Proč jsme vlastně ghetto? Proč lidé nečtou české autory víc? Vždyť česká fantastika má výborné autory – autory humorné jako Martin D. Antonín, všestranné jako Lucie Lukačovičová nebo Pavel Renčín, autory skvělých sérií jako Jiří Pavlovský a Vilma Kadlečková, nebo úžasných samostatně stojících knih jako byla Jana Rečková. Máme tu ostřílené matadory Miroslava Žambocha a Ondřeje Neffa, a také slibnou novou krev Pavla Bareše, Oskara Fuchse nebo Kristýnu Sněgoňovou.
Česká literární fantastika je ghetto. Uzavřená společnost, kam běžný smrtelník nevidí, skupinka podivínů, kteří k sobě nikoho nepouštějí.
S těmito tvrzeními se dříve či později setká každý, kdo se kolem téhle scény pohybuje.
Jenže když to slýcháte příliš často, začnete nad tím přemýšlet.
Čím to je? Proč si to lidi myslí? A proč to vlastně není v pořádku?
Vzpomněla jsem si na své první pořádné setkání naživo s českými fantazáky. Bylo to nedávno, v roce 2014, když jsem svou sestru doprovázela na vyhlášení literární soutěže Žoldnéři fantasie. Měla jsem tehdy oči na vrch hlavy, protože jsem na vlastní oči prvně viděla Leonarda Medka a Františku Vrbenskou, ony velikány, ke kterým jsem vzhlížela od dětství, a pak jsem se ocitla u stolu s Luckou Lukačovičovou, jejíž povídku jsem ve dvanácti hltala v Pevnosti. Jakožto člověk odkojený českou fantastikou jsem byla v sedmém nebi.
O poznání jinak jsem se ale cítila o rok později, když jsem jela studeného prosincového rána do Brna na víkendový Fénixcon. Protože jsem netušila, co čekat, nadšeně jsem zkoumala program, obdivně hltala jména přednášejících a těšila se jako malá. O to víc v šoku jsem ale byla, když jsem dorazila do hotelu Slovan a tam zjistila, že všichni znají všechny a já jsem tam vlastně jen takový vetřelec, šedý stín, který nepatří a nezapadá. Tehdy jsem opravdu měla pocit, že jsem přijela do ghetta – a ne, nebylo to kvůli tomu, že jsem jako čerstvá pražská náplava navštívila Brno. A věřte mi, pocit to věru nebyl pěkný.
Četla jsem příspěvek od Martina Jaroše, Čecha žijícího v Kataru, o tom, že v naší republice jsme vlastně taková kmenová společnost. Máme svůj kmen a v rámci toho jsme vřelí, laskaví, schopní úžasných obětí a nesobeckých věcí.
Ale běda těm, kdo jsou mimo něj, na ty pohlížíme s nedůvěrou, dokonce třeba i nepřátelstvím, nevěříme jim. Nechceme, aby přišli a tu pohodu kolem našeho ohně rozbili.
Nechceme novoty. Bojíme se jich.
Uvědomila jsem si, že ta naše česká fantastika je vlastně takový kmen.
Já jsem se do něj dostala rychle, potkala jsem úžasné lidi, kterých jsem se chytla a kteří se chytli mě, a díky tomu jsem prorostla do komunity, která mě přijala za svou. Vstoupila jsem do ghetta a přestala ho vnímat zvenčí. Ten první zážitek šoku a nevlídnosti v Brně nahradila rychle úžasná atmosféra vzájemnosti a přátelství.
A že lidé venku tvrdili, že je fantastika ghetto?
Nepřišlo mi to divné. Jako léta šikanovaný knihomol, kterému se spolužáci smáli, když jsem si pod lavicí psala vlastní příběhy, jsem měla kolem sebe konečně lidi, kteří mi rozuměli. Vždycky jsem byla „ta jiná“, tak proč by to tentokrát mělo být jinak? Vyhovovalo mi být mezi svými, tam, kde mě zná jen hrstka těch, kdo se zajímají, a pro ostatní jsem jen usměvavý stín někde v pozadí.
Přišlo mi přirozené součástí být ghetta.
