku totéž k vám. Pravda, smrt přitom umí probourat nějaké ty společenské hranice a zdi falešné vzájemné úcty, takže teď je čas dozvědět se tvrdou pravdu, zjistit, jak vás kdo vlastně skutečně vnímá.
Je tohle očistec, nebo snad rovnou samotné peklo? Možná, na zahradu Edenu to rozhodně nevypadá. Nebo jen čekání na nanebevzetí, jak je Nový zákon slibuje? Snad, když Bůh dá.
Nebeská zábava? To si sakra pište.
Dlouhá cesta do češtiny
Bezmála sedmdesát let trvalo klasice irského modernismu, románu učitele / člena IRA / trestance Máirtina Ó Cadhaina Hřbitovní hlína, než se naučil mluvit česky. Což je svým způsobem pochopitelné, když čtete tenhle gejzír slov a obratů a k tomu třebas i bonus v podobě překladatelského poznámkového aparátu, je vám na první pohled jasné, že tohle přeložit není pro překladatelské bábovky.
A proto muselo logicky chvíli trvat, než se našel nějaký odvážlivec – jistě přitom ničemu nepomohlo, že román byl po většinu své existence k dostání pouze v irštině (do angličtiny byl poprvé přeložen až v roce 2015), přičemž Cadhain si rád hrál s používáním mnoha a mnoha lokálních dialektů, jejichž sběru se pilně věnoval (v tomto případě především nářečí connemarské), a jimž mnohdy ani sami rodilí Irové z jiných geografických oblastí nerozumí.
Však taky dostala Hřbitovní hlína ocenění Magnesia litera v kategorii překladová literatura – a můžete si být jistí, že tomu tak bylo naprosto zaslouženě. Markus Radvan si za tohle zaslouží všechny ceny a absolutoria, která jsou v okolí k dostání.
Cesta do hlubin irské duše
Irsko, to je země drsná, hořkosladká, melancholická a čarokrásná – a takový je i jeho lid. Tamní humor je černočerný (jak se našinec může nejsnáze přesvědčit ve filmech a divadelních hrách Martina McDonagha, jehož V Bruggách patří mezi nejlepší filmy tohohle století a Tři billboardy kousek za Ebbingem sesbíraly hned několik nominací v posledních oscarových kláních), na jednu stranu chytlavý, na stranu druhou zarážející, tklivý, často rovněž sociálně kritický.
Není divu, že mnohé z těchto tónů jsou k nalezení (a ani nemusíte být příliš velkým litero-archeologem) ve Hřbitovní hlíně, knize, která je v podstatě popisem nátury obyvatelstva věčně zeleného ostrova.
Samo téma jako by vypadlo z ironického vtipu – smrt. Všechny postavy, které v knize „promluví“, jsou – jak se říká – tuhý jak špalek. Jenomže místo aby pobíhaly mezi ovocnými stromy rajského sadu nebo se vařily v pekelných kotlích, pěkně pod hlínou pokračují v tom, co dělaly zaživa.
Povídají si. Klevetí. Urážejí se, flirtují, vtírají se jeden druhému do přízně, pletichaří, taktizují. Politizují a konají volby. A ze všeho nejvíce – jsou dychtiví po informacích o tom, jak se (bez nich) daří tam nahoře.
Umřela nanicovatá snacha? Zdědil syn jmění po tetě z Ameriky? Vdala se znovu vdova po učiteli? Kdo bude další na řadě? Jak probíhá druhá světová válka? A hlavně – dostala hlavní hrdinka Caitríona kříž ze správného materiálu?
Témata se přelívají v další témata. Hlasy se přelévají přes jiné, postavy se překřikují, štěbetají, hádají, vzpomínají (přičemž není divu, že některé události si dva lidé pamatují docela jinak). Pod staré sváry je spíše přikládáno nové palivo, než aby došlo k jejich hašení, usmiřování nebo snad katarzi.
A jelikož hlavním hrdinům jejich fyzický stav mnoho pohybu nedovolí, Hřbitovní hlína nepatří mezi nejakčnější díla historie literatury. Vlastně se v ní mnoho neděje, bezmála celý obsah je tvořen přímou řečí – z fleku by kniha mohla sloužit jako skript pro divadelní hru. Nebo spíše pódiové čtení. A vy přitom čekáte na další novou mrtvolku, která zčeří vodu a posune diskusi dále novými informacemi.
Přitom platí – komedie je tahle kniha skvělá, jenom ne pro každého. Prvoplánový humor v ní rozhodně nečekejte. Ale nebojte se, zároveň se svou „nečtivostí“ jiným irským klasikům (mrk, mrk, pane Joyce) bezesporu nemůže pokoušet vůbec rovnat.
Vesničko má, hrobečková
Celý rozsah románu, všechny ty Cadhainovy narážky na politiku (jeho vlastní politický postoj je přitom zřejmý, nikoliv však násilně tlačený do pozice toho lepšího, což je navýsost sympatické), historii či kulturu Irska, pravděpodobně nikomu nemůže dojít (nejste-li na tuhle zemi skutečnými odborníky) bez přečtení poznámkového aparátu – který vám jistojistě vyrazí dech. Cadhain nepsal jen tak nějakou humoresku, Cadhain prostě psal Irsko a Iry.
A taky trochu Česko a Čechy…
Je totiž s podivem, jak moc nám jsou Irové v některých směrech podle Hřbitovní hlíny podobní – a nejenom smyslem pro humor a touhou po čemkoliv, co teče a je v tom alkohol. Jak moc komunikace rustikálně založených postav románu připomíná hrdiny z kultovních českých venkovských filmů – ať ve vizích podle Hrabala, Svěráka nebo Trošky.
Dokonce i dnešní tuzemský venkov se v knize odráží, takže pokud máte s venkovským životem přímé zkušenosti, může se klidně stát, že v Hřbitovní hlíně najdete svého souseda, babičku… nebo třeba sebe.
Nedá se přitom říci, že by těch 364 stran nějak briskně uteklo. Ale když otočíte onu poslední, zůstane po ní chuť čehosi výjimečného. Pocit, že tahle knížka se nečte jenom jednou. Jistota, že při každém dalším přečtení objevíte nové a nové interesance.
A to chce sakra velký kumšt.
Máirtín Ó Cadhain – Hřbitovní hlína
Vydal: nakladatelství Argo, 2017
Překlad: Radvan Markus
Počet stran: 364
Cena: 358 Kč
[review]
