Artemis. První a jediné město na Měsíci. Pod kupolemi zde žije zhruba dva tisíce stálých obyvatel, kteří se starají o nekonečný dav turistů, toužících Měsíc navštívit. Román Andyho Weira je čtivé sci-fi ze staré školy, kde pokusy o porušení fyzikálních zákonů končí výhrou Darwinovy ceny…

Těžký život kolonisty

Měsíc je drsné místo k životu. V pěti kupolích je místa málo a za každé navíc se platí. Mít vlastní sprchu a záchod je luxus, který si může dovolit jen někdo. Také jídlo je drahé, lidé často přežívají jen na sušených řasách, trefně nazvaných „blivajz“.

Na čem se v Artemidě naopak nešetří, jsou turisté, lákadla na ně číhají na každém kroku. Chcete se projít po měsíčním povrchu? Zaplaťte. Podívat se na místo přistání Apolla 11? Zaplaťte. Vyzkoušet sex ve snížené gravitaci a nemáte partnera? Nic není problém, když si to zaplatíte, zákony jsou velmi benevolentní. Pokud se přece jen něčeho nelegálního dopustíte, nejhorším trestem je vyhoštění zpátky na Zemi. Tam si můžete odsedět i vězení, na Artemidě nejsou zdroje na to někoho v cele živit.

Pod povrchem

Jasmine „Jazz“ Bašarová, patřící ke stálým obyvatelům Artemidy, se snaží vydělávat si donáškou zásilek, i drobným pašováním. Žije na Měsíci od svých šesti let, teď je jí o dvacet více a dlouhým pobytem na Měsíci jí atrofovaly svaly. Pokud by se vrátila na Zemi, čekala by ji gravitační nemoc a dlouhá rehabilitace. Je tedy odhodlaná zůstat v Artemidě za každou cenu, i navzdory všem kouskům, které provádí a které by jí zajistily rychlou deportaci, kdyby se o nich dozvěděla místní policie.

Jejím domovem je „rakev“ – uzavřené místo na spaní s jednou poličkou a velmi nízkým stropem. Sní hlavně o tom, že si jednou vydělá na pořádné bydlení s dostatkem prostoru. Nečekaně se jí naskytne příležitost k dohodě, která by ji mohla zbavit všech finančních problémů. To, že je to dohoda značně podezřelá, je zjevné už od samého začátku, ale chamtivost vykoná své. Následně Jazz zjistí, že svým konáním vstoupila do cesty zločineckému syndikátu, který chce převzít kontrolu nad Artemidou. Půjde tak o krk nejen jí, ale hraje se o osud celého města.

Děj se rozbíhá pomalu a prakticky první třetina knihy je jen seznamování se s prostředím. Zrovna ve chvíli, kdy jsem si říkala, že už by se něco mohlo začít dít, na to autor šlápnul a události se rozjely expresním tempem, které zahnalo hrozící nudu.

Lehce detektivní zápletka je nakonec napínavá, ale dosti přímočará, nekonají se žádné složité pikle, za mě odpovídá nárokům na odpočinkové čtení.

Hrdinkou navzdory

Krédem Jazz je nezávislost. Vztahy ke všem okolo posuzuje čistě podle zásady má dáti – dal. Své dluhy bere vážně, na druhou stranu míru přátelství měří tím, jak moc je jí dotyčný prospěšný. K tomu má pěkně prořízlou pusu, která nešetří ironií ani sarkasmem, doma byste ji pravděpodobně mít nechtěli, ale číst její hlášky je zábavné.

„Pamatuješ si, kdy mě naposledy zajímalo, co povídáš? Vlastně promiň, spletla jsem se. Ještě nikdy se to nestalo.“

Ke cti Andymu Weirovi slouží, že Jazz není pouhým „převlečeným chlapem“, jak se mužským autorům někdy stává. Ale občas jsem měla dojem (možná mylný), že k ženám autor přistupuje stejně, jako ke všech technickým vynálezům: udělal široký průzkum v ženské populaci, sepsal si statisticky nejčastější odpovědi, vytvořil si manuál a aplikuje ho. Z toho všeho úsilí pak vznikl průměr.

Jazz nepatří k sympaťákům, kterým od začátku fandíte. Zároveň to není ani ten druh záporné postavy, které držíte palce pro její rebelství. Osciluje uprostřed a za všemi těmi sarkasmy není nic, kvůli čemu byste truchlili, kdyby zemřela. Nezajímavost hrdinky je největší slabinou této knihy.

Vedlejší postavy pak dělají víceméně to, co se od nich očekává a nejsou nijak více prokreslené.

Technika v popředí

Z celé knihy čiší, jak hluboce se Andy Weir zajímá o techniku. Kniha je skutečnou sci-fi, tedy vědeckou fikcí, podrobně popisuje spekulativní technologie, a při řešení problémů se nespoléhá na sílu, ale na znalosti. Zde přichází na řadu MacGyver, pardon Jazz, kterou vždy napadne, jak z problémů ven – aby se tím občas dostala do problémů ještě horších.

V knize je rozebráno, jak by mohlo takové město na Měsíci fungovat, od toho, kde bere zásoby vzduchu, jak jsou skelety kupolí zabezpečeny proti proražení, až třeba po to, jakou katastrofou by mohl být v uzavřeném komplexu požár, nebo čím je nebezpečný měsíční prach. Na rozdíl od románů, kde vše „nějak“ prostě funguje, si zde fyzika podává ruce s chemií, biologií a dalšími vědami.

A koho tolik vědy nebaví, tyto pasáže se dají poměrně jednoduše přeskakovat, i když tak o část kouzla Artemidy přijdete.

Pokud však máte rádi sci-fi plné čtivě podané techniky, pak je Artemis jasnou volbou.

Další film?

Andy Weir získal popularitu výbornou knihou Marťan, podle které byl režisérem Ridleym Scottem natočen stejnojmenný film. Artemis je jeho druhou knihou, a má obtížnou pozici následovníka bestselleru. Otázka tedy zní: Stojí Artemis za to, nebo se Andy Weir Marťanem vyčerpal?

Odpověď podle mě je, že Artemis nedosahuje kvalit Marťana, především hlavní postava není tolik sympatická. Tempo také není úplně vyvážené, začátek je zdlouhavý, ale zbytek to zdárně dotahuje. Techniky je hodně, nicméně je podaná poměrně srozumitelně a dá se zde ledasčemu přiučit.

Knihu bych si dokázala představit také jako film hlavně kvůli exotickému prostředí Měsíce. Kopule, továrny, laboratoře i vlak na Měsíci by mohly být zajímavou vizuální podívanou. V ději by se ale zřejmě muselo vymyslet pár dalších kliček.

Navzdory všem výtkám si myslím, že stále jde o dobrou sci-fi, kterých v současnosti není mnoho. Takže pokud máte chuť vydat se na Měsíc, směle do toho.

Andy Weir: Artemis

Vydal: Knižní klub, 2018

Překlad: Michal Prokop

Počet stran: 280

Cena: 314 Kč

Reklama

Reklama