Robert Jackson Bennett: Město schodů cover
Autor: Robert Jackson Bennett

Kontinentálové před osmdesáti lety přišli o svoje bohy, privilegia a prvenství ve světě. Ovládl je dříve otrocký Saypur, nyní koloniální velmoc, a svou technologickou převahou udržuje své bývalé vládce v područí. Jenže hlavní město Kontinentu, rozlámané a poničené, nemůže zapomenout a nemůže odpustit.

Začne to vraždou… nebo ne?

Robert Jackson Bennett: Město schodů obálka
Autor: Host

„V Saypuru převládal pocit, že Světské předpisy měly drtivý úspěch a během let zkrotily a napravily chování Kontinentu. Za svého pobytu v Bulikově ale Pitry nabyl dojem, že Předpisy sice dosáhly jistého povrchního úspěchu — je totiž pravda, že nikdo v Bulikově už se nemodlí k ničemu božskému, nevzývá je ani nepřipouští jeho existenci, alespoň ne na veřejnosti, avšak ve skutečnosti svůj účel nenaplnily.

Město to ví. Jeho paměť sahá hluboko. Minulost má vepsanou do kostí, třebaže ta teď promlouvá jen mlčením.

Když je v Bulikově zavražděn saypurský historik, přijede to vyšetřit agentka rozvědky, prapravnučka vraha bohů a neteř ministryně zahraničních věcí Shara (Thivaniová) Komaydová. Spěchá a jedná proti vůli své tety, neboť oběť byla jejím přítelem a učitelem a za obvyklých okolností by byla z vyšetřování vyloučena pro předpojatost. Přesto dostane týden na to, aby odhalila důvod jeho zavraždění.

Po jejím boku stojí její tajemník, válečník severského dreylanského národa Sigrud, a pomoc nakonec získá i od městské guvernérky výměnou za příslib, že ji potom Shara nechá odejít na odpočinek. Když vyhodí hlavního saypurského diplomata a zaujme jeho místo kulturní velvyslankyně, musí čelit nejen rasové diskriminaci a neochotě místních obyvatel poskytnout jí pomoc, ale neustále naráží i na tajnůstkářství své tety.

A když začne sledovat těch několik stop, které získá, začne také zakopávat o čím dál divnější věci, které souvisejí nejen se zpravodajskou činností a původním posláním historika odkrývat minulost Kontinentu, ale také s velmi aktuálním spiknutím, ohrožením Saypuru a v posledku zkázou současných kontinentálních pořádků.

Vidíme základní konflikt mezi národy, kdy se zaostalý a na božských zázracích závislý Kontinent musí smířit s tím, že zázraky už nefungují, mění se podnebí a co si lidé neoddřou pomocí fyzikálních zákonů, to nemají. Ostrovní Saypur byl na druhou stranu vždycky postavený na technologiích a otročil Kontinentu, protože bohové se k němu obrátili zády a jen ho využívali jako kolonii… až do jejich smrti.

Nyní Saypur vládne a oficiálně chce přinést osvětu a povznést Kontinentály z jejich zaostalosti – až na to, že těm, kdo jsou u moci, současný stav spíše vyhovuje. Z toho doslova kouká hromada pnutí, střetů a prostoru pro zápletky po celé škále společenského uspořádání, přesně jak to máme rádi.

Pitry se zachvěje zimou.

Sám neví, jestli by raději neseděl v kanceláři, která byla po zavraždění dr. Efrema Pangyuie plná starostí a zmatků. Z telegrafů se valily papíry jako zvratky z opilců po zavíračce. Neustále vyzváněly telefony. Tajemníci běhali do kanceláří a nabodávali papíry na hroty jako rozčilení ťuhýci.

A pak přišel jeden jediný telegram, který je všechny umlčel:

K-VEL THIVANI PRIJEDE NA MOROVOVO NADRAZI V BULIKOVE VE 3:00 STOP VTS512

Příběh je postaven kolem několika postav, která je každá docela jiná a každou z nich nejen dokážeme dobře uchopit, ale také si je zamilujeme. No a co, že čerpají z funkčních vzorců a archetypů. Jsou na správných místech, aby vytvořili příběh nebo konflikt. Lze jim to vyčítat?

