Svět Nejmocnějších se už potřetí stal místem literárního klání v soutěži nazvané Zpívající věže. Sama autorka světa nabídla své univerzum každému, kdo by do něj chtěl přispět svým dílem, a učinila tak formou povídkové soutěže. Předposlední ročník nesl název Lovci lidí a věnoval se právě této severské společenské skupině. Výsledný sborník povídek obsahuje deset kousků – sedm soutěžních a tři hostující.

Nejde o nedostatek, ale chtěnou vlastnost

Když se řekne soutěžní sbírka fantasy povídek, okamžitě nám naskočí předporozumění, co asi bude obsahovat. Stejně tak je snadné být k povídkám skeptický – přece jen nejde o vypsané, vydávané a zkušenostmi ošlehané matadory našich knihkupectví, ale o objevy, prvopsavce nebo spíše malé ryby českého (a slovenského) rybníčku.

Jenže každý někde začínal a i díky Lovcům lidí se nadějným autorům otevírají vrátka do světa širšího čtenářstva. A to, že nečekáme vypilované, pointované a srdceryvné příběhy, může být ve skutečnosti výhodou, protože sbírka má opravdu dobrou úroveň a čtenář je mile překvapen.

Svět Nejmocnějších je podrobněji popsán už na stránkách soutěže a to umožňuje autorům vklouznout do reálií. Kdokoli se někdy zabýval tvorbou příběhu, si bude s návodem vědět rady; nabídnuty jsou právě takové kontury, aby stačily pro povšechnou představu a neomezily vlastní tvořivost.

To ale může být i slabina – univerzum je jaksi tuctové a podobných už jsme viděli a četli desítky. Proto v povídkách samotných to není prostředí, které hraje prim – nebo se toho autoři alespoň nechápou. Zápletky se rovněž mnohdy dají odhadnout už dopředu a ani zde se nedočkáme výrazných žánrových variací.

Soutěž však vyžádala tvůrčí omezení a to věnovat se jen osudům a situacím kolem „lovců lidí“: to sbírce prospělo a umožnilo se soustředit na zajímavé aspekty neobyčejných lidských životů. Pro tuto sevřenost a zaměřenost na postavy, jejich vnitřní prožitky a osudy jsou texty zajímavé a čtivé.

Nadějné i ne tak nové tváře, vyrovnaná kvalita

Sbírku hostujícím příspěvkem startuje sama editorka povídkou Lhář. Představuje poměrně komplexní příběh vyprávějící o závěrečné zkoušce budoucího lovce lidí Viddana, který má zabít dívku Ruyu a donést její tělo do tábora.

To je běžnou součástí takové zkoušky a má jedince vytřídit. Viddan skutečně přivleče zohavené tělo, kde identita nejde potvrdit ani vyvrátit, a na pozadí vyšetřování o totožnosti mrtvoly se odvíjí složitý obraz týkající se důvěryhodnosti předních lovců lidí, vražedných intrik a spravedlnosti.

Právě komplikovanost příběhu mu trochu podráží nohy, protože je vyprávěn ve zkratce pomocí časových skoků a jednotlivých scén. Pointa ale funguje a ukazuje na lovce jako na obyčejné lidi s vlastními představami o světě, kteří se ale musejí vtěsnat do předem daných řádů a podvolit se pravidlům.

Vrahovi od Petra Hofmana má jednoduchou zápletku o tom, že zakázka na ulovení a zabití jistého uprchlého muže není tak prostá a že věci jsou jinak, než se zdají být. Seveřan kvůli své misi musí projít do sousedního panství, kde se střetne se svojí obětí a až zpětně odhaluje, že důvod k odstranění bude jiný, než předpokládal.

Nastoluje tak zajímavou otázku, co lovci lidí o svých obětech vědí dopředu a nakolik je skutečnost upravována ve jménu politiky krále, jemuž lovci slouží. Text využívá osvědčeného dvou plánového modelu – vyprávění o přítomném dění a kurzívou vkládané dopisy budoucí oběti vysvětlující okolnosti jejího života.

Ivana Molnárová Dubcová a Robo Hric představují Dar ohňa, prieklatie plameňa: Slovenskou povídku s dobře zvládnutou gradací a povedeným rozuzlením. Děj se točí kolem dvou zpočátku nesouvisejících osob, uprchlé otrokyně Lyry a učně lovce lidí Ariona.

Oba mají problémy nadpřirozeného charakteru – Lyra má nedokonalé věštecké vize a Ariona přepadají nevysvětlitelné záchvaty ztěžující mu život. Když se pak Lyra stane milenkou krále a Arion dostane za úkol ji odstranit, věci se rychle dávají do pohybu.

