Tchajwanská literatura není na českém trhu zrovna známá. Svým způsobem spíše funguje jako přívěšek literatury čínské, a ani ta to nemá v českém prostředí zcela lehké. Román Epicentrum je vítaným příspěvkem do vod překladové literatury ze vzdálenějších končin. Tím spíš, že zaujme jak tématem, tak zpracováním.
Radiace je stejně tak znepokojivá jako atraktivní. Popularitu tématu jaderné energie, radiace a nukleárních katastrof dokládá značný úspěch seriálu Černobyl, nová deskovka Zóna a vůbec setrvalý zájem o různé klasiky tohoto subžánru.
Román Egoyana Zhenga (jako většina Taiwanců, autor užívá ne zcela standardního přepisu do latinky, zájemci o jméno ve znacích a standardní přepis jej mohou najít pod jménem Yi Geyan 伊格言) je označován jako tzv. „cli-fi“, tedy „climatic fiction“ a s tímto proudem jej pojí nejen silné enviromentální téma, ale také výrazná angažovanost románu.
Ten byl vydán v roce 2013 více méně jako reakce na jadernou havárii japonské elektrárny Fukušima I z roku 2011.
Epicentrum však není jen dystopickou vizí, či ponurou spekulativní fikcí, autor jasně deklaroval svůj názor vstoupit tímto románem do veřejného prostoru a protagonisty románu jsou význační tchajwanští politici i mediální persony.
V roce 2013 a 2014 proběhlo na Taiwanu několik referend, které řešily otázku uvedení do provozu tzv. čtvrté jaderné elektrárny. Kontroverzní téma vyvolalo bouřlivou diskusi a protesty a také stimulovalo vznik předkládané knihy.
Samotná kniha se odehrává ve dvou časových rovinách. První, označená „Před bodem zlomu“, je v roce 2015 před spuštěním čtvrté jaderné elektrárny a její následnou havárií.
Každá kapitola je navíc uvedena přesným časem, který zbývá do oné tragické události, čímž silně stimuluje napětí a vytváří pocit blížící se neodvratné katastrofy.
Rovina druhá je v roce 2017, tedy dva roky po katastrofě, která ochromila celý severní Tchaj-wan. I zde je na začátku každé kapitoly přítomno „odpočítávání“ – tentokráte ovšem do nastávajících prezidentských voleb.
Ačkoliv se vše točí kolem jaderné katastrofy, autor nás nikdy nenechává na pochybách, že by se snad nejednalo o záležitost veskrze politickou. Hlavní postavou románu je Lin Čchün-chao, technik, který se podílí na uvedení čtvrté jaderné elektrárny do provozu.
Zatímco v rovině před bodem zlomu sledujeme peripetie předcházející jadernému neštěstí – tedy technické revize, problémy s financováním a rozložením zodpovědnosti a politické machinace v pozadí – v rovině po bodu zlomu je Čchün-chao podrobován vyšetření, které mu má pomoci vrátit paměť pomocí technologie rekonstrukce snových obrazů.
Tato metoda působí hned v úvodu jako silný sci-fi element, ale sám autor nás odkazuje na reálný výzkum této problematiky. Vědecko-techničtí nadšenci se tedy mohou rovnou krotit s nadšením a očekáváním – román je spekulativní fikcí se silným aktivistickým podtónem a sci-fi elementů se zde nedočkáte.
Hlavní hrdina se s pomocí doktorky Li Li-čching snaží dobrat k tomu, co se při havárii vůbec událo; pravdu však možná nechtějí slyšet úplně všichni, protože ne každému se hodí „do krámu“.
Postupně se tak před námi odvíjí příběh, který odkrývá pozadí celé tragédie a nešetří mrazivými popisy plíživého postupu komplikací spjatých s havárií.
Části, které se věnují tomu, jak radiace zasahuje běžné obyvatelstvo, patří k tomu nejsugestivnějšímu v celé knize.
Rámec příběhu, tedy rozpomínání se hlavního hrdiny, nechává vše velice promyšleně zaznít (někdo by možná mohl i říci, že do jisté míry prokalkulovaně) a my krůček po krůčku zažíváme nejistotu ohledně havárie, tutlání pravdy a pak postupnou zdravotnickou katastrofu, kdy se u zasažené populace začnou projevovat příznaky akutního radiačního syndromu.
Taiwan, který Zheng popisuje, je neveselým místem – prakticky totálně opuštěná severní část ostrova je absolutně nevhodná k životu a celá tragédie se stala odporným kolbištěm, kde se politici přetahují o moc.
Lin Čchün-čchao se snaží dobrat své minulosti a čím dál tím víc tuší, že pravda může ublížit leckomu a její prozrazení ho možná bude stát život.
I dějová linka směřující ke katastrofě je neveselá – série selhání, kompromisů a byrokratických obstrukcí vede k předvídatelným, a především zamezitelným chybám, které v nahromadění způsobí onu fatální událost.
Kniha nevykresluje jadernou katastrofu jako něco nereálného v daleké budoucnosti, ale jako velice realistickou a konkrétně popsanou hrozbu, která se vznáší nad Taiwanskou společností.
Egoyan Zheng svá stanoviska obšírně vysvětluje v doslovu, kde zcela na přímo objasňuje svůj záměr, vstoupit tímto románem do veřejné sféry a ovlivnit veřejné mínění. Román je vlastně jakýmsi aktivistickým manifestem, kterému jistá míra fikčnosti rozhodně neubírá na závažnosti.
Navíc z dnešního pohledu i vidíme, že i mohl sehrát svou roli – přes zmatečná referenda a částečné spuštění provozu je elektrárna odstavena a Taiwan chce být do čtyř let zemí zcela prostou jaderné energie.
Krom rozměru politického a celkově napínavého narativu se nám zde dostane i zajímavého rozměru filosofického, který je artikulován především ve vedlejší lince okolo Lin Čchün-čchaovy přítelkyně Lily.
Lily vyrůstala v dětském domově a skrze ni promlouvá v románu velice nestandardní hlas – hlas, který bychom mohli označit jako primitivistický, či dokonce antihumanistický.
Když se v myšlenkách či v peripetiích děje dostane zpátky do sirotčince, opakovaně uvažuje nad osudem dětí se zdravotním postižením a nad snahami je začlenit do „normální“ společnosti.
Obzvláště v časové rovině po havárii jsou její úvahy značně palčivé. Svým způsobem zde slyšíme jistý hlas vyvěrající z čínské tradice, konkrétně z proudu, který nevidí v civilizaci a její snaze o společné blaho a normalizaci lidských bytostí nic dobrého ani potřebného.
Není s podivem, že tato linka příběhu směřuje k jakési bizarní postapokalyptické pastorální idyle.
Dokonce je v této souvislosti citován slavný příběh čínského básníka ze 4. stol. n. l. Tao Yuanminga, který vyprávěl o skryté vesnici, kde lidé žili v blahé nevědomosti, jaký vládne císař (ba dokonce dynastie) a své životy nechali plynout v pomalém tempu v souladu s ročními obdobími a rozmary přírody.
Tento sentiment, sahající minimálně až ke starověké knize Laozi, je zde velice emotivně vyjádřen a tvoří jak myšlenkově, tak emotivně jeden z nejsilnějších bodů celé knihy a dodává ji hloubku, díky které nelze knihu zhodnotit jako „pouhý aktivistický román“.
Nenápadné české nakladatelství Mi:lù publishing nám tak již poněkolikáté přináší hlas z bohaté a vyzrálé knižní scény, která k nám bohužel promlouvá jen velice zřídka.
Skvělý překlad Martina Blahoty a ilustrace Tomáše Řízka jen přispívají k celkovému zážitku a kniha tak představuje výzvu i požitek především pro ty, kteří chtějí rozšířit své povědomí o literární tvorbě z jednoho neprávem opomíjeného ostrova.
Egoyang Zheng: Epicentrum
伊格言: 零地點 (Ground Zero)
Vydal: Nakladatelství Mi:Lu Publishing, 2020
Překlad: Martin Blahota
Ilustrace: Tomáš Řízek
Počet stran: 260
Cena: 268 Kč
