Psali jste si někdy deník? Pak znáte tu tíhu. Hodit své nejniternější pocity na papír kvůli urovnání myšlenek a doufat, že to nikdo nebude číst. Možná nejbližší přátelé, rodina, manžel, milenec… Některé pocity jsou příliš soukromé, abychom je vhodili do pléna a nechali se soudit, nebo o nich s někým diskutovali.

Kvalita života takový deník připomíná. Když ji budete číst, budete si místy připadat až nepatřičně. Určitě to mělo vyjít právě takhle? Přemýšlím, jestli lidem obsaženým v textu nebude vadit, že se jim takhle jako čtenářka vrtám v soukromí… A zároveň jsem za tu možnost moc ráda. Ne snad proto, že bych byla taková drbna, co se potřebuje pohrabošit v čemkoliv, co není její věc, ale protože jsem měla autorku ohromně ráda a takhle se jí můžu trošku přiblížit.

Její odchod ve mně zanechal prázdné místo. Když vám zemře někdo známý, nebo někdo, ke komu jste vzhlíželi, je to vážně hnusný pocit. Ale ve srovnání s beznadějí obsaženou v textu téhle knihy je úplně nicotný. Kvalita života je ironický název.

Z té knihy prýští beznaděj tak hutná, že by se dala stáčet do lahví. Tak temná a hnusná, že si říkáte, jak se sakra mohla Jana vůbec usmívat a kde brala svůj charakteristický suchý humor.  Už po přečtení prvních kapitol jsem cítila, že si jí začínám vážit zase o něco víc.

Každý se s bolestí a beznadějí vyrovnává po svém. Někdo se bude litovat, jiný se vrhne do práce s o to větší vervou (dokud to jde), další se rozhodne před smrtí ještě něco zažít a vidět. Jana se rozhodla psát (a taky se podívala do Izraele a Španělska).

Kapitolky z jejího života, určení diagnózy, smíření i sounáležitost s pacienty, ke kterým promlouvala jako doktorka, střídají příběhy, jež si za každou cenu nutily cestu ven. Jsem za to střídání ráda. Kdybych četla Janiny myšlenky v jediném bloku, bylo by to k nesnesení.

Povídky

První povídkou, jež bojuje s návaly beznaděje, je Siena. Vypráví o její nemoci, o Vertikálním domě, jenž má nespočet pater a v každém je přichystáno něco jiného. Hodně se tam prolínají autorčina přání a myšlenky na posmrtný život (Siena vystoupí z výtahu a postaví se na nohy jako dřív, jako když neměla roztroušenou sklerózu, když ještě tělo fungovalo).

Celý ten Dům se chová jako živý. V některých patrech jsou zahrady, v jiných plameny pekelné (ty asi vysvětlovat nemusím). Siena se svou dcerou zažívají prazvláštní situace. Přesto však hrají podle pravidel a Dům jim naslouchá.

Ještě k těm plamenům. Jana v knize rozebírá mimo jiné i svůj vztah k víře. Ke kostelu a kázání. A na závěr kapitolky se zamýšlela nad tím, jestli třeba i vymýšlení příběhů není hřích. Není. Všechna ta podobenství v Bibli jsou taky vymyšlená. Kéž bych si s ní o tom mohla promluvit.

K deníku se tak každopádně přidala další funkce. Stal se oknem do ztrápené duše. Přistihnu se, jak si s Janou povídám, jak jí na položené, byť řečnické otázky odpovídám. A sakra mě zajímá, jak mi ještě odpoví. Co dalšího se dočtu. Siena mi přirostla k srdci, třebaže je to jen postava z povídky. S Janou si začínám tykat, přestože jsem si to v osobní rovině nikdy nedovolila (Vy byste tykali svému vzoru a dámě, která formovala váš vztah k českým autorům a fantastickým knížkám obecně?).

Vždy jsem měla problém s autoritami, ale někteří lidé jsou příliš důležití, příliš silné osobnosti, abych si dovolila tykat. A teď mám v ruce Kvalitu života a problém to už není. Co by na to asi řekla Jana, že si o ní dovoluje takhle psát nějaká koza, ani ne třicetiletá? Vážně by mě to zajímalo.

Třeba si to jednou povíme

Další kapitola, další okno do duše. Že překládala knížku, která byla snad i horší, než by dokázala napsat sama, ale za překlad jí zaplatí, knihu nikdo přijmout nemusí. Že závidí úspěšným autorům. Krucipísek… Jak si jen vysvětlit, že tohle kdy vypadlo z člověka, jenž měl nejen úžasnou představivost, ale i schopnost hodit vše na papír?

