Jana Rečková napsala spousty knih i povídek. Fantasy, sci-fi ani thrillery jí nejsou cizí a čtou se jedním dechem. Autorka v každém příběhu odvypráví osudy mnoha lidí i národů, ale v jedné trilogii zamířila trošku výš i trošku dál – a popsala osud hned celé planety (a dvou mimozemských civilizací k tomu).

Tahle planetka je navíc poněkud zvláštní. Na severu výspa civilizace se všemi technickými zázraky (jež poskytli lidem ti Druzí), na jihu barbarské středověké království, kde mladému dědici trůnu Threykovi uzurpoval korunu strýc, jenž proti synovci vlastně ani nic nemá, ale o vládu ukrutně stojí a v jejím zájmu nebude váhat ani s mučením a vraždami příbuzných. Technologicky zdatné demokracii vládnou Cizinci označovaní jednoduše jako ti Druzí, v království se zas projevují kouzla a čáry těch, jež si vyvolila země – Fíéja. I tam lze ale pozorovat plíživé vlivy Cizinců, označujících sami sebe za mírumilovné Ruurijce (tedy než Guvernérovi pověřenému Nápravou planety rupne v bedně). Na pohled by se ty dvě země nemohly více lišit, cizinci o sobě navzájem snad ani dlouhou dobu nevěděli…

Taková jiná planeta

Ale všechno se změní díky Labyrintu, tajemnému bludišti pod zemí, které jako by ožívalo a dělalo si, co chtělo. Existují zkazky o chodbách, které se přesouvají, lidech, kteří se ztratili a objevili pak úplně jinde, o hlasech a duších, jež bloudí pod zemí.  V království ústí Labyrint do údolí Sharahii, do studny zázraků, odkud přicházely pověsti o žalozpěvech mrtvých a živé vodě, jež tam někde protéká.

Právě z téhle studny jednou vyleze zbídačený Mef Meortz, závodník na tříkolkách a falešně obviněný vrah, a všem spadne čelist, když uvidí jeho podobu s Threykem, vyhnaným králem. Ti dva si nejsou podobní jen navenek, ale i morálním cítěním, a tak není divu, že když jeden z nich zemře, většina si ani nevšimne záměny. Tedy až na královského čaroděje, vědmu a milující ženu, ta svého muže pozná vždycky. Zvláště, když je také tak trochu Cizinka…

Když pak ale vypukne válka mezi lidmi a Cizinci (a zejména mezi Ruurijci a těmi Druhými), ukáže se, jak důležitý je charismatický vůdce a král, třebaže jej zpočátku nikdo nebere vážně. Snad možná až na samotné vtělení Země.¨

Mladý král přežívá prakticky nemožné, zajme a pokusí se jej zneužít jedna i druhá strana, podrobí ho mučení a unesou jeho ženu a dceru (a co je zajímavé, ty dvě se až do únosu neznaly). Přesto projeví ohromnou mravní sílu, trošku mu pomůže štěstí (a pak ta živá voda, to je vážně super věc) a vykope své nepřátele až na oběžnou dráhu.

Koncem války však problémy původních obyvatel nekončí, protože Cizinci chtěli planetu pojmout za svoji (s původními obyvateli se obvykle nikde nepočítá) a zanechali jim tam kvalitní bordel…

Autorčino opus magnum

Jana Rečková ve svých knihách často poukazuje na zkorumpované politiky a vládce, vůdce opilé mocí (znáte snad silnější drogu?) a organizace, jež se odklonily daleko od svého původního účelu (ukázkovým příkladem jsou původně mírové jednotky, jež dostanou rozkaz postřílet bezbranné uprchlíky). Ani zde nic z toho nechybí, šílený guvernér je vyvážen charismatickým králem, milující ženy se obětují v zájmu svých blízkých a děti jsou budoucností všech v daleko doslovnějším významu, než by kdo čekal.

Vyprávění se nese v tradičním stylu autorky, dlouhá souvětí střídají trefné popisy a myšlenky hlavních hrdinů. Někomu to možná nesedne (hlavně pánové v mém okolí mají s touto autorkou potíže, osobně nechápu proč), ale komu se tento styl zamlouvá, objeví v trilogii Údolí žalozpěvu takový malý poklad. Ostatně sama autorka poznamenala, že je to možná její vůbec nejlepší dílo. Stále jsem nepřečetla úplně všechny její knihy (ostatně napsala jich kolem třiceti, přičemž zdaleka ne všechny jsou dnes známé a dostupné, protože pro Janu Rečkovou je psaní skutečně život a publikování je jen příjemným bonusem), ale i tak musím souhlasit, že společně s Knihou prokletých dostane tato trilogie čestné místo v mé knihovně.

Reklama

A i když je Údolí žalozpěvu letos rovných deset let, neměli byste na něj zapomenout kvůli přívalu novinek a mladších autorů. Ochudili byste se totiž o úžasný příběh jednoho krále, jednoho falešného krále (i když ne tak úplně), o Cizincích neznámých i zdomácnělých, osudových ženách (jen většina z nich umře – ale i to je krapet složitější) a následcích lidských rozhodnutí pro jednu malou planetu. Pokud jste tedy vyrůstali na velkých sci-fi epických rozměrů ve stylu C. J. Cherryh (Stanice Pell, pamatujete? Nebo třeba trilogie Stárnoucí slunce, vedle Duny nejlepší pouštní scífko v historii žánru!) nebo třeba knih jako Zimní královna, budete logicky nadšení.

A třeba vás tahle trilogie naláká i na další autorčina díla – koneckonců, v posledních dvou třech letech zažila Jana Rečková malou renesanci stran zájmu nakladatelů – momentálně její knihy vydávají hned tři, a navázat tak můžete zajímavými žánrovými románovými experimenty, klasickými dobrodružnými městskými fantasy i průřezovou sbírkou povídek. Z každé autorčiny knihy přitom jasně cítíte, s jakou bravurou tahle ženská ovládá jazyk (však je také skvělou překladatelkou, který se bravurně popasovala s epickou fantasy i space operou) a jaké skvělé vize je nám schopná zprostředkovat.

Dejte prostě na nás, Rečkovou byste míjet neměli.

Jana Rečková: Údolí žalozpěvu

Vydal: Triton, 2008

Počet stran: 440

Cena: 294 Kč

[review]

Reklama

Číst jsem se naučila v knihkupectví a tam mě nejspíš jednou i najdou pohřbenou pod knížkama a mangou. Věčný optimismus mi hatí pouze skutečnost, že do konce života pravděpodobně nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla.