Daleký sever nebere nikdo z Ilusie vážně. Lidí je tam málo, beztak samí barbaři, a jejich názor není nijak vítaný. Svou historii nezapisují do knih, ale předávají si ji v hudbě díky talentovaným harfeníkům. Nyní vyjíždí na sever ilusijská princezna, bojovnice s mečem a láskou k severu v srdci. Její cesta možná všechno změní. Nebo také nic. Záleží na tom, nakolik dokáže přesvědčit svého otce a seveřany, že mají společného mnohem víc, než se zdá.

Kam čert nemůže, nastrčí ženskou

Princezna Sarai není úplně klasickou šlechtičnou. Pere se jako kluk, trénuje s mečem a respektu by se u ní jen tak ledajaký mistr nedočkal. Podaří se jí pokazit dokonce i slavnost, kde měla získat poručíka, pod jehož velením by se měla stát řádovou rytířkou. Nakonec z hradu odjede po boku mistra Eiccy, ale její učení se vyvíjí trochu jinak, než čekala.

Potud všechno dobré. Vybírání žáků mistry mi tedy maličko připomnělo úvod do Trhlinových válek od Feista, ale jako rozjezd stačilo. Poté se začne příběh z dalekého severu založený na finské Kalevale povážlivě zamotávat.

A pomalu se začínají vrstvit klišé

Sarai po třech letech učení získá v očích svého mistra cosi jako čestné mužství. Nehorázně ji to štve, protože se do pohledného harfeníka zakoukala (blonďatý viking je vždycky super) a chvíli jí trvá, než jeho názor na ženské změní (bylo k tomu třeba, aby ji v mistrově nepřítomnosti jeden padouch porazil v souboji, znásilnil, zapíchl jí do břicha kudlu a svázanou ji hodil do řeky).

Poté si Eicca konečně uvědomí, že necestuje s kámošem, ale s princeznou, zahoří k ní láskou a vezme si ji (protože proč bychom řešili, že princezna si nemůže vzít jen tak někoho). Řeší se pašování zbraní na sever (chystá se válka) a nádherná hudba harfeníků, a všechno to funguje přesně do té doby, než se Eicca se Sarai budou muset vrátit ke svým povinnostem řádového rytíře a jeho žáka, protože pan tatíček král řeší drobnou vzpouru (dokonce z rukou vlastního syna).

Po cestě potkají onoho prznitele princezen, ale rytíř ho při činu neviděl a princezna jeho totožnost neprozradí (protože informace jsou přednější a vůbec, má svoji hrdost, ehm).

Mistr a manžel Eicca je zavražděn (hádejte kým), Sarai se ho vydá pomstít, posbírá družinu z Eiccových přátel a vyráží zpět na sever. Zachrání při té příležitosti znetvořeného chlapce (a je v něm mnohem víc, než se zdá), dozví se pravdu o svém původu (mamince se říkalo Lvíče) a objeví netušené schopnosti, když jí začnou pomáhat sněžní lvi (dobře, tohle je novinka). Podotýkám, že tohle všechno se událo ani ne v první třetině knihy. 

Nechce se mi úplně věřit, že tu podobnost se Zaklínačem vidím jen já. Lvice z Cintry nebo Lvíče, princezna Cirilla nebo bojovnice Sarai, znetvořený elf nebo mladý muž, který nemůže mluvit. O podobnosti barbarských harfeníků s trpaslíky od Tolkiena bych neřešila, Tolkien ostatně vycházel ze stejných mýtů a legend, jako autorka Harfeníků.

I když třeba takové počítání zásahů v bitvě mi bylo velmi povědomé pod Helmova žlebu. Někdy je těch podobností drobátek moc. Aby to autorovi prošlo, musí umět sakra dobře vyprávět a vystavět uvěřitelný svět.

A teď si povíme, co se nepovedlo

Bohužel se nepovedla většina postav. Princezna Elian Sarai se chvílemi chová jako trucovitá holka, chvílemi jako princezna, pak je z ní zamilované děvče jak ze Svatební košile od Erbena a všechno to podléhá válečnici a mstitelce, která by pro Ataleyu, jak se severu říká, zaprodala duši. V pozdějších fázích knihy se už chovala docela konzistentně, ale ten začátek…

Její mistr a manžel Eicca se v příběhu moc dlouho neohřeje, ale za tu dobu stihne dospět a zemřít. A taky se vrátit a nadělat pořádnou paseku. Šaman Perttu ji nenávidí (protože Ilusijka), pak ji vezme na milost (protože Eiccova učednice), pak se do ní zakouká (protože Sarai hezky zpívá a seveřany má raději jak vlastní), a nakonec se chová jako trucovité pako (přece ji nebude brát jako velitelku, ne?).