Je znát, že osudy mladých lidí byly skoro násilím vtlačeny do tak krátkého formátu, protože jejich životní situace se během textu několikrát hodně promění a vše drží pohromadě díky svižným přechodům mezi scénami a neproblematizované psychologii postav. Do kontextu povídkové sbírky dobře zapadá, ale určitě by nezapadla ani jinde.

Krátký text Jana Řezáče se soustředí na Čas zkoušky lovců lidí: získat si důvěru některé dívky a pak ji zabít. Setkáváme se s touhou mladého učně změnit svůj i její osud a také se zpovědí starého učitele, jaké to měl u své zkoušky těžké on. Načrtnutou romanci převrací pointovaný závěr, který poukazuje na výjimečnou situaci, kterou tu nebudeme prozrazovat.

Barbora Novotná se naopak rozepsala do povídky s názvem Vzpoura snů, síla přátelství. Dvojice chlapců se setkává v táboře pro základní výcvik k vojsku. Když je jeden z nich vybrán pro dráhu lovce lidí, ten druhý ho neopustí a odejde s ním. Jenže ani jeden z nich lovcem lidí být nechce. I když nemají na vybranou, po celou dobu výcviku až do závěrečné zkoušky hodlají vytrvat a najít způsob, jak se určenému životu vyhnout.

Příběh se soustředí na přátelství obou chlapců, jejich příhody a společnou touhu změnit svůj osud. Psychologie postav i směr povídky jsou dobře zvládnuté, ale zároveň scházela jakási opravdová blízkost s protagonisty.

Následuje drabble Pavla Koudelky, Past. Zajímavý jednostránkový a velice úsporný experimentální text, jeho pochopení ale není nutně snadné – naštěstí lze situační glosu za třicet vteřin přečíst znovu. Inu, zrádcovství se u lovců lidí v povídkách zřetelně daří.

Eliška Vozdecká vsadila na jiný pohled než lovcův. V povídce Jako sníh se ocitneme v kůži dívky Kyvi, kterou měl přivést ke králi lovec Mikael. Komorní drama se soustředí na společnou cestu a vnitřní prožitky děvčete, které bylo ve špatnou dobu na špatném místě, cítí vinu za vraždu a prochází vlastní katarzí ještě před setkáním s králem.

Kyvi je sympatická a dobře se s ní dá ztotožnit, stejně tak Míkael představuje dobře uchopitelný archetyp a jedná jako člověk v nelehké morální situaci, který si je vědom svých povinností. Najdete tu nevinnost, hrdinství, každodenní radost a vědomí smrti ve čtivém koktejlu s povedeným závěrem, i když ten možná nesedne každému.

Příběh dobře pracuje s emocemi a i když je v některých rovinách předvídatelný, nijak to neubírá na výsledném dojmu.

Ivana Molnárová Dubcová poté přispěla ještě jedním, sólovým textem s názvem Dotyk a trest. Slovenská povídka s kultivovanou a působivou výstavbou, kde se dvě ústřední postavy na počátku potkávají mimochodem, ale v dalším vyprávění se ukazuje, že jsou jejich osudy propletené a do sebe navzájem zapadají.

Sélena má těžké mládí, protože ji pronásleduje nepochopená schopnost zabíjet dotykem – po nehodě prchá mimo civilizaci a dostává se do skupiny lapků. S nimi spolupracuje vyhlášený lovec lidí Petras, který má za úkol dopadnout vůdce jiné nebezpečné party. Příběh nás vede do mrazivé zimní divočiny, kde se tyto skupiny střetávají a zůstává po nich krev na čepelích a mrtvá těla. Sélena a Petras k sobě nesamozřejmými krůčky nacházejí cestu, aby na konci Sélena poznala, co umí, a Petras zase, co v životě chce.

Povídka je výjimečná množstvím dějových zvratů a poměrně komplikovanou sítí vztahů na malém prostoru, aniž by se člověk cítil zahlcen nebo znuděn: velká porce akce, umně vkládané souvislosti a nepředvídatelnost činí z příběhu zajímavý kousek, ačkoli závěr vyznívá trochu uspěchaně, nevyváženě a kvůli zásahu nadpřirozena i méně věrohodně.

Předposlední povídka Pod těžkou studenou závějí je hostující a patří Tereze Holubové, vítězky minulého ročníku. Psána ve dvou plánech: první ukazuje na současnost a na vyvrcholení vztahu dvou blízkých přátel a lovců lidí, kde jeden zradil a druhý byl pověřen, aby zrádce zabil.