Guvernérka Mulagheshová se svým doutníčkem a strohým vojenským vystupováním je vzorem důvěryhodnosti a efektivity. Mohutný a nebojácný Sigrud je někdo, koho bychom chtěli mít po boku za všech okolností a jeho spletitý život i vztahy jsou barvitou ukázkou autorovy imaginace. Vládní zmocněnkyně a agentka tajných služeb Ashara Komaydová zase představuje břitkost, nebezpečnou inteligenci a nebývalou empatii ke složitosti světa vzhledem ke svému postavení a povinnostem.

Viklev je jak osina v zadku, Pitry zase typickým mladším diplomatem s velkou budoucností a Vohannes nás svou lidskostí a bezprecedentní odvahou přitahuje na tolika úrovních, že jeho osud snášíme snad úplně nejhůře. Půvabná je i přesnost a promyšlenost jmen, kdy už na základě jejich znění můžeme odhadnout, jestli je to domorodec, nebo přivandrovalec.

Gordický uzel motivů s červenou detektivní linkou

Kniha zmiňuje a naznačuje opravdu hodně témat. Autor se rozhodl některá vyzdvihnout a jiná ponechat jen jako kontext. Ukazuje to na promyšlenost celku, ale čtenář může mít pocit, že se toho po něm chce moc. Je fakt, že řada konfliktů a myšlenek je prostě dána a popsána, i když by tomu slušely spíše praktické ukázky, ale nejspíš by to vedlo jen k větší roztříštěnosti. Schopnost nabídnout složité problémy na několika stránkách mi připadala jako přednost, ne nedostatek.

„Boje byly urputné a já jsem Požehnané nenáviděla. Bylo téměř nemožné je zabít. Jejich kůže však nebyla ze železa, jejich paže nebyly silnější než naše: jednoduše měli štěstí, neuvěřitelné štěstí. Jejich životy střežilo kouzlo, byli totiž dětmi bohů.

Kouzlo však nestačilo. Skolili jsme je spolu s ostatními. Pobili jsme jejich maličká vojska a prolili v ulicích jejich

krev. Nakupili jsme jejich mrtvoly na náměstí a pak jsme je zapálili. Hořely úplně stejně jako mrtvoly ostatních mužů a žen. A ostatních dětí.

Lidé ve městech vycházeli ze svých domů a sledovali plameny. A tehdy jsem viděla, jak v jejich srdcích umírá

odvaha a naděje. V duchu jsem se ptala, jestli my, vojáci Saypuru, jsme v nitru pořád ještě muži a ženy.

Taková je cesta vítězství.“

Často se v knize setkáváme s dichotomií rozvinuté technologie (jsou tu telefony, vlaky, palné zbraně a dokonce se objevuje i fotoaparát) a zázraků, které fungují jako magie a všechno je s nimi možné: nebo alespoň bylo, dokud jejich tvůrci žili. Protože ale existují některé funkční zázraky, roste i podezření, že ne všechna božstva jsou prokazatelně mrtvá – a vlastně nám do počtu nejméně dvě chybí. Důsledky jsou o to děsivější, že si to Saypur odmítá přiznat.

Vedle toho se kniha ptá, nakolik lze božstva vlastně vůbec objektivně uchopit, i když jejich přítomnost a projevy jsou nepopiratelné. Každý svědek totiž událost popíše jinak, každé božstvo si vytvoří vlastní realitu, v níž funguje… a každé božstvo je v symbióze se svými věřícími, takže ho víra zpětně formuje a přetváří jeho podstatu a paměť.

Takže když bohové zemřou, lidé se ocitají doslova v novém světě, který se musí poskládat z několika nesourodých božských realit, a ne vždycky to dokonale vyšlo. Pravou ukázkou je právě město schodů, město bohů, střed Kontinentu, Bulikov. Jeho částečně funkční aglomerace je protkaná relikty Mžiku a poruchami, které z něj činí unikátní, ale také nevlídné a zaostalé místo k životu.

Při pohledu na zbytky zašlé slávy je jednoduché nenávidět Saypuřany a toužit po ztraceném ráji, o němž ale zároveň kvůli Světským předpisům zakazujícím vzpomínat bohy skoro nic není známo.

S tím souvisí další poměrně velké téma, které je pro příběh důležité, i když je ke konci upozaděno. Nakolik je totiž oficiální historie poplatná pravdě a nakolik je historické bádání žádoucí, pokud jde proti záměrům vládců. Také vidíme pěknou ukázku toho, v čem vlastně spočívá pravá moc a jak funguje – třeba proto, že se na svět díváme převážně očima tajné agentky znalé zakázané historie. Kniha tak může mít, pokud budeme chtít, přesah i do našeho vnímání světa a může ho na základě filozofických témat aktualizovat.

