Někde tam venku žijí Příběhy. Možná touží být vyprávěny a možná je někdo vypráví, aniž by si to samy přály… Zacyklené ve svém příběhu se neustále opakují a prožívají neustále totéž. Co by se ale stalo, kdyby do jejich světa, tajemného Vnitrozemí, pronikl někdo ze Země? Kdyby se tam vplížil někdo Zvenčí a převyprávěl je? A co kdyby ten někdo sepsal všechno, co ve Vnitrozemí viděl, a vydal to knižně? Co se stane s Příběhy pak?

Sedmnáctiletá Alice strávila celý život na cestách se svou matkou. Stěhovaly se od města k městu, bydlely u známých, v karavanu, v hotelích i krátkodobých pronájmech. Na chvilku se usadily, aby je dostihla smůla a ony musely zas dál. Kdyby neodešly, začalo by jejich prokletí ubližovat všem okolo nich.

Alicina babička je navíc známou spisovatelkou, jež napsala Příběhy z dalekého Vnitrozemí. Svou dceru vyhnala, když byla těhotná. Svou vnučku nikdy ani neviděla a podle matky Elly ji znát ani nechce. Alice přesto sní o tom, že svou babičku jednou navštíví, aby poslouchala pohádky z její tajemné knížky.

Jmenuje se podle jedné z postav (příběhu jménem Tři Alice), ale nikdy jí nebylo dovoleno přečíst si ani jediný z příběhů z Vnitrozemí. Ella je totiž silně proti, aby se její dceři tahle knížka dostala do ruky, nebo aby se pokoušela zjistit něco o babičce spisovatelce. Jak se ukáže, z dobrého důvodu.

Jednoho dne přijde dopis, že babička zemřela. Ella tuto novinu oslaví (milé, že?), protože se domnívá, že smůla je pryč. Konečně se usadí se svou dcerou, dokonce se vdá… a pak ji unesou. Alici nezbyde nic jiného, než aby požádala o pomoc svého spolužáka Elleryho, fanatického fanouška Vnitrozemí. Potřebuje průvodce, který četl knihu její babičky a tuší, kde hledat tajemný Lískový les.

Jak se totiž zdá, vybájená země byla skutečná a právě její obyvatelé Ellu unesli. Alice postupem času zjišťuje, že nic není takové, jak by se zdálo. Objeví mnohé věci, které měly zůstat ukryté. Příběhy její babičky totiž přitahují mnohé lidi…

Svět je zlý, smiřte se s tím

Na Lískový les jsem se chystala již delší dobu. Zaujal mne svou obálkou a z anotace (a názvu) jsem si tak trošku slibovala Holdstocka pro náctileté. Mohlo by se zdát, že se znalostí Lesa Mytág mi Lískový les už nemá co nabídnout, ale jak se ukázalo, některé příběhy skutečně touží být vyprávěny. Hlavně ty temné, krvavé a zlé. A někdy se může stát, že stařenka z pohádky je vlastně vlk.

Čtete správně, Alici nečeká žádná procházka růžovou zahradou. Žádný roztomilý lesík plný veverek a zpívajících ptáčků jak ze Sněhurky. V příbězích Vnitrozemí naopak stříká krev, lidé mrznou zaživa a mladé dívky neváhají někoho zabít, nebo obětovat vlastní sestru, aby se pomstili a prolomili kletbu nebo unikli ze světa Smrti. Příkladem budiž Dvakrát zabitá Katherine, která s radostí vraždí muže.

Právě díky tomu mají být Příběhy z dalekého Vnitrozemí takový megahit, že jsou za ně lidé ochotni utratit nemalé částky, aby se k nim dostali (malý náklad, velká cena… něco jako Kulhánek). Jejich syrovost uklidňuje, protože my víme, že okolní svět je velmi zlé místo… A je moc fajn vědět, že se ty hnusné věci dějí i někomu jinému.

Když reální lidé nepůsobí ani zdaleka tak skutečně, jako vypravěč

Alice s Ellerym si toho prožijí tolik, že by mohli sepsat vlastní knihu, kdyby o to stáli. Bohužel mi ale k srdci nijak zvlášť nepřirostli a stránky jsem hltala spíše kvůli prostředí a úryvkům tajemných příběhů, jenž se skutečně nepodobají žádné z pohádek našich babiček. Nebo znáte pohádku, kde splní dva bratři rozmarné přání princezny nikoliv proto, aby si ji vzali za ženu, ale aby z ní učinili svou služku?

Princezna se raději promění v kus ledu, než aby podstoupila takovou potupu… a pak oba bratry zabije. Paráda! Pokud je mi sympatičtější postava z převyprávěné pohádky a po Ellerym v mé mysli neštěkne pes, není náhodou něco špatně?

Reklama

Faktem je, že všem těm lidem poměrně dlouhou dobu nemusíte vůbec rozumět. Časem se spousta věcí vysvětlí a dílky puzzlí zapadnou na své místo, ale strašně to trvá.

Melissa Albert se u své prvotiny zřejmě pokoušela o Rowling styl, kdy dvě třetiny knížky rozvláčně vypráví, popisuje, zaobírá se detaily o životě tajemné autorky bestselleru (je fascinující, kolik novinových výstřižků a zmínek Alice s Ellerym objeví, aby se vlastně nic moc nedozvěděli), aby v poslední třetině, nebo spíše čtvrtině knížky obrátila všechno, čím jste si byli jistí úplně naruby a všechno dořešila. Konec tak působí trošku zmatečně a uspěchaně.

Co si z toho vzít? Tyhle Příběhy chtějí být vyprávěny

Přiznám se, že přese všechny výhrady jsem Lískový les prakticky přečetla na jeden zátah. Chtěla jsem vědět víc o Vnitrozemí, zaujaly mne jeho legendy a neotřelý pohled na Příběhy. Na konci mi bylo Alice trošku líto, ale zároveň mě mrzelo, že už to skončilo. Nedozvěděla jsem se konec spousty příběhů a mnoho postav dějem jen prolétlo, ačkoliv by si zasloužily vlastní vyprávění a třeba i knihu.

Putování lesem Na půli cesty i Vnitrozemím v sobě neslo vzpomínku na přečtené knihy. Autorka se ani nesnažila vysvětlovat zákonitosti svého vybájeného světa, jakoby vycházela z předpokladu, že ten pocit všichni známe a bude to pro nás jako návrat domů. Jako když zavřete knihu a představíte si, že se potkáváte s postavami z jejích stránek.

Jako když se Jacob ze Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti procházel po ostrově, který neměl existovat, a potkával zvláštní děti, které ho přitom znaly. Jako když se procházíte po starověkých hradech a v představách vidíte lidi, kteří tam žili.

Lískový les není pro všechny. Není pro logicky uvažující lidi, kteří potřebují mít všechno založené na reálných základech. Není ani pro ty, kteří knihu zaklapnou a víckrát na ni nepomyslí. Vyžaduje představivost. Snílky, kteří si po dočtení sednou, zahledí se do neznáma a uloží si do paměti všechny Příběhy, aby je mohli vyprávět dál. Protože některé příběhy chtějí být vyprávěny. Jak nás ale Vnitrozemí poučilo, někdy chtějí být vyprávěny jinak.

Melissa Albert: Lískový les

Vydal: Nakladatelství Omega, 2018

Překlad: Alžběta Řeřichová

Počet stran: 432 / pevná vazba

Cena: 357 Kč

Reklama

Číst jsem se naučila v knihkupectví a tam mě nejspíš jednou i najdou pohřbenou pod knížkama a mangou. Věčný optimismus mi hatí pouze skutečnost, že do konce života pravděpodobně nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla.