Esence hrůzy představuje antologii hororových povídek, které čtenáře nejednou donutí se ohlédnout do tmy, zda tam nečíhá něco zlého.
Antologie obsahuje 13 hororových povídek, jež jsou doplněné krásnými ilustracemi. Zároveň na konci každé povídky najdeme krátký životopis.
Co mě jakožto čtenáře zaujalo, že každá povídka má svoji vlastní iniciálu v podobě hlavního tématu, o němž vypráví. Jedna má Geodet, druhá hrobku, podpatek a další. Je to sice drobnost, ale dělá antologii mnohem zajímavější.
Nešťastná třináctka nastupuje…
Ono již samo číslo třináct nevěstí nic dobrého. Jako první se nám představí autor Jiří Koreš a je povídka s názvem Geodet. Co je důležité vědět je, že spisovatel je terapeutem v oblasti závislostí, a právě to promítl do svého příběhu. Je zde mistrně popsaný pocit strachu a pak i neustálého pokušení, které dokáže taky zabíjet.
Druhé místo si vysloužila Jana Pacáková a její povídka Žal hraběnky Kláry. Autorka používá velmi pestrý jazyk a umí si hrát se slovy, takže na začátku máte pocit, jako kdybyste četli nějaký historický román, jenž se vzápětí zvrhne v něco děsivého.
Užívala jsem si slova jako omšelými, košatina, smutná krajina, která v sobě nese určitou melodičnost a melancholii, zpuchřelých a další. Témě mě celkem překvapilo, bylo popsané velmi zajímavě, jen jsem čekala trochu jiné rozuzlení než, že jde o upíra.
Jako třetí přichází na řadu spisovatelka Kristina Haidingerová s povídkou Fantom opery. Tuhle povídku jsem si musela číst dvakrát, aby mi došel její význam. Divadlo, duch dívky a neznámý muž, jenž se ukájí představou o ní. Ale v závěru ho čeká tvrdá realita a děsivé prozření.
Čtvrtá povídka je překladová a přeložil ji Jan Hlubek, autor Jan Kučera. Jmenuje se Synové svých otců. Tady jsem měla pocit, jako kdybych četla fan-fiction na Vetřelce. Něco, co žilo v doktorovi. Myšlenka, že když si někdo s něčím zahrává, tak je náležitě potrestán, je mrazivá. Závěr je čistá beznaděj zahalená mlhou.
Pátá povídka je od Tomáše Martona a jmenuje se Temnota. Tahle povídka ve mně zanechala zvláštní pachuť, byť dobře napsaná, nesedla mi tématicky. Ale tak to již bývá, některé povídky jsou čtenářsky zajímavější, jiné si přečtete a bez zájmu jdete dál.
Šestou povídku napsala Rosana Zvelebilová a nese název Třináct let. Povídka je děsivá sama o sobě, protože ty myšlenky, které má oběť a její pocity jsou zoufalé a bolestivé. Závěr je o to překvapivější. Stručné, jasné, emocionální.
Sedmá povídka od Pavla Hénika se jmenuje Poslední hřích správce Augustina. Přišla jsem si, jako kdybych četla gotický román. Povídka ze starých dob, která končí strašně morbidním způsobem.
Povídku číslo 8 napsal Michal Knotek a pojmenoval ji 666. Zatím nejsilnější povídka celé antologie, která má přinést ponaučení, že každý hříšník bude po zásluze potrestán. A ten pocit hnusu, beznaděje, který z povídky přímo čišel byl děsivý sám o sobě.
Číslo devět napsal Radoslav Kozák s názvem Tabu. Jedná se opět o překladovku od Jana Hlubka. Tady by mi spíš seděl název Karty se obrací. Příběh v sobě nese dva různé pohledy a jeden je děsivější než druhý. A oba jsou v hlavách šílených bláznů, kteří se pro své choutky nebojí vraždit.
Číslo deset si vzal na svědomí Petr Boček a povídka se jmenuje Pán Oprátek. Velmi zvláštní příběh s ještě divnější, ale přesto mistrně napsanou zápletkou.
Jedenáctka je od Martina Bílka a jmenuje se Romero odešel do ložnice, Carrie pije mléko a Hitchcock spí. Fascinuje mě kolik povídek se věnuje tomu, jak vlastně přemýšlí spisovatel a jaké jsou jeho múzy. Je zde neustálý strach z toho, že dílo je špatné a nemůže ven, pochybnosti o sobě samém a další. Upřímně, kdo aspoň jednou nezatoužil potom napsat knihu a býti slavným spisovatelem?
Číslo dvanáct si vzal na starosti Mark E. Pocha a své dítko nazval Krev na sněhu. Co dělat, když se zblázní počasí a vypadá to, že nastal konec světa? Myšlenky, pocity, ale hlavně touha tohle bláznovství přežít. Přišlo mi to, skoro jako kdybych četla Mlhu od Kinga.
Třináctku si vzal na svědomí Jan Hlubek a své dílo pojmenoval Pozvánka na onen svět. Tady jde čistě o boj dobra se zlem, popsaný takovým způsobem, že vás celou dobu mrazí a zároveň si užíváte krásný jazyk, který spisovatel používá. Je vidět, že již má něco za sebou a umí. Se slovy si hraje a nebojí se.
Na Eseneci hrůzy není nejděsivější krev, násilí či snad znásilnění. Ale ta beznaděj, která všechna vyprávění prostupuje. Neustálý boj člověka s touhami a nástrahami, jež by ho mohli vtáhnout na špatnou stranu cesty. A všudypřítomná touha překročit svůj vlastní stín a zaplatit za to jakoukoli cenu.
Všechny obludy, které se tu objeví, jsou nepopsané, prostě zlo, o němž víte, že tam je, ale nevíte, jak vypadá. O to děsivější to pro mě jako čtenáře bylo.
Je zajímavé, že žánr hororu je pořád upozaďován a nemá moc možností se v našem malém rybníčku projevit. A tohle je vlastně jedna z prvních antologií s touto tématikou, kterou jsem četla.
Některé povídky byly slabší, jiné silnější a po bytě jsem pak chodila pouze při rozsvícených světlech. Zároveň hodně dělají doplňující ilustrace, které hodně napovídají, o čem příběh bude a dodávají tomu ještě lepší atmosféru.
Pokud jste odvážní a nebojíte se, račte vstoupit do světa neprobádaných hrůz.
Jan Hlubek: Esence hrůzy
Vydalo: Nakladatelství Canc, 2023
Počet stran: 224, brožovaná vazba
Cena: 399 Kč