Zpěvák a básník Lauri se strašlivě podobá Marigoldovi, má dokonce vlastního flekatého Oře, který umí Triky. Nikdo neví jaké, ale očividně je kůň stejná herečka jako majitel. A malý lukostřelec Emppu (malý jako Emppu Vuorinen z Nightwish?), jenž umí geniálně střílet a ještě líp hrát. A všichni ti seveřané se chovají na přeskáčku jako drsní Vikingové, jemní umělci a malí kluci (znáte tu scénu z prodloužené verze Hobita, kde nazí trpaslíci blbnou v kašně? Tak znáte i seveřany).

Padouch je padouchem odjakživa a dokonce ani v jeho kraji o něm nemluví dobře, protože v sobě vždycky měl temnotu. Chce se stát králem severu, ale nějak jsem nepochopila, proč by na to měl nárok. A navíc umí vlastnoručně vytvářet zombíky, což bych ve finské legendě úplně nehledala.

A co se povedlo?

Jednoznačně prostředí. Ilusie jako taková je klasické středověké království, ale moc se v ní neohřejete. Většina knihy (vlastně skoro celá) se odehrává na dalekém severu, v Atalaye. Území inspirované Finskem, zemí tisíce jezer, má nádhernou přírodu. Ušlechtilé javory dávají vzniknout těm nejkrásnějším harfám, po horách se prohánějí sněžní lvi a stáda sobů, lidé jsou tvrdí, ale spravedliví. Právem se cítí utlačováni, ale nikdy se nepostavili svým okupantům. Válce mezi těma národy se muselo zatraceně pomoct.

Milada Střítezská má navíc smysl pro humor, takže vyprávění rychle utíká (možná až příliš, některé zápletky by si zasloužily víc jak pár stránek) a nebojí se dělat si legraci z genderových stereotypů a pošťuchovat díla, jež jí posloužila za inspiraci. Seveřané jsou před bojem zamlklí a v hospodě hluční, rádi se perou a fungují dle svojí vlastní logiky.

Bavilo mě vysvětlování, že Tomi a Tomi se perou, ale s Tomim si je nikdo nesplete, protože je z jiného klanu, než Tomi. Na všechno mají odpověď a musíte je mít upřímně rádi, stejně jako trpaslíky z Pána prstenů.

Takhle knihy prosím nevydávejte

Slyšeli jste někdy o zlu jménem samonáklad? To je tak, když je autor přesvědčený o genialitě svého dílka, ale všichni ti omezení a hloupí nakladatelé mu nerozumí a rukopis odmítnou vydat. Více o samonákladech v článku Míly Lince.

Milada Střítezská vykazuje všechny znaky talentované autorky, která vymyslela komplexní svět, naplánovala si napsat ohromný epos (Harfeníci severu jsou pouze první z osmi knih), a protože se jí nepodařilo vydat knihu pod nakladatelem (a vůbec nechci uvažovat o myšlence, že to nikomu ani nenabídla), stvořila značku Ilusie publishing. Obálku zvládli pěknou, všechna čest… Ale pak otevřete knihu a hned na první stránce potkáte nesmyslnou větu.

Navíc… trpí… autorka… zřejmě potřebou psát… všude trojtečky… Takže jich na stránce běžně potkáte kolem desítky. Nebo dvacítky. Absence zkušenějšího redaktora se také podepsala na hromadě chyb a pitomostí. Ale zase do toho autorce zbytečně nekecal, takže zřejmě poznáváme Ilusii právě tak, jak si ji Milada Střítezská představovala.
Co na tom, že mám místy docela problém pobrat, která z postav právě hovoří.

Výsledek je mírně rozpačitý

Na jednu stranu kniha, která v sobě nese nádhernou duši severu, finských národních parků a ševelení stromů. Na druhou stranu se v ní událo tolik, že by to jinému spisovateli vystačilo na celou ságu. Musíte ovšem překousnout nešťastnou prezentaci knihy a množství drobných chybiček a trojteček. (Možná jsem s tím už otravná, ale mě tam vážně rušily).

Sympatická Sarai (Seveřané jí dali vlastní jméno Saaru) ujde dlouhou cestu, ale nakonec je to všechno vlastně jen o zemi, které lidé ubližují. Zloduch Afanaasi symbolizuje temnotu a smrt, stejně jako Saaru zemi a život. Hlavní myšlenku knihy tedy neřešte. Stejně se k Harfeníkům budete vracet jen kvůli špičkování bardů, šamanů a berserků.

Milada Střítezská: Harfeníci severu

Vydal: Nakladatelství Ilusie Publishing, 2019

Počet stran: 360 / brož

Cena: 349 Kč



Číst jsem se naučila v knihkupectví a tam mě nejspíš jednou i najdou pohřbenou pod knížkama a mangou. Věčný optimismus mi hatí pouze skutečnost, že do konce života pravděpodobně nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla.