Sotva před rokem promluvila Lady Mechanika poprvé česky, zalíbila se nemalému počtu čtenářů. V knihkupectvích docházelo k jinak málo viděným scénám, kdy potencionální zákazník přišel, vzal velkoformátový komiks do rukou a sotva jej otevřel, odmítl jej pustit. Do té doby nás podobně chytaly za srdce (vesměs obrazové) knihy, ale u komiksu to byla výjimka… Prakticky na den přesně jsme se dočkali druhého dílu. A protože štětec drží v ruce stále tentýž maník, není se asi co divit, že se láska na první pohled opakuje.
Okna do moře písku
Pojďme udělat tu výjimku a podívat se napřed na kresbu, neboť ta je tím, co člověk zachytí i při letmém prolistování a co přilákalo čtenáře už k předchozímu svazku.
A vizuální dojem je stále úžasný.
Druhý díl se správně drží rozměrů jedničky, a přestože duchovní otec přenechal post scenáristy dámě, zůstaly úchvatné celo(dvou)stránkové ilustrace, kterými se doslova propadáte do příběhu. Kresba sama o sobě není nijak extrémně (foto)realistická, ale Joe Benitez našel tu správnou kombinaci prokreslenosti a zjednodušení, díky které lze mít pocit, že neotevíráte komiks, ale okna do jiných světů.
V řadě těchto oken se vitrážovitě vystavuje titulní hrdinka, ne vždy zcela logicky a/nebo přirozeně, ale rozhodně neobyčejně přitažlivě, ač má na sobě oděvu spíše více než méně. Tvůrci navíc neváhali a dost zmíněných obrazů i menších panelů zasadili do steampunkových „rámů“ plných kloubů, nýtů a ozubených koleček, které podtrhují nejen zobrazovanou scénu, ale samozřejmě rovněž atmosféru komiksu vůbec.
Vlastní vyprávění je pak tvořeno zčásti klasickými „čtverečky“ navazujícími jeden na druhý, a zčásti – v dějově exponovaných momentech či výtvarně zajímavém prostředí – úzkými prostřihy na důležité detaily ve velkém, nezřídka celostránkovém záběru. Když je to ale zapotřebí, tak ilustrátor přestane machrovat a „utopí“ postavy i svůj um v moři písku nekonečné Sahary…
Co skrývá písek
Střídání na scenáristickém postu se neobešlo bez malého zaskřípění, jako by i do tohoto soukolí bylo naváto trochu prachu z výše zmíněné pouště. Lady Mechanika jako by zapomněla na touhu zjistit více o svém původu a své kovové končetiny a červený lesk v očích bere víceméně jako samozřejmost. Nic proti, fakt netoužíme po tom, aby se akční hrdinka vykašlala na akci a začala se nimrat ve svých tělesných i duševních součástkách, ale přeci jen si takový obrat o… no… dejme tomu sto dvacet stupňů zasloužil alespoň letmé vysvětlení.
Nutno ovšem přiznat, že moc času na ně titulní postava neměla. Úvod ji jako každého správného hrdinu zastihuje na konci předchozího dobrodružství, při kterém dělá průvodkyni zbohatlickému páru sourozenců. Ti zatoužili po nové trofeji nad krb, kterou nemá být nic menšího než hlava yettiho – či jakési jeho alternativy z Mechaniččina světa. Lady se svého úkolu pochopitelně zhostí se ctí, a to přesto – nebo možná právě proto? – že mohutný zarostlý tvor se nakonec ukáže být menší zrůdou než uhlazení aristokraté.
Současně prochází nitrem černé Afriky expedice, která má vědecký úkol, jehož splnění by pro svět mělo přínos značně nevědecký. Ve ztraceném městě sumerského boha Enkiho by se totiž měla nalézat nejen Tabule osudů s jednoduchým návodem na výrobu zlata, ale také jakási superzbraň schopná ničit celá města a/nebo hory.
Kdo alespoň jednou zavzdychal nad vnadami Lary Croft, určitě už tuší, že každý z uvedených příslibů by sám o sobě vzbudil pozornost všech padouchů světa, Fantomasem počínaje a tajnými nacistickými spolky konče. Takže příběh pokračuje přesně tak, jak pokračovat musí, a jak velmi dobře ví i jistý archeolog s bičem: „Když vrtáš do písku, Němec ti nablízku.“
Feminismus v dobrodružném hávu
Pátrání po Tabuli osudů není šílenou jízdou plnou honiček, rvaček, explozí a efektů, ale poctivým steampunkovým dobrodružstvím. Uvedené ingredience v něm nechybějí, ale jsou servírovány v přiměřeném množství na patřičných místech a ve finále se jimi skoro šetří. Pozvolné tempo tak umožňuje čtenáři si o to více vychutnat jednotlivé panely i in- a exteriéry na nich zobrazené, a vrátit se do dob ještě před Indyho, do prvopočátků dobrodružně-fantastických příběhů typu Doylova Ztraceného světa či Haggardových dobrodružství Alana Quatermaina.
Starosvětská nuda to ale samozřejmě není, mimo jiné i proto, že prim tu hrají ženy. Lady Mechanice časem začne sekundovat (a Benitezovi pózovat) tmavá válečnice z pralesa, a na „momentky z cest“ je tak ještě příjemnější pohled.
O vydáních a návratech
Celkově vzato ale není samotný příběh o Tabuli osudů nijak převratný a kdyby byl zveřejněn v nějaké dobrodružné antologii nebo v komiksu standardního formátu, asi byste na něj po čase zapomněli. Absence jakékoliv větší zápletky na téma Mechaniččina původu, která byla jedním ze dvou hnacích motorů prvního svazku, navíc neslouží tvůrčímu týmu ke cti, obdobně jako veskrze průměrné dialogy. Jenže spojení s doslova velkolepou kresbou i formou vydání, a s odvahou (která se ovšem vysoce vyplatila) podřídit rytmus vyprávění efektním záběrům a obrazům, činí z celého dílka uchvacující potěšení.
Benitez si totiž i na těch největších scénách pečlivě hraje i s těmi nejmenšími detaily, nezjednodušuje si práci prázdným jednobarevným – nebo nedej starosumerský bůh dokonce bílým – pozadím, a tak i když možná pozapomenete, o čem komiks Lady Mechaniky je, určitě vám utkví v paměti, jaký je – a hlavně jaká je.
V nakladatelství Argo opět udělali radost fanouškům (a neradost sběratelům) a vydali vedle běžné edice i speciální limitovanou s variantní obálkou, která v době, kdy píši tyto řádky, je ještě tu a tam k dostání. Proto si vyberte a pořiďte svůj výtisk, neboť si troufám předpovědět, že časem se k němu určitě… ne, nelze napsat „vrátíte“. S tím, jak z některých stránek Lady Mechanika doslova vyskakuje či vypadává, musí ta věta správně znít: „…časem budete chtít Lady Mechaniku určitě zase vypustit!“
Lady Mechanika & Tabule osudů
Scénář: M. M. Chen
Kresba: Joe Benitez a Martin Montiel
Obálka: Joe Benitez
Vydalo: Argo, Praha 2018
Počet stran: 168
Cena: 598 Kč
