Nicholas Eames: Králové Wyldu cover
Autor: Richard Anderson
- Reklama -

Kanada se může pyšnit už kdejakými úspěchy ve fantasy žánru – ať už to je spolupracovník Tolkienovy rodiny Guy Gavriel Kay, anebo král temné fantasy Steven Erikson, bez jehož Malazské knihy padlých byste neměli umřít. Zatímco tito autoři zakládají svou tvorbu na vážnějším vypravěčství, Eames nám servíruje nefalšovanou komedii, která staví na bezmála geniálním nápadu.

Chci zas slyšet metal, Šmajdalfe, metal!

Nicholas Eames: Králové Wyldu obálka
Autor: Richard Anderson

Ve světě rozsáhlé divočiny Wyld, kde narazíte na všechna nebezpečí a monstra, která si ani nedokážete představit, se zdolávání nezkroceného pralesa stalo sportem. Družiny dobrodruhů se předhánějí v tom, kdo vykoná heroičtější kousek a který bard o tom napíše epičtější baladu.

Každá družina – či abychom byli přesnější, skupina – si musí na propagaci najmout toho správného agenta, který zajistí sponzoring a šíření nehynoucí slávy, a skupiny samotné jsou oslavované stejně jako rockové hvězdy. Životní styl, zvyky a vizáž hrdinů pak oscilují mezi rockem a metalem, abychom tak řekli.

Alespoň takhle to platilo kdysi. Clay Pomaloručka patří ke generaci, která si slávu vydobyla tím poctivým, tvrdým způsobem. Sebrali partu, odešli do Wyldu, málem tam třikrát umřeli a vrátili se s trofejemi, artefakty, bohatstvím a obdivem ne příliš ctnostných panen. Nyní je Clay městským strážným v zapadlé díře, kde žije se svojí úžasnou, krásnou ženou, ještě dokonalejší dcerkou a počínající existenciální nudou.

K současným skupinám se odmítá vyjadřovat – protože místo aby pořádali výpravy do Wyldu, získávají slávu a uznání v arénách, kde bojují proti sobě nebo proti nestvůrám, které už někdo předtím ulovil, držel v zajetí, oslabil a vrhl do prostředí, které pro ně není přirozené a tak je nemohou využít ve svůj prospěch. Hrmpf. Cucáci.

Skutečné trable začínají, když se na Clayově prahu zjeví vůdce jeho bývalé skupiny, nejlepší skupiny, jaká zatím působila – Králové Wyldu. Gabriel je jen přízrakem sebe sama – vyhublý, vyžilý, zanedbaný, jako by neměl nic společného s tím krásným zlatovlasým válečníkem, pro nějž ženy umíraly a který kosil monstra po tuctech. Existenciální nuda je rázem pryč. Clay si až příliš dobře uvědomuje, že  má co ztratit a svou rodinu odmítá ohrozit předchozím způsobem života.

Ve hře je ale něco víc, než stará sláva a vyvanulé mládí. Gabrielova dcera si založila vlastní skupinu a momentálně je ve městě obléhaném celou armádou monster. Mezi otcem a dcerou však stojí celý rozsáhlý Wyld se všemi svými nebezpečenstvími. A Clay se musí rozhodnout mezi povinností vůči své ženě a dceři a povinností vůči nejlepšímu příteli.

Pochybný humor, nedostatek akce a referenční peklo

Takhle to nezní docela špatně, co? Banda stárnoucích Clintů Eastwoodů opouští westernové kulisy a ve staré dobré kýčovité fantasy se vydá na poslední pochod slávy, aby zachránili dceru svého někdejšího vůdce, ukázali mladým nýmandům, co je to poctivé dobrodruhování, čest a testosteron z nich srší na každém kroku a třebaže to občas umějí být pořádní řezníci, vždycky poznají rozdíl mezi dobrým a špatným.

Eames tuhle moderní pohádku umí nastřelit dobře. Clay Pomaloručka je ten správný chlap s velkým CH, Gabriel je skvěle vykreslený v kontrastu toho, čím byl a čím je teď a že za svůj úpadek může vinit jen a jen sám sebe, a další členové Králů mají taky přesně to správné charisma.

Jenže pak autor naschvál otočí o sto osmdesát stupňů a začne si dělat komedii… Ono, humor na čtenáře pokukává od začátku v tom, jak přirovnává skupiny hrdinů ke kapelám. Tenhle nápad je opravdu geniální a vtipy z toho pramenící patří k těm opravdu dobrým a vydrží po celou dobu knihy, aniž by vyčpěly nebo nastolily pocit, že už se opakují příliš dlouho. Jenže tenhle humor tvoří spíš jen jakýsi rámec, leitmotiv. A pak tu jsou další kategorie Eamesových vtipů…

Dungeons and Dragons

Nicholas Eames očividně tuhle stolní hru miluje. Dungeons and Dragons (DnD) je tu s námi už od roku 1974, hra si vytvořila vlastní kultovní status a rozsáhlou komunitu. A jako každá komunita, i tahle má své vlastní referenční vtipy, zcela neprostupné „těm venku.“ Hra se proslavila také negativně skrze své bestiáře – po celá desetiletí kolují různé články a vtipy typu „10 nejhloupějších monster v DnD všech dob“, kde se pravidelně objevuje Owlbear (Sověd, kombinace sovy a medvěda).

A právě vtipy o sovědech se v Králích Wyldu objevují každých pár kapitol a opravdu si nemyslím, že dávají smysl bez znalosti kontextu, bez toho, že byste si směšnost sovědů zažili na vlastní kůži díky vlastním hráčských zkušenostem.

Stejně tak jsou na tom bardové. Hrát Barda v DnD (okej, bavíme se o všech edicích před pátou) znamená, že vaše postava je v porovnání s ostatními slabá a velmi pravděpodobně umře. Vtipy na neustálé umírání bardů už v Králích Wyldu fungují o něco samostatněji – ale skutečný význam mají jen pro hráče DnD.

A příkladů bychom našli ještě víc.

Neschopnost přemostit propast mezi komunitním humorem a modelovým čtenářem (který by neměl být pouze zanícený hráč DnD) je minimálně pro mě docela bod dolů.

Parodie

Eames nakonec sahá i k prostředkům klasické parodie. Čili imituje situace poplatné žánru a převrací je v komedii. A zoufale, zoufale se mu to nedaří. Jednou z prvních situací je například ta, kdy Gabriel a Clay vyzvednou svého družinového čarodeje, Arcandia Mooga. Věci se zamotají, hrdinové začnou být pronásledováni a nakonec uniknou magickým zrcadlem do komnat krále zdejšího království, který jen tak mimochodem býval družinovým assassínem.

Mezitím ale rozsypají Moogovy alchymistické substance – a jedna z nich funguje jako velmi výkonné afrodiziakum. Takže staří hrdinové s očividnou erekcí vpadnou do ložnice spícího krále. Alchymistický prach projde zrcadlem spolu s nimi, král taktéž dostane erekci. Nájemný vrah nehledí na důsledky a vrhne se do portálu. Clay udělá vtip na jeho opět očividnou erekci a všichni se zasmějí a dokončí bitku adekvátním masakrem, jak se sluší a patří.

Dalším příkladem může být to, že elfové mají králičí uši. Dělání si legrace z elfů je rovněž zažitý a populární stereotyp ve fantasy (proti kterému nic nemám), ale prostě to zde není vtipné. Nejhorší na tom pak je, že tito „elfové“ mají představovat skutečnou hrozbu a jsou součástí té vážnější linky vyprávění – ovládnutí světa a takové ty věci. Nechám vás přemýšlet o tom, jak vážně můžete brát záporáka s králičíma ušima.

Jasně, když vám to tady naservíruji s očividným nepřátelstvím, tak vám to samozřejmě nepřijde vtipné. Konotačně to může vyznít úplně jinak a lépe. Ale… Eames mě opravdu tímhle situačním humorem neoslovil a jediné, co mi daroval, je pocit trapnosti a znechucení nad tím, že trávím čas něčím tak pokleslým. To už se rovnou můžu podívat na americkou céčkovou komedii.

Reference

Třetím a posledním zdrojem humoru (vyjma leitmotivu) jsou reference. Eames je hudební fanatik a dává vám to najevo. Chce se s vámi rozplývat nad všemi narážkami, které pochopíte a které tam vysázel v počtu větším než hojném. Ovšem je tu další ale – reference jsou dočista prázdné.

Clay Pomaloručka je reference na Erica Claptona, ale ta reference není s ničím propojená. Clay nezrcadlí Claptonovy texty, nemá „bluesový“ charakter jako postava – nic. Gabriel je podle autora narážka na britskou legendu Petera Gabriela. Ale knižní Gabriel není proslaven extravagantní výzbrojí. Reálný Gabriel nebyl mladý lamač dívčích srdcí, který dneska vypadá jako ruina sebe sama a vlastně se obloukem vyhnul sebedestruktivnímu životnímu stylu hudebních celebrit. Knižní Gabriel neopustil svou skupinu, aby následoval sólovou karieru…

Sukuba, pronásledující Krále na záchranné cestě za Gabrielovou dcerou s úkolem je zabít, ztratí paměť a začne používat nové jméno, Sabbatha, což má být narážka na Black Sabbath. Jednak Sabbatha ani nepapá netopýry, jednak Black Sabbath nemá žádnou píseň ani o amnézii, ani o sukkubách (pokud vím). Arcandius Moog má své příjmení po Robertu Moogovi, vynálezci syntetizérů. Marně byste hledali jakoukoliv souvislost. Nejzdařilejší narážkou se tak stává ta, že Moog měl kdysi životního partnera, jenž byl členem Králů, umřel na podivnou nemoc, na kterou jeho tělo prakticky zvadlo, a jmenoval se Freddie.

A tak pořád dál a dál. Minimálně pro moje OCD reference přinášely spíš peklo mysli než pocit souzění s autorem.

Konec dobrý, všechno dobré?

Rozhodně ne, ale Králové Wyldu naštěstí mají i svá pozitiva. Tak trochu, sem tam. Za prvé, jak už jsme si řekli, nástřel tradičních charakterů se autorovi opravdu povedl. Eames taky má vypravěčský talent. Pokud se přenesete přes věci výše, kniha obrací stránky sama a čtete, aniž byste věděli jak. Najednou je půlnoc, venku tma, vy jste si nevšimli, že máte hlad a máte za sebou sto padesát stran (alespoň těch prvních).

Co absolutně na knize nepochopím, je akce. Eames je totiž v psaní akčních scén dobrý. Opravdu dobrý. Rozhodně ne špička, ale patří to mezi jeho kvality. Co ovšem nepochopím je to, že akce v knize prakticky není. První potkáte okolo strany sto sedmdesát, další někde okolo 350. Scéna, kdy se Králové  dostanou do Arény, kterou během boje nemilosrdně zboří, je rozhodně lahůdkou v rámci této brakové akční fantasy (myšleno maximálně pozitivně). Jenže, samozřejmě, proč by autor psal drsnou akční fantasy, když může psát jednoduchou komedii, že ano.

Samotný příběh pak graduje relativně dobře. Výprava stárnoucích hrdinů má spád, v rámci klasické fantasy navštěvují ta správná nebezpečná a vyzývavá místa, střetávají se se záporáky starými i novými, mocnými i nahodilými a závěr má tu správnou gradaci, kdy si i trosky jako Gabriel připomenou, čím byli, a najdou alespoň na chvíli ztracenou důstojnost a úroveň. Eames tedy všechny ingredience talentovaného a zábavného vypravěče má, což jen umocňuje pocit promarněného potenciálu.

V originále má kniha už pokračování, Bloody Rose (Krvavá Růže), pojednávající o Gabrielově dceři. Kvality prvního dílu podle zahraničních recenzí výrazně překonává. Ale zahraniční recenze taky vyzdvihují scénu s erekcí z Králů jako báječnou ukázku dobré komedie. Ehm.

Králové v divočině české

Nakladatelství Host umí. To víme všichni. Kniha dobře vypadá, má strašně sexy obálku, pěkně voní, je hezky vysázená a myslím, že redakční práce je kvalitní. Překlad, tradiční slabina hostovských fantasy románů, už není tragédie, ačkoliv bychom stále mohli najít pár začátečnických chyb, jako je například vybrané překládání ryze anglických názvů do češtiny – polovina jich zůstává nepřeložena.

Takže se sice projdeme Mincovou ulicí, ale na mapě uvidíme Oddsford. Najdeme Dračín nebo Jedoles, ale záporák se jmenuje Lastleaf. Sem tam zaškobrtne i čeština jako taková, ale to jsou spíš ojedinělé případy a obecně se u Hostu jedná o výrazné zlepšení.

Horší je to už s marketingovými tahy Hostu – Králové Wyldu jsou na zadní straně bezostyšně přirovnávání ke G. R. R. Martinovi a Terrymu Pratchettovi. Nehodlám rozebírat, jak sofistikovaný, ryze anglický a především veskrze zábavný a funkční je humor Terryho Pratchetta, protože to by chtělo samostatný článkek, nebo spíš samostatnou knihu. Čtenář dovolí, omezím se na prosté ne. Ne, ne, ne a ne. Eames Pratchettovi svým humorem nesahá ani po kotníky. Jen to, že oba napsali humoristickou fantay, neznamená, že mají něco společného.

Spojení s Martinem je pak ještě lacinější. Zápletka Králů Wyldu je jednoduchá, což rozhodně není něco, co pohání současnou Martinovu popularitu. Politické intriky se nekonají, zvrácenosti taky ne, propletené vztahy mezi postavami neexistují. Martin má dokonce i výrazně rozvážnější styl psaní, takže ani stylově to nejde přirovnat. Prostě ne.

Závěrem

Takže záleží na vás. Pokud chcete lehčí vyprávění s dobře navrženými protagonisty a nenáročným humorem, mohli by být Králové Wyldu pro vás. Přirovnávání fantasy hrdinů k rockovým hvězdám je opravdu geniální nápad. Pokud jsem vás ovšem přesvědčil, že Nicholas Eames by neměl tolik tlačit na pilu, když dojde na vyprávění vtipů, bude asi lepší sáhnout po tom Pratchettovi.

Králové Wyldu jsou nakonec kočkopes, o kterém nevím, komu bych ho doporučil. Pro hráče Dungeons and Dragons tu vždycky máme nostalgii v podobě Dragonlance nebo Drizzta, pro ty, co chtějí fantasy jak z obálek metalového alba (což zase tvrdí obálka knihy), bude možná lepší zůstat u metalových alb. Pakliže hledáte tvrdé drsné chlapáky, co vědí, že se ne vždy se zachovali správně, ale jsou pořád čestní a rozeznají dobré od špatného, vyhrabte raději Černou legii Glenna Cooka nebo Malazskou knihu padlých.

A pokud lačníte v temné době po něčem na zasmání… Inu, to už jsme pokryli. Pratchett bude lepší volba. Jako ostatně vždy.

Nicholas Eames: Králové Wyldu

Vydal: Nakladatelství Host, 2019

Přeložila: Markéta Šprtová

Obálka: Richard Anderson

Počet stran: 519

Cena: 399 Kč

- Reklama -
Odrodilý knihovník, nezdravě zanícený hráč RPG her a eklektický intelektuál, co směšuje vysoké a nízké. Nevěřím, že existuje kvalitní živý básník a stále čekám, až někdo napíše dokonalý epos o samurajích, ninja assassinech, obřích robotech a dracích.