Když se začnou dít věci, které by neměly existovat

Vohannes mezitím zvedne oči a pobaveně se rozhlédne po místnosti. V první chvíli ji přehlédne. Shara sebou cukne, jako by dostala pěstí.

Ale pak se mu v očích cosi zablýskne a jeho pohled se pomalu vrátí zpátky k ní.

Během pár vteřin provede jeho tvář spoustu věcí: nejprve na ní Shara vidí zmatek, pak poznání, potom nedůvěru a hněv. Ale po téhle směsici výrazů se jeho křehké rysy uspořádají do výrazu, který Shara dobře zná: úsměv z nejdomýšlivějších a nejarogantnějších.

„Nová velvyslankyně?“ zeptá se.

Shara si posune brýle na nose. „A jéje…“

Celkem záhy kniha zaujme chytlavým a svěžím stylem. To, jak zachází s postavami, jak nás nenápadně a v několika mimochodných větách seznamuje s prostředím, i to, jak jí stačí jen prvních pár stránek k tomu, aby nás uvedla do kulturního a společenského prostoru celého světa, aniž by nás jediné slovo nudilo, to všechno ukazuje na dobře rozvinutý talent a pečlivou práci na textu.

Doslova si užíváme detaily odkrývající povahové rysy hlavních postav, aniž by byly doopravdy exponovány. A jak děj plyne, dokážeme si díky přesným a výstižným slovům představit prostor, drama i vnitřní životy charakterů. Učiněná symfonie.

To, jak Bennett staví příběh samotný, je také krásnou směsí detektivky, thrilleru a pořádného dobrodružství. Začíná to skoro prostě, ale jak se objevují další kousky skládačky, zápletka přerůstá sama sebe a vrcholí v grandiózním finále, v němž do sebe všechno zapadne za zvuku hroutících se bílých věží a hlaholení puklých zvonů. Střídá se tu několik perspektiv a využívá se přítomného času, což postupně odhaluje střípky celkového obrazu, jehož vzor není rozpoznatelný příjemně dlouho.

I když by možná někomu mohlo vadit poměrně rychlé rozuzlení dlouho budovaných zápletek, připadalo mi, že další nimrání se v rozvinutém konceptu by příběhu jen ublížilo a bryskní, nápadité a stále napínavé řešení dalo celému vyvrcholení pečlivě řízený spád a uvěřitelnost, kterou bych zpočátku sledovala s jistým podezřením. Pocit zadostiučinění a dobře odvedené práce s emocemi i dramatickým obloukem je skvělým čtenářským zážitkem, i když, pravda, každý nakonec nedostal, co chtěl, ale co bylo nutné.

Dobře upečený pokrm pro čtenářskou duši

Málem to zní, že kniha nemá žádná negativa. Je pravdou, že pokud vám to sedne, budou se hledat jen obtížně. Mohli bychom se hnidopišsky ptát, proč byla nakonec vražda historika tolik odsunuta nebo proč bylo v prostředí Města schodů využito tak málo schodů a koncept vyznívá jen jako berlička pro oživení a ozvláštnění prostředí. Může náš vytáčet plochý fanatismus nebo způsob, s jakým si postavy poradí s doslova nepředstavitelnými hrozbami.

Ale to je věc vkusu a autor to podle mého uřídil dobře. Ostatně to není žádný nováček, i když je poměrně mladý; je dvojnásobným držitelem ceny Shirley Jackson Award, získal ocenění Edgar Award a byl nominován na ceny World Fantasy, British Fantasy a Locus. Dají se od něj čekat ještě veliké věci.

Ale zpátky ke knize. Zkrátka oceníte pestré prostředí, děj viděný velmi živými postavami, opravdové výzvy a ohrožení života a pořádků, neustálou gradaci a velmi uspokojivé vyvrcholení příběhu, které je uzavřené, ale nikoli uzamčené. S postavami se totiž můžete setkat i v dalších pokračováních této trilogie, pořád to bude mít grády a pořád je budete milovat.

O tom však příště. Body k dobru rozhodně připočítávám za pečlivou redakci, krásný překlad a fyzické provedení, které bude chloubou každé knihovničky. Město schodů je originální počin na hranici žánrů, kterému byste měli dát šanci.

Robert Jackson Bennett: Město schodů

Nakladatelství: Nakladatelství Host, 2015

Překlad: Milan Pohl

Počet stran: 510 / vázaná

Cena: 332 Kč