Druhý plán ukazuje na několik okamžiků z minulosti Listera a Gála, jak společně prošli výcvikem, plnili úkoly pro krále a Lister si navzdory riziku založil rodinu. To pro něj znamenalo střet loajalit a slabinu, která nakonec dovedla oba přátele do přítomného okamžiku souboje na život a na smrt. Text jako celek funguje, i když působí jednoduše, předvídatelně a nekomplikovaně.

Jde o jakýsi krátký pohled do životního dramatu, který jako špička ledovce odkazuje na řadu dřívějších rozhodnutí a kam je dovedla.

Čtenář by pak měl být před posledním příspěvkem varován, že vstupuje do zcela jiných vod. Je tu hostující text, který se žánrově ostatním vymyká, protože jde o záznam mýtu o vzniku lovců lidí. Má ho na svědomí Jelena Abasová, která vyhrála první ročník soutěže, a nese jméno Čierná česť lovca ľudí.

Jak to tak u mytologické literatury a jejich nápodob bývá, stylizace „bez moderního převyprávění“ působí archaicky a sama o sobě není čtivá. Motivu nepomáhá ani fakt, že je poměrně věrně zachována i nespojitost příběhu, vnitřní rozpornost, která sama sebe neproblematizuje (protože v mýtech to takhle prostě je) a z toho plynoucí slabá pointa v závěru.

Mýtus má velmi široký rámec a zachycuje jak dlouhé období, tak i vícero postav, které do děje vstupují a z něj vystupují skoro nahodile. Tím vším je pro text zařazení „povídka“ neodpovídající, protože na čtenáře klade zcela jiné nároky a v pravidlech svého žánru nežádá ani žádné hodnocení.

Pečlivá práce se pozná

Každá povídka je také uvedena krátkým představením autora či autorů. Protože se editorka věnuje i fotografování v rámci projektu Žijeme fantasy, autoři se dočkali i tematických fotografií, což je milé obohacení. Povídky mají vlastní ilustrace, které vytvořil (včetně přebalu knihy) Roland Havran, příjemně zapadají do kontextu a dotvářejí pozitivní dojem z knihy.

Ta má také přílohy, které osvětlují kontext k povídkám – stručně je představen prostor fantasy světa Nejmocnějších, pozornost je upřena především na fenomén lovců lidí a jejich vznik, výcvik a fungování ve světě. O kvalitě také vypovídá, že povídky také nebyly vydány v syrovém stavu, ale pro účely vydání ve sbírce se na nich dále pracovalo.

Dohromady sbírka působí dotaženě a díky pečlivé editorské práci najdeme překlepy a nedokonalosti jen stěží.

Proč si knihu pořídit a přečíst

Na konci se člověk ohlédne a trochu zauvažuje, jak asi vypadá takový průměrný lovec lidí – povídky totiž otevírají spíše okrajová, rebelantská a nejasná témata. Je to pochopitelné, protože to nabízí snadný a přehledný konflikt. Ne vždy jde ale o nutně deviantní situace. Jsou tu pochybující lovci, odhodlaní lovci, nešťastní lovci i mrtví lovci.

Potenciál k lidským dramatům je veliký a ve většině případů se ho skutečně podařilo aspoň využít, když ne beze zbytku vytěžit. Tenhle kousek se bude do knihovny hodit každému, kdo to s psaním myslí vážně a hledá srovnatelné texty, inspiraci a českou kvalitní produkci.

Kniha nemá žádné velké ambice, ale ve své váhové kategorii jde o zdařilý počin. Obsahem nepatří mezi ty, které si po přečtení budeme nutně pamatovat. Rozhodně však není třeba litovat času, který jim věnujeme. Když člověk nečeká nějaké žánrové variace, objev roku nebo výjimečný čtenářský zážitek, není zklamán a pohoršen, spíše naopak. Je to pohodové čtení s potenciálem, autoři napsali pěkné funkční texty a bude milé od nich číst povídky i nadále.

Jitka Ládrová (editorka): Lovci lidí

Nakladatelství: Straky na vrbě

Ilustrátor: Roland Havran

Počet stran: 282 / brožovaná

Cena: 220 Kč


Reklama

Čtenářka, fotografka, gamedesignérka, hráčka, vypravěčka a máma. Závislá na příbězích, hudbě a kráse života. Dávám si pauzu od knihovničení, ale pořád něco zkouším, hledám, někam směřuji. Pravda je někde tam venku.