Asi se najde jen málo lidí, kdo by vůbec neznal krále Artuše a jeho příběh. Původ artušovské legendy sahá až do 5. století našeho letopočtu a v nejrůznějších úpravách přežívá mezi lidmi dodnes.
Historikové dlouho hledali a mnozí stále pátrají po nezvratném archeologickém důkazu, že Artuš existoval a stále se jim to nedaří. Opírají se hlavně o text Geoffreyho z Monmouthu Historia Regum Britanniae, ve které popsal Artuše jako krále Britů.
Svým způsobem je tento text podobný Kosmově kronice a jeho záznamu o Sámovi, ve které autor píše o událostech starých v jeho době pár set let, takže jeho záznam je spíš příběhem než skutečnou historií.
Dnes už panuje obecně uznávaný názor, že Geoffreyho záznam je bezpečně vyvrácený.
Když asi ale malinko zaspekulujeme, tak okolo toho 5. století našeho letopočtu skutečně mohl žít bojovník jménem Artur (Artuš, Artorius, Arthwr nehodící se škrtněte), který sjednotil původní obyvatele Británie.
Porazil germánské kmeny (především Sasy), kteří po odchodu Římanů z ostrovního království vytušili příležitost k invazi. A jelikož byl úspěšný, lidé si o něm začali vyprávět a později na něj vzpomínat.
Odhalujeme legendu
Plně v duchu otřepané fráze, že: „Na každém šprochu je pravdy trochu,“ není důvod nevěřit, že nějaký náčelník bojující proti nájezdníkům z evropského kontinentu skutečně existoval.
Skutečně se mohl mezi původními obyvateli objevit chlapík jménem Artuš, který měl dostatečné charisma a organizátorské schopnosti, aby shromáždil partu bojovníků a s nimi postupně kus po kuse sjednotil nějaké území. A taky mohl klidně mít v ruce magický meč.
S těmi magickými meči to je totiž docela jednoduché. Okolo 5. století našeho letopočtu nebyly technologie ještě na takové úrovni, jaké známe dnes, takže kvalita výrobků tomu odpovídala.
Platí to i o zbraních. Když nějaká vydržela hrubé zacházení v krvavé řeži a nezlomila se, její majitel byl šťastný. Pokud vydržela i následující boje, bylo to podezřelé – čili ta zbraň mohla být magická. A jak se fáma jednou dostane do oběhu, už se jí nezbavíte. Magické meče tedy (pravděpodobně) byly jen hodně kvalitní řemeslné výrobky.
V případě Artušova Excaliburu však půjde spíš o autorskou licenci pozdějších vypravěčů jeho příběhu.
Po stopách mýtu
Někteří historici ale tvrdí, že mezi Kelty býval zvyk bojovat o meč ležící NA kameni, aby se dotyčný mohl stát náčelníkem.
Obecně vzato byl meč symbolem náčelníka – jednak ho bylo velmi těžké vyrobit a také vyžadovalo velký trénink se s ním naučit bojovat.
Nepředstavujme si totiž 5. století jako nějaký fantasy svět, kdy stačí zaběhnout ke kováři, který má v nabídce rozsáhlou selekci mečů, kopí, dýk, luků a štítů. Kováři byli vzácní a předmětem jejich práce byly sekery, pluhy, hřebíky, skoby a další vybavení, ze kterého zemědělec dostával husí kůži, ale válečník protahoval obličej.
Vyrobit meč (a ještě k tomu dobrý meč) umělo jen málo fachmanů, proto se tato zbraň odjakživa bere jako symbol vládců a králů, protože ti se s ní navíc měli čas a možnost naučit zacházet.
Keltové tedy mohli řešit problém nástupnictví tak, že se dva nejžhavější kandidáti postavili proti sobě do kruhu a druid položil na kámen (kamenný oltář) meč, aby bylo jasné, oč se tu bojuje.
Tohle je pak jednoduché vysvětlení, odkud se vzal meč v kameni z legendy.
Jelikož se tento příběh dlouhá staletí předával pouze ústně, lidé to prostě opakovaným vyprávěním pozměnili. Důvodů mohlo být mnoho – od prostého selhání paměti nebo se přeřeknutí po záměrnou úpravu a posun významu příběhu, aby plnil cíl vypravěče.
Ostatně, francouzský semiotik Roland Barthes v knize Mýtus dnes tvrdí, že mýtus má takzvanou očišťovací funkci, v překladu: „Pokud se stane A, může se stát B,“ čili: Pokud Artuš splní vstupní předpoklady – vytáhne meč z kamene, který dosud nikdo nevytáhl, může se stát králem. Ještě jinak řečeno, tím, že splní proroctví, legitimizuje své nástupnictví.
Podobně to můžeme pozorovat třeba v Pánovi Prstenů, kdy Aragorn musí projít Stezkami mrtvých, kde přežije jen skutečný potomek královské linie, aby se mohl stát právoplatným vládcem Gondoru.
Nebo třeba v Avatarovi musí Jake Sully zkrotit obávaného létajícího ještěra Toruka.
Mezi domorodými Na’vi totiž koluje legenda, že: „Pouze ten, kdo zkrotí Toruka, bude náčelníkem.“ Jake zkrotil Toruka, vyhrál tak výběrové řízení a místňáci ho museli uznat jako náčelníka. Zpět do legendami opředeného Albionu.
Z legend se stal legendární příběh
Jelikož neexistovala žádná autorita, která by vyprávění hlídala, nositelé legendy o Artušovi si tedy postupně upravovali a vylepšovali příběh o keltském náčelníkovi, z nějž se stala středověká superstar.
Z (pravděpodobné) historické osoby se stal symbol, jehož význam se tu a tam lišil, ale s historií už neměl nic moc společného.
Podobně to bylo s jistým židovským chlapíkem jménem Ježíš, který svým kamarádům vyprávěl o tom, jak by bylo fajn, kdyby se lidé měli rádi, a pak se z toho stala docela masová záležitost ;-).
Artuš jako symbol vystupuje v legendě vlastně dodnes a umělecky si jej upravují různí vypravěči podle svých estetických hodnot.
Původně keltskou legendu a její význam postupně překryl křesťanský symbolismus, kdy se z vyprávění o mytickém králi stal vlastně takový návod, jak být správným křesťanským rytířem, teprve v moderním pojetí se novodobí autoři snaží vrátit Artuše zpátky ke keltství a staré mytologii.
První písemný zápis
Poprvé o Artušovi napsal již zmíněný Geoffrey z Monmouthu v knize Historia Regum Britanniae (dokončeno 1138). V jeho podání se objevuje základní kostra dnes notoricky známého příběhu.
Uther Pendragon zplodí Artuše s manželkou svého soupeře Igernou. V tom mu magií pomůže čaroděj Merlin. Z Artuše se pak stane král Britů a bojuje s Pikty i Skoty. Když už na ostrově není s kým bojovat, král se vydá na cestu do Říma, aby jen co přepluje La Manche mu vládu nad zemí přebral jeho synovec Mordred.
Artuš se vrací, aby s uchvatitelem trůnu svedl krvavou, leč vítěznou řež u Camblamu v Cornwallu. V boji je však smrtelně raněn, tak předá vládu Konstantinovi a odplouvá do mýty opředené země Avalon, kde se uzdraví, ale odkud už se nikdy nevrátí.
Všimněte si, že v této verzi příběhu ještě chybí mnoho dnes ikonických prvků, jako hrad Camelot, meč Excalibur, Lancelot, Guinevere a vůbec mnoho materiálu. Ty přibyly postupně, jak se legenda vyvíjela. Mnich Geoffrey vlastně položil základní kameny a na nich začali stavět další.
Středověký bestseller
Ve 12. a 13. století sice vznikají básně i romány s Artušem a jeho rytíři, ale nesmíme to chápat tak, že tehdejší autoři objevují něco nového.
Podobně jako Tolkien ve svém cyklu Pán prstenů dávají dohromady povídačky, mýty, legendy, příběhy, které se mezi lidmi vyprávějí a na pergamenu pak dávají do textu fúzi těchto příběhů v nějaké ucelené a kompaktní podobně.
Největší zásluhu nejen na obohacení příběhu, ale vůbec na jeho zpopularizování v celém křesťanském světě měl francouzský básník Chrétien de Troyes.
V letech 1170–1190 napsal pět románů inspirovaných pověstmi o králi Artušovi, Geoffreyho knihou a dalšími legendami, ve kterých představil starý příběh s novými hrdiny a jejich osudy, především sira Lancelota.
Pětice romancí popisuje například dobrodružství rytířů Yvaina a Gawaina, kde Artuš prakticky do ničeho nezasáhne.