Jenže, jak jsem říkala, když to slýcháte příliš často, začnete nad tím přemýšlet.
Proč jsme vlastně ghetto? Proč lidé nečtou české autory víc? Vždyť česká fantastika má výborné autory – autory humorné jako Martin D. Antonín, všestranné jako Lucie Lukačovičová nebo Pavel Renčín, autory skvělých sérií jako Jiří Pavlovský a Vilma Kadlečková, nebo úžasných samostatně stojících knih jako byla Jana Rečková. Máme tu ostřílené matadory Miroslava Žambocha a Ondřeje Neffa, a také slibnou novou krev Pavla Bareše, Oskara Fuchse nebo Kristýnu Sněgoňovou.
Proč tedy běžní lidé raději čtou Martina a Eriksona, než aby sáhli po někom z naší kotliny?
Protože o našich tolik neslyší.
Je to smutné, ale je to tak.
Já jsem dítě české fantastiky – ve dvanácti jsem hltala povídky od Lince a Antonína, Žamboch mi byl vzorem a Lucku Lukačovičovou jsem obdivovala. Jenže bohužel, zjistila jsem, že jsem výjimka. Většina lidí sáhne po tom, co jim doporučí v knihkupectví nebo co vidí v reklamě.
A to v drtivé většině případů nejsou naši.
My v ghettu se známe. Tykáme si, pomáháme si, jsme taková velká rodina. Usmíváme se na Vlada Ríšu, s Michaelem Broncem chodíme na pokec, občas se pohádáme a někdo s někým nemluví, jak už to v rodinách bývá.
Jenže tam venku o nás nevědí.
A tam venku, mimo naši bublinu, je svět. Jsou tam čtenáři. A my se s nimi míjíme, k jejich i naší škodě.
Žádná knížka neprorazí, když o ní nikdo neví, a bohužel to, že si o ní povíme mezi sebou, přestává stačit. Jsou autoři, kteří pracují na tom, aby zbourali tu postavenou stěnu – jména jako Kulhánek nebo Kotleta už pronikla i k běžným mainstreamovým čtenářům, jiní zkoušejí jít ještě dál a Julie Nováková, zmiňovaná Lucka Lukačovičová nebo Jan Kotouč se zkoušejí prosadit na anglicky mluvícím trhu.
Bude to stačit? Vyšlapou tihle lidé cestičku i těm ostatním, kteří by chtěli oslovit čtenáře za hranicí fantastické komunity?
Kdo ví.
Samo to ale nepůjde.
Já sama jsem autor-začátečník, typický příklad člověka, který rád tvoří, ale nerad o tom mluví, zejména před cizími lidmi. Protože co když budou zlí? Co když se mi budou smát stejně jako moji dávní spolužáci? Našla jsem si svůj kmen, svou malou bublinu, kde je mi dobře, kde se mohu postupně zlepšovat a růst.
Jenže vím, že to dost možná nebude stačit.
Budu se muset snažit víc. Budu muset jít aktivněji k těm, které neznám, zjistit, co se jim líbí, navštívit i jiné akce než jen ty „moje“, rozšířit si obzory. Budu muset mluvit o tom, co dělám, před lidmi, které neznám, a polknout, když se ke mně někdo mimo můj kmen zachová zle.
Budu muset přijmout novoty.
Ale vlastně se na to trochu těším.
Protože život v ghettu není dlouhodobě udržitelný. A pokud v něm nechceme skončit natrvalo, musíme začít podnikat kroky k tomu, abychom se z něj dostali.
Kde začít?
Na vysoké škole jsem byla ve studentské organizaci a po škole jsme slýchali tamtamy, že jsme sekta. Vždycky jsme se podivovali nad tím, odkud se tahle fáma bere, hledali příčiny. A pak jsme zjistili, že snahy přijít na zdroj té pomluvy ji ve skutečnosti živily.
Možná, že tohle by mohl být ten náš začátek.
Možná, že když o sobě přestaneme říkat, že jsme ghetto, přestaneme mít i takovou mentalitu a lidé nás tak přestanou vidět. Přestaneme se dělit na nás a je.
A kdo ví, třeba se pak jednou konečně přestěhujeme do nějakého hezčího domku na předměstí…
