Vlezete na Facebook a tam na vás vyskočí: „Napsal jsem první kapitolu svého nového románu, prosím o zpětnou vazbu“. Po otevření vám začne krvácet sítnice. Dobrý, říkáte si po prvotním šoku. Od toho jsme tady. Pomáháme si. Radíme si. Učíme se. Nikdo učený z nebe nespadl. Tak mu napíšete komentář se zpětnou vazbou. A pak se začnou dít věci…

Facebook ve mně zabíjejí víru v lidi. Zejména, když jde o psaní.

A přitom to vypadá tak nadějně…

Před časem jsem psala o tom, že je fantastika v Česku komunita, kde se lidé znají – a něco takového je jako podhoubí výborné prostředí k tomu, aby se v něm lidé kultivovali, učili od sebe, pomáhali si, zejména pokud jde o psaní.

Často se tak i děje, stačí se podívat kolem sebe.

V městských knihovnách probíhají besedy, workshopy a kurzy tvůrčího psaní a nad to desítky přednášek a tematických conů. V knihkupectvích dostupné knihy o tvůrčím psaní, a pokud nejsou knihy pro autora řešení, je na internetu spousta míst, kam se obrátit pro pomoc – sama s jedním takovým projektem vypomáhám, s provozem projektu, který se zaměřuje na tipy a rady pro začínající autory. A když se člověk prohrabe archivem webu, najde tam stovky článků na různá témata, která mohou pomoci.

A pokud ani to nestačí, pořád jsou tu sociální sítě, ta nejrychlejší cesta, jak si napsat o pomoc a nechat si poradit. Na Facebooku je celá řada skupin, od Odstartujte vaši knihu po tematickou Fantasy Literatura – tipy, sdílení, názory, kde se nacházejí lidé sdílející zajímavosti, podněty, články, novinky, zkušenosti, rady. Pokud tedy chce člověk opravdu tu knihu napsat a „odstartovat“, má tolik možností a pomoci, že to musí zvládnout snad i se zavázanýma očima.

Jenže

Pak vlezete na Facebook a tam na vás vyskočí: „Napsal jsem první kapitolu svého nového románu, prosím o zpětnou vazbu“. Tak na to kliknete. A po otevření vám začne krvácet sítnice.

Dobrý, říkáte si po prvotním šoku. Od toho jsme tady. Pomáháme si. Radíme si. Učíme se. Nikdo učený z nebe nespadl, ty hrůzy, co já jsem psala, když mi bylo dvanáct, se taky nedaly číst. Třeba by mu mohlo pomoci, když mu pošlu odkaz na tenhle článek, který se tím zabývá, poukážu na pár hrubek, ukážu mu pár chyb, které vidím, že v tom textu má, určitě by bylo fajn, aby se naučil dělit text na odstavce…

A tak začnete podle svého nejlepšího vědomí a svědomí dávat dohromady zpětnou vazbu. Nechcete autora nebo autorku sestřelit, protože výsměch nikdy nikoho neposunul dál, a tak opatrně vysvětlujete pravopisné chyby a stylistiku, rozvažujete každé slovo, balancujete pozitiva a negativa, pokoušíte se být konkrétní.

Takovou srandou strávíte zhruba dvacet třicet minut. Minut, které jste mohli sami číst, opravovat svůj text nebo psát, ale ne, vy jste se rozhodli nabídnout pomocnou ruku, o kterou si tápající člověk řekl. Jste přece hodní a máte víru v to, že tohle kooperativní podhoubí může lidem opravdu pomoci.

Po poslední kontrole pošlete komentář autorovi. Prolétnete zběžným pohledem diskuzi, kde je sice trocha vitriolu, ale ve své podstatě vás příjemně naladí, že se velká část lidí pokouší být jako vy – kritičtí, ale pokud možno laskaví a nápomocní.

Máte dobrý pocit z toho, že jste třeba udělali malý dobrý skutek. Drobné radosti. Jdete si udělat čaj a věnovat se svým věcem.

A pak to přijde. Po dvou hodinách se na Facebook dostavil i autor a vám problikne červené upozornění na to, že vám odpověděl.

Tak se na to jdete podívat. A velmi rychle pochopíte, že jste těch dvacet třicet minut mohli strávit točením se na židli, protože by to mělo asi stejný efekt. Bylo by vám z toho stejně mizerně.

Autor je totiž zhrzen. Vaše kritika ranila jeho city, ublížili jste mu. Měli jste jeho dílo přečíst, ne ho popravit. On nechtěl pitvu, ale radu, tak proč mu neporadíte? Proč jste na něj zlí?

V lepším případě napíše zdvořilé „Děkuji“, v horším vám vyvrátí, co jste mu napsali (protože psaní je individuální, není v něm žádné dobré a špatné, vy tomu nerozumíte, nechápete to, máte jiný vkus a nemáte proč autora soudit). Občas pak rovnou vytáhne raketomet s nápisem: „A cos teda napsala/dokázala ty?“, který ovládá ne jako otázku, ale jako argument.

A vy tak sedíte u monitoru a říkáte si: Super. Dvacet třicet minut volného času a já je investovala do člověka, co mi ještě vynadá. Příště se budu radši točit na židli.

Rezignace

Jsem člověk, který se snaží hledat v lidech to nejlepší – což je naivní, ale je to tak. Byť mi to ne vždycky jde a občas se neubráním hnusnému sarkasmu, snažím se být ve své podstatě pozitivní. Věřím tomu, že ti, co píší, chtějí být co nejlepší. A také věřím, že zpětná vazba může autorovi hodně pomoct, pokud ji přijme s určitou mírou sebereflexe – a tím nemyslím, že má kritizovaný hned sklapnout pokorně patky a začít pochybovat o tom, zda je vůbec hoden psát, spíše jakousi zdravou míru důvěry ve vlastní text kombinovanou s respektem k názorům čtenářů. Prostě naprosto neelitářský zdravý selský rozum.

Jenže občas se zdá, že právě ten autoři na Facebooku prostě nemají. Poháněni hněvem spravedlivých dští oheň a síru a drtí, když ne kosti kritiků, tak alespoň jejich slova v ublížených komentářích a blogových příspěvcích.

Mnoho z těch, kdo ve skupinách psavců hledají rady, netouží po sebereflexi. Netouží po podnětech, nechtějí se zlepšit – chtějí lajky, pochvalu a snadnou slávu. Bohužel se v komunitách občas prostě potulují blbečci.

To nejdepresivnější je, že právě tito ze mě často úspěšně vysávají tu naivní dětskou víru, že když na sebe lidé hodní a pomohou si, budou z toho prosperovat všichni. Berou mi chuť něco dělat a přivádějí mě k otázkám, jestli to má vůbec smysl. Házení perel sviním, říkával jeden můj vysokoškolský profesor, a občas tu jeho zatrpklost úplně chápu. Ten pocit marnosti je ubíjející.

Nejsou to ale přece všichni

Jistěže to nejsou všichni. Jsou autoři – a je jich snad většina –, kteří jsou za zpětnou vazbu rádi a ocení ji. Bohužel, prosté „děkuji“ případně civilní diskuze utkvějí člověku v paměti o poznání méně než kyselina, kterou ho poprskal jeden rozdrážděný Vetřelec. A občas člověk nemá chuť stát se novou Ripleyovou – protože to točení se na židli je o tolik bezstarostnější a lákavější…

Naděje ale je. Ve skupinách na Facebooku jsou lidé, kteří znovu a opakovaně reagují na ty, kdo si o pomoc říkají – a když pak za svá slova schytají kritiku, pokrčí rameny a zkouší to o dům dál. Jsou vytrvalí a houževnatí, i když tak trochu bojují s větrnými mlýny.

A pořád jsou tu lidé, kteří začínající autory na problémy upozorňují a snaží se jim pomáhat ve svém volném čase – ať už jsou to porotci soutěží, publicisté časopisů nebo amatérští recenzenti, komentátoři v diskuzích a přispěvatelé blogů, lidé, kteří připravují workshopy a cony s téměř nulovými rozpočty nebo ti, kdo prostě jen přijdou na takovou akci s úsměvem a otevřenou myslí.

Facebook ve mně zabíjí občas víru v lidi. Ale když se pak rozhlédnu po všech těch, které blbečci ještě neudolali, říkám si vlastně, že je to vlastně ve skutečnosti velmi nadějné.