V dalším textu přichází Lancelot, který se zamiluje do královny Guinevere. Artušovu manželku si autor vypůjčil z welšského bájesloví. V posledním díle pak sir Percival (Parsifal) hledá a nachází Grál.
Důležité na Chrétienově a pozdějších vyprávění je fakt, že Artuš se v jeho průběhu stává pasivním, takřka nečinným hrdinou, takzvaným roi fainéant, neboli nicnedělajícím (někdy líným) králem.
Veškeré činy vykonávají jeho rytíři, zatímco král sedí na trůnu a jen zbledne, když se dozví, že mu královna zahýbá s Lancelotem.
Hledání Grálu
Do rytířské romance Chrétien jako první vložil také Grál. To je pohár (nebo miska), z níž Ježíš Kristus pil při poslední večeři víno (nebo do ní dokonce Josef z Arimatie zachytil prorokovu krev, když visel na kříži).
Ve welšských legendách šlo mimochodem o pohár, který zajišťoval moudrost a štěstí. Ve výsledku je vlastně úplně jedno, zda to byl kus nádobí nebo nedokonalý kontejner na biologický materiál.
Grál (později ještě s přídomkem „svatý“) musíme vnímat především jako symbol, a to symbol dokonalého cíle, ke kterému bychom měli všichni za každou cenu i přes překážky směřovat.
Chrétien de Troy to napsal ve své romanci krásně – když totiž nastane v Británii klid a mír, ke kulatému stolu zasedne poslední chybějící rytíř (Lancelotův syn Galahad), všem stolovníkům se zjeví Grál a oni se zapřísáhnou, že jej budou hledat a nepřestanou, dokud jej nenajdou.
V křesťanském překladu je Grál symbolem Boha, takže každý správný křesťan by měl hledat duchovní rovnováhu a měl by ji hledat v sobě. To je ostatně ukázáno v příbězích, ve kterých většina hledajících selže poražena sama sebou a svými vnitřními démony.
Definitivní podoba
To, co začal Geoffrey z Monmouthu jako vyprávění o historii Británie, vyvrcholilo na začátku 13. století takzvaným cyklem Vulgáta, což je pět francouzských textů, které už prezentují artušovskou legendu obohacenou o Chrétienovy nápady.
Vtipné je, že skoro polovinu obsahu zabírá Lancelot a jeho příhody.
Definitivní literární tečku za formováním legendy učinil Thomas Malory v roce 1485.
V tomto roce totiž vyšel naprosto stěžejní text nazvaný Le Morte d’Arthur, neboli Artušova smrt. (Kniha vyšla i česky v překladu Jana Cahy.)
Titulek zní dost pesimisticky, mnohem výmluvnější byl původní název: Úplná kniha o králi Artušovi a jeho vznešených rytířích Kulatého stolu. A jak už nepoužitý název napovídá, Maloryho kniha obsahuje finální kompilát legendy, která vychází z předchozích romantických verzí příběhu, z velké části pak z již zmiňovaného cyklu Vulgáta.
V knize naleznete naprostou klasiku. Nemanželský syn krále Uthera Pendragona vytáhne z kamene Excalibur a sám se stane králem. Nastolí mír, založí Camelot a usadí své rytíře kolem kulatého stolu, kde si jsou všichni rovni.
Kniha dále obsahuje příběh o Tristanovi a Isoldě, popisuje výpravu za Svatým grálem, notoricky známou aférku mezi Lancelotem a Guinevrou a končí rozpadem společenství rytířů kulatého stolu, boj Artuše s vlastním synem vzešlým z incestu a následně Artušova smrt.
Masivní obliba trvala a trvá
Když pomineme fakt, že Artušova smrt byla jednou z prvních tištěných knih v Anglii, dílo si získalo masivní oblibu a vlastně je živé dosud.
Právě Maloryho příběh obsahuje všechna jména, místa a činy, které z Artušovského příběhu známe.
Matematicky vyjádřeno, tady je vrchol grafu procesu kompilování legendy o Králi Artušovi a odtud dál dochází k dalším převyprávěním, změnám, úpravám a zjednodušování, jak jej známe dnes.
Naprosto ukázkovým příkladem oživování Artušovy legendy je filmový průmysl, který nebohého mytického krále ždíme o sto šest a nemine pár let, aby se na stříbrném plátně či televizní obrazovce neobjevila nějaké nové (více či méně nepovedené) zpracování této legendy.
