Young adult fantasy české autorky? Sem s ním! I když vlastně… tady něco nehraje. Na Leu Honor se musíme podívat trochu víc z blízka.
Kniha s neuvěřitelně fotogenickou obálkou vyšla v rámci Albatros Media u vydavatelství Cpress, což je samo o sobě podezřelé, jelikož young adult tituly tradičně v tomto nakladatelském domě vydávají spíš CooBoo nebo Fragment.
Přesto se Lea Honor: Třpytící se město od Lenky Bandurové objevila také ve videu „Míšo, co budeme číst v dubnu 2020?“, které představuje young adult tituly pod značkou Humbook.
A ejhle. V komentářích pod videem se během několika hodin od zveřejnění rozpoutala krutá a nemilosrdná řež fanynek, kterým vadilo, že o knize nepadlo víc informací, než to, že pochází z Wattpadu, je od české autorky a je to první díl série neznámé délky. Nic dalšího, ani anotace. Míša, která provází pořadem, se autorce i fanynkám omluvila a anotaci doplnila alespoň do popisu, čímž ovšem osočování neustalo.
Druhá vlna zděšení nastala v okamžiku, kdy blogerky, které dostávají recenzní výtisky od Albatros Media, začaly zveřejňovat svá hodnocení na Databázi knih a Goodreads. Jedna až dvě hvězdičky z pěti možných a nemálo odpadů vystřídalo do té doby nezlomnou řadu pětihvězdičkových hodnocení.
A troufám si tvrdit, že v tom nebylo nic osobního. České autory, zejména ty, kteří mají co dočinění s Humbookem, si totiž blogerská komunita obvykle hýčká. Obávám se však, že Lenka Bandurová do klubu příliš nezapadne.
Je to opravdu tak zlé?
První věc, která je na knize nápadná, je právě její velmi zajímavé a sympatické zpracování. Vychází v pevných deskách, s ilustrací nejen na obálce, ale také uvnitř knihy a mapou na zadní předsádce. Vypadá tak jako velmi luxusní produkt naší mladé fantasy knižní scény. V čem je tedy problém?
V příběhu se setkáváme s Leou Libertas, která se ve svých sedmnácti letech musí kvůli staré dohodě otců provdat za o deset let staršího Thomase Honora. On o ni sice nestojí, protože je zamilovaný do jiné, ale musí dostát svému jménu a zachovat se čestně.
A tak přijede do Leiny Sluneční vesnice a odváží si Leu do Honorovy země. Po svatbě se společně vydávají na první diplomatickou misi, cestou zpátky se však společně s družinou věrných souputníků rozhodnou udělat si odbočku do Třpytícího se města, ve kterém má Thomas jistý velký úkol.
Lea svého muže od začátku nesnáší, Thomas ji považuje za dítě. Mohl z toho být celkem sympatický love-hate příběh, kdyby ovšem…
Tak za prvé: mapa. Je moc krásné, že nám ji autorka připravila. Načrtla kontinent, vyplnila ho zeměmi, vesnicemi, horami a lesy, nepomyslela však na podnebí a vzdálenosti. Takové detaily. Takže se v knize dočkáme nejednoho lokálního mraku.
Například ze Sluneční vesnice do Honorovy země putuje dvojice přes poušť, která je totálně vyprahlá, ale od vedlejší oblasti, ve které skoro pořád prší, ji neodděluje žádné vysoké pohoří nebo podnební pás. Prostě je tam na mapě pruh sucha, který se dá přejít za den. V Honorově zemi zase někteří mladší obyvatelé neviděli za celý život slunce. Jak pochmurný to život.
Za druhé: postavy. Chovají se naprosto neadekvátně věku, situaci, statusu nebo čemukoli. Lee je sedmnáct, takže na nějaké pubertální výlevy má ještě nárok, ale její dospělé okolí jí v mnohém zdatně sekunduje. Navíc se postavy se v průběhu knihy prakticky nevyvíjejí, jejich vztah jen minimálně.
Třeba takový Thomas svou nastávající jako trest za prostořekost nechá vařit lívance. Do této situace se zapojí i dospělá a trénovaná nejlepší honorská válečnice, načež se scéna zvrhne v bitvu, při které po sobě obě ženy hází těsto. Jídelní bitvy si v knize užijeme ještě další dvě.
Dále k postavám: královna sousedního království, které si zakládá na kráse, je naštvaná, že je Lea krásnější než ona, a tak jí, nyní už manželce budoucího krále nejlépe vyzbrojené země široko daleko, usekne cop. Čekáte vyhlášení války? Zbytečně. Krásné královně se dostane pouhého pokárání, že tohle by si teda neměla dovolovat.
A pak je tu ten osamocený cestovatel, který se k družině připojí jen proto, aby měl Thomas na koho žárlit. Chce se dostat do Třpytícího se města, ale sám nezná cestu, a tak putuje s Honorem. Když už je však družina jen necelý den cesty od svého cíle, zasekne se kvůli řešení jistého vedlejšího úkolu. Proč však tento osamělý cestovatel nepokračuje? Těch pár hodin už by sám jistě zvládl.
Za třetí: některé nadbytečné informace dostává čtenář několikrát a jiné zase samy sebe vylučují. Jeden příklad za všechny: v Honorově zemi ženy dostávají stejný vojenský výcvik jako muži, jsou jim rovny v boji, ovšem stále jsou mužům podřízeny. Poslouchají je na slovo, nemají žádnou moc ve velení, neodmlouvají a teď se podržte – nikdy se nepokusily o převrat. Totéž tak nějak Thomas očekává od své nastávající. A ona mu to, světe, div se, odmítá. No není to zvláštní?
To nejlepší teprve přijde
Za čtvrté: autorka ukazuje věci jen proto, že je chce ukázat, ačkoli nemají pro děj samotný žádný hlubší smysl. Při svém putování dojde družina Thomase Honora do Města fontán, které je vcelku vyprahlé, ale pohybují se po něm fantastické bytosti tvořené z vody. O tom, že byste se dozvěděli, jaký je jejich původ, si můžete nechat zdát.
Jejich jediným účelem je zjevně to, že k někomu přijdou, rozprsknou se o něj, zmáčí ho a stečou k jeho nohám, kde vytvoří blátíčko. Potom se zase zhmotní a jdou zmáčet někoho dalšího. Pokud už vám bylo pět, asi vám to moc zábavné nepřijde. Pro děj nemají opravdu žádný význam. Družina se nechá třikrát zmáčet a odchází.
Za páté: akce, které nemají žádné důsledky. Jde například o to, že Lea zabodne do ruky svého manžela jehlici do vlasů (kterou mimochodem používá až po té, co přišla o cop). Ten potom nejen, že nemá problém s takovými věcmi, jako je jízda na koni nebo manipulace s čímkoli, on zjevně nemá ani zničenou a zakrvácenou košili. O tom, že by mu přátelé cokoli ošetřovali, také nepadne ani slovo.
Za šesté: Bůh emocí. Seznamte se s jednou z nejstupidnějších božských entit, na jaké ve fantasy knihách můžete narazit. Pratchettův Žlučoblij, bůh kocoviny, by mohl závidět.
Honorovou superschopností je možnost vnímat emoce druhé osoby, díky čemuž jsou Honorové tak dobří bojovníci – prostě umí předvídat. Bůh emocí je tedy bohem Thomase, zatímco Lea se s tímto jménem poprvé setká v den své svatby. Přesto nadále kleje a zapřísahá se stejně jako její manžel: „U Boha emocí!“ Himlhergotdonrvetrkrucajselement, tohle jí ani za mák nevěřím!
Za sedmé… už toho nechme, ano? Pokud máte zájem o další argumenty, podívejte se do výše zmíněných diskuzí na Goodreads a Databázi knih. Já jsem ani zdaleka nezmínila všechno, co by šlo téhle knize vytknout.
Konec masochismu
Přes všechny výše popsané situace musím zkonstatovat, že Lea Honor má jistý příběh a snad i sdělení, které je však skryté pod nánosem nesmyslů a nelogičností. Autorka na jednu stranu zvládá popisovat situace velmi poetickým způsobem, díky čemuž čtení knihy není absolutním utrpením, jen lehkým masochizmem.
Na druhou stranu však nerozumím rozhodnutí nakladatele vydat knihu bez redakce. V tiráži taková pozice vůbec není obsazena.
Kniha vypadá jako útvar, který v Cpressu prostě vzali z Wattpadu a po drobném zásahu korektorky ho vypustili do světa. Přitom kdyby se díla chopila trojice schopných beta-readerů a na závěr ještě pečlivý redaktor, mohla být Lea Honor opravdu důstojným přírůstkem do sbírky původní české young adult fantasy.
Autorka by však musela být ochotná příběh několikrát přepracovat. Takhle se jedná jen o další z knih, za které stromy položily život úplně zbytečně.
Lenka Bandurová: Lea Honor – Třpytící se město
Vydal: Nakladatelství Cpress, 2020
Obálka: Julie Jursová
Ilustrace: Nela Korbelová, Monika Rolfová
Počet stran: 344 / pevná vazba
Cena: 349,- Kč