Nikdy nezapomenu na udivený výraz, když jsem nosila stohy a stohy knížek na podpis a Jana se jen tiše zeptala… Vážně se to tak prodává? Líbí se jim to? Měla ohromný talent, a přesto o sobě neustále pochybovala a věřila jen těm kritikům, kteří jí tvrdili, že vůbec neumí psát.

Další povídka. Vražda v Hajii. Po lehce hororové Sieně skoro odpočinková. To bude tím, že jde o detektivku. Další důkaz, že jsme přišli o všestranný literární talent, který dokázal napsat prostě cokoliv. Třeba příběh o létající dívce, která se zabila pádem z výšky, třebaže by to ve městě Hajii nemělo být možné.

Druhá část knihy se mi zdá trošku lehčí. Odlehčená o beznaděj, přesto plná bolesti. Když čtu o Izraeli, o myšlenkách na další svatbu, o radosti z fotografování na mobilu a přetahování fotek do počítače, napadají mě veselejší myšlenky než na začátku knížky. Jenže pak to slunce zapadne. Přijdou další špatné dny. A básně rozprostřené po stránkách se mi zdají čím dál smutnější.

A poslední povídka, třetí část knihy. Sídlo. Na počátku bylo sci-fi… a v něm jednorožci. Dospívající děti pod kupolí. Chvílemi až pohádkový příběh, který ostře kontrastuje s textem z deníku. Tedy do chvíle, než holky začnou řešit těhotenství. A rodiče zamrzlé mimo dosah. Nebo pokus o sebevraždu… Hať je vážně zvláštní svět. Takový, kde lidé čekají na poslední soud. Co se stane, až se probudí?

Poslední třetina knížky. Smíření s rodiči (a vědomím, že ji rádi měli, jen ji prostě vychovávali podle blbých principů). Trošku se mi zdá, že text přichází o svou soudržnost. Je to jen logické, na začátku byly vzpomínky, to si člověk ujasní snadno, poskládá, o čem chce psát…

Posledních asi padesát stránek jsou už spíš jen myšlenky, hozené na papír. Poznámky na okraj. Vzpomínky na Barcelonu. Stesk nad praktikami pojišťoven. Stesk, že to stejně nikdo nevydá (a zrovna jo!), leda samizdatem. Jako by si Jana řekla dost, nebudu se litovat, můžu psát o spoustě jiných věcí, než jen o tom, co mě bolí. Přesto si myslím, že jí bylo tehdy mnohem hůř. Ty stránky bolí samy o sobě. V úplném závěru se znovu vrací stará známá beznaděj. Úvahy, že ji pošlou domů umřít. Skutečnost, že to udělali.

„Možná bych měla napsat opravdové paměti. Co když mě padesát let po smrti někdo objeví, budu slavná, a pak o mně napíše nějakej profesionální blbeček toho druhu, co se živí psaním o mrtvých, kteří se už nemůžou bránit. Děsná představa. Uzavře to tím, jak jsem statečně bojovala s rakovinou. Kdybych měla hrob, obrátím se v něm.“

Osobní zpověď

Moc doufám, že se neobrací. Nemá v čem, v urně to nepůjde… Ale na tom nesejde. S jedním podobně nemocným člověkem žiju, proto slova o boji a přežívání moc dobře chápu. Nebudu psát o tom, jak byla děsně statečná. Někdy je statečnost už jen v tom se nadechnout a přežít další den. Spíš doufám, že jsem knihu pochopila tak, jak byla míněna, a že by můj článek Janu neurazil.

Seznámily jsme se blíž, začala jsem jí posmrtně tykat (Může se to vůbec?) a zas jsem se něco málo přiučila. Tedy doufám.

Hodnocení téhle knihy po mně nechtějte. Pokud jste měli autorku rádi, máte poslední příležitost si s ní popovídat. Nahlédnout do života. Uvědomit si, že váš život není tak mizerný, jak jste si třeba mysleli. Pokud jste ji neznali, žádnou její knihu jste nečetli a neudělala na vás dojem jedinou povídkou, neobtěžujte se. Kvalita života je totiž dost osobní zpověď. Beztak ji pravděpodobně měli číst jen právě ti lidé, kteří dostali na konci knížky pár stránek na vzpomínky.

Jana Rečková: Kvalita života

Vydal: Epocha, 2018

Obálka/Ilustrace: Žaneta Kortusová

Počet stran: 472

Cena: 199 Kč

[review]

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit