Za svou novinku s názvem Krev teče vždycky červená se Hanina Veselá rozhodně stydět nemusí. Jako celek je čtvrtý díl cyklu o telepatce Magnólii dost povedený. Bez výhrad to ale není.
Představte si, že ožije váš oblíbený herní svět. Aspoň na stránkách knihy. Přesně to se nám stalo v románu Haniny Veselé s názvem Krev teče vždy červená – ve čtvrtém příběhu telepatky Magnólie ze světa Asterionu. A jak to celé dopadlo?
Uprostřed tavicího kotle
Plavena dávno není chudou rybářskou zemí. Dnes je z ní císařství, pyšné a mocné. Císařství v čele s císařem, před nímž ohýbají záda samotní mágové i šlechta. Ovšem nic netrvá věčně – a tak i obávaný císař Marran II. jednou zemře. A císařství, které dominovalo na souši i na moři, se ocitá uprostřed chaosu.
V příběhu plném krvavých střetů i zákulisních intrik se proti sobě postaví příznivci princezny Sagjidary, kterou její vlastní otec před lety poslal do vyhnanství, mocná pozemková aristokracie a vlivná klika magiků z Východluní.
Jaké plány během toho všeho spřádá arcimág Zvin, vlivný telepat a také muž, který před světem skrývá velké tajemství, zůstává nejasné.
Sečteno a podtrženo – Magnólie, telepatka a žena s jazykem ostřejším než břitva, si pro návrat do Plaveny nemohla vybrat horší čas. Tedy ne že by měla na vybranou. Po jediném setkání se záhadným mágem Jagodou se tahle životem protřelá psionička stává pouhým nástrojem v cizích rukou. A nezbývá jí nic jiného než zapojit veškeré své schopnosti, aby situaci dokázala obrátit ve svůj prospěch.
Nic pro nováčky
Román Krev teče vždycky červená české autorky Haniny Veselé vydalo v roce 2018 nakladatelství Mytago. Jedná se v pořadí už o čtvrtý románový příběh ze světa Asterionu s oslnivě krásnou telepatkou v hlavní roli. A na výsledku je to znát.
I když totiž jde o dějově uzavřený, samostatný román, minulé díly se na jeho úctyhodných 640 stránkách neustále hlásí o slovo. Protože jak se zdá, telepatka Magnólie se už během svých předchozích tří dobrodružství stihla potkat nebo vyspat téměř s každým na Lendoru i Taře. Ona to ví, ostatní postavy to vědí, a jediný, kdo neví nic, tak zůstává čtenář, který s Magnóliinou sérií teprve začíná.
Mohli bychom teď Hanině Veselé vyčíst, že na nováčky v sérii vůbec nemyslí a čtení jim rozhodně neusnadňuje. Mohli bychom poukázat na autory, kterým se dějově uzavřené díly delších sérií povedly lépe – tak, aby do nich noví čtenáři mohli naskočit kdykoliv. Faktem ale je, že nic z toho nakonec vlastně vůbec nevadí.
Hanině Veselé se totiž (i díky neustálému připomínání vztahů jednotlivých postav z minulých dílů) podařilo vykreslit uvěřitelné, skutečně živoucí charaktery. Což v podobných knihách rozhodně nebývá samozřejmostí. A i proto jí trochu ztížené podmínky čtenář-nováček nakonec rád odpustí.
Nostalgie herního fandy
A podobně je na tom i samotný svět (takže pokud vás tahle recenze nudí, nerozpakujte se a s klidem několik následujících odstavců přeskočte). Děj svých příběhů o Magnólii totiž Hanina Veselá zasadila do prostředí Asterionu. Ano, tušíte správně. TOHO Asterionu.
Ryze český fantasy svět Asterion vznikl přibližně před 20 lety, primárně jako herní svět pro všechny fandy Dračího doupěte a Dračího doupěte Plus. Informacemi o jeho geografii, mytologii, námořnictví nebo třeba obchodu byly v příručkách a doprovodných modulech do dneška popsány stovky stran – a právě tady můžou někteří čtenáři narazit na problém. Ti, kteří svět Asterionu neznají, se pravděpodobně budou se ve složitém, komplexním světě orientovat jen těžko.
Pokud ale do světa Asterionu nevstupujete poprvé, čeká vás nad stránkami románu Haniny Veselé mnoho hezkých, nostalgických chvilek. A až si při čtení o mořském císařství nebo o Zanturovi řečeném Modrý se slzou v oku vzpomenete na Falešnou apokalypsu, vězte, že nejste sami – my si na ni při čtení taky vzpomněli.
Méně je někdy více
Pojďme teď ale od světa Asterionu k samotnému románu. Jako celek je totiž čtvrtý díl Magnóliina cyklu dost povedený. Obzvlášť v první polovině má slušné tempo a mini cliffhangery na konci každé z kapitol vám nedovolí knihu jen tak odložit.
Bez výhrad to ale není. Obzvlášť v druhé půlce kniha výrazně zpomaluje (což je, vzhledem k tomu, že právě tam má celý příběh vygradovat, dost zklamání) a čtenáři se víc a víc vkrádá na mysl: co je skutečně příběh, a co už jen nastavovaná kaše? Jako by totiž Hanina Veselá zapomněla škrtat. A jako by chtěla do knihy vměstnat úplně všechno.
Kromě hlavních dějových linií se tak na stránkách románu o Magnólii objevují epizody (jako ta s Kirbegem, řečeným Žlutý) nebo celé příběhové linky (například se Zvinovou matkou), které nejenže nerozvíjejí základní příběh, ale, jak se ukáže, vlastně s ním ani příliš nesouvisí. Jistě, mohli bychom nad podobnými případy přivřít oko. Nadbytečné epizody ale jinak hutný příběh rozmělňují a celá kniha ztrácí tempo. Bohužel.
Kdo je tu vlastně protagonista?
A bez mráčku nejsou ani postavy. Ovšem nechápejte to špatně. Jak už jsme zmiňovali v předchozích odstavcích, propracované a uvěřitelné charaktery patří k nejpevnějším pilířům celého románu. Má to ale jedno malé „ale“.
Přestože je totiž celý příběh vyprávěn z pohledu hned několika postav (perspektiva se mění po kapitolách a čtenář tak dostává jedinečnou příležitost nahlédnout do hlav nejen Magnólii, ale i plavenskému arcimágovi, princi Felianovi nebo pirátské princezně Sagjidaře), o tom, kdo má být skutečnou hrdinkou, není sporu. Vždyť je to koneckonců Magnólie, po kom celý cyklus nese jméno. A je to Magnólie, která si ve svých kapitolách jako jediná „vysloužila“ luxus ich formy.
Problém tak přichází ve chvíli, kdy si uvědomíte, že Magnólie touto hlavní hrdinkou rozhodně není. Přestože je totiž jako postava uvěřitelná a sympatická (pokud tedy zrovna nekombinuje stříbrné náramky s těmi zlatými, protože v tu chvíli máte sto chutí zavolat na ni módní policii), jako hlavní postava se rozhodně nechová.
Jak totiž brzy zjistíte, v celém příběhu je téměř zbytečná. Nemá záměr, nemá cíl, nemá (žádné vlastní) plány. Místo toho na 640 stranách ukazuje hned několik způsobů, jak být hračkou v rukou druhých. A když v samotném závěru knihy (trochu pozdě, přiznejme si to) konečně projeví iniciativu, nakonec za ni problémy opět vyřeší někdo jiný.
Skutečným protagonistou tak je mnohem spíš Zvin: muž, který spřádá nitky a kolem nějž se všechno a všichni (včetně Magnólie) točí.
Čárka sem, čárka tam
Jako celek ale Krev teče vždycky červená rozhodně není špatná kniha. Naopak. Vlastně se čte (alespoň v první polovině) tak dobře, že jí občas odpustíte i chybějící nebo naopak přebývající čárky.
Bavit proto bude nejen někdejší hráče Dračího doupěte nebo čtenáře a čtenářky, kteří fandí zajímavým ženským postavám s nonkonformními vztahy. Své čtenáře si určitě najde i v jiných vodách. Což je dobře. Tahle povedená česká fantasy žánrovka si to rozhodně zaslouží.
Hanina Veselá: Krev teče vždycky červená
Vydal: Nakladatelství Mytago, 2018
Obálka: Martina Pilcerová
Počet stran: 640
Cena: 521 Kč
