Chicago. Už po dlouhou dobu je toto město pro soukromé detektivy doslova místem zaslíbeným. Na jejich úplný seznam by byla potřeba minimálně role toaletního papíru. Jenže Mick Oberon není žádný tuctový detektiv – on to totiž není ani člověk!
Tak, abychom si to ujasnili hned zkraje: na první pohled VYPADÁ Mick Oberon jako běžný člověk. Klobouk vražený do čela, klasický svrchník až na paty a od pohledu má hluboko do kapsy, jak tomu u podobných existencí bývá… Jenže pokud začnete tohohle chlapíka zkoumat podrobněji, objevíte, že pod kloboukem se skrývají špičaté uši, a i zbraň pod kabátem je netradiční, leč neublíží o nic méně než klasická bouchačka.
V ulicích Chicaga
Hlavní postava knihy Ariho Marmella Žhavé olovo, chladné železo Mick Oberon je totiž fae (tudíž technicky vzato vílák), a to vůbec ne ledajaký. Je šlechtic, který si svět lidí zvolil jako svůj dobrovolný exil. V Chicagu to sice není žádná velká krása, jenže život pod Chicagem ve světě fae, plný intrik a podrazů, je ještě o něco méně snesitelný než laciná kancelář s potrhanou matrací k přespání. Navíc má Mick ve světě lidí při svém povolání mnohé výhody: dokud nedojde na železo je téměř nezranitelný, a pokud už utrpí nějakou tu újmu „na fasádě“, regeneruje zázračnou rychlostí.
K tomu mu pomáhá i jeho oblíbená pochoutka – mléko. Na ranaře nemá postavu, ale pro mafii by tenhle vlk samotář stejně pracovat nechtěl, a tak shání případy, jak se dá. Občas mu hodí kost (tedy případ, se kterým si neví rady a smrdí nadpřirozenem) místní policie, což však v žádném případě na obživu nestačí, a tak se musí Mick rozhlížet po movitějších klientech.
Vyznění této postavy ještě podtrhují další kulisy, do kterých je kniha zasazena. Předně se děj odehrává v Chicagu v éře jeho největšího rozkvětu – ve třicátých letech. Přeloženo do řeči normálního smrtelníka to znamená, že město je rozparcelováno jednotlivými klany a rodinami italských mafiánů a svalnatí chlapíci s bouchačkami vás nejprve zmlátí, poté postřelí a pak se možná zeptají, co byste vlastně rádi. Kniha je napsána ve stylu výrazně připomínajícím populární detektivkový noir; dobře, do temného vyznění tomu ještě trochu chybí, ale s přimhouřeným okem se Marmellovo dílo do noirové škatulky vejde.
Nějak se nám to zašmodrchalo
Když už Mick Oberon konečně dostane pořádný případ, velmi rychle zjistí, že si naběhnul na vidle. Klientkou je totiž manželka jednoho z nejvlivnějších mafiánských bossů ve městě, který aktuálně ztrácí své postavení a díky tomu i nervy. Do toho připočtěte matku oné dámy, náboženskou fanatičku, která trpí paranoiou a fóbií z magických bytostí, která by zajistila doživotní obživu minimálně trojici psychiatrů a psychoanalytiků… Inu, budou to těžce vydělané peníze, o tom žádná.
Druhá věc je, že vypátrat dítě, které bylo vyměněno za podvržence, znamená zaplést se opět do pavučiny lží a protislužeb ve světě fae (kdo jiný může něco takového provést, že?), a k tomu čelit mnoha rozzuřeným lidem i nelidským bytostem. Jenže když už se do toho zapletl, tak si nechce Mick nechat své peníze ujít, složenky jsou potvory kdekoliv a kdykoliv.
A na vysvětlenou: říkali jsme, že Mick by nikdy nepracoval pro mafii. Jenže v tomhle případě se jedná o dítě, a Mick pracuje pro jeho matku. Žádná mafie, žádné pakty. Oberonovy zásady tak zůstaly neporušeny.
Každý začátek je…
„Takže další hláškující detektiv?“ napadne vás. Ano i ne. Marmell humorem poměrně šetří, ten prvoplánový v podstatě vyškrtl úplně a vystačí si s vtípky v popisech a pár hláškami. Humor je navíc suchý tak, že Sahara je proti tomu záplavová oblast. Na druhou stranu je fajn, že autor udrží to lehce pochmurné vyznění a vsází spíše na detektivku než na humor (i když obojí jde skloubit nadmíru skvěle, Harry Dresden z pera Jima Butchera je toho jasným důkazem!).
Za vydařený prvek lze rozhodně považovat ve Chladném olovu, žhavém železu magii. Už jen fakt, že Mick skrývá pod svým baloňákem namísto obligátní pistole kouzelnou hůlku, je dostatečně šílený a troufnu si hovořit i o originalitě. Magie pak spočívá v práci se štěstím, jehož hladinu může „kouzelník“ zvyšovat či snižovat, což samozřejmě má vždy nějaký výsledný efekt.
Oberon si udržuje svoji hladinu štěstí na vysoké úrovni, což se mu během knihy mnohokrát vyplatí. Zábavné je, že oproti klasickým kouzlům, kdy je efekt dopředu dán, nikdy netušíte, co vlastně bude výsledkem. Navíc odpadá obvyklé láteření, že takové štěstí, aby uhnul o vlásek smrtící kulce nikdo mít nemůže.
Chladné olovo, žhavé železo je prvním dílem série; druhý díl s názvem Lughovo kopí už je mimochodem na pultech knihkupectví k mání také. Jednička se pochopitelně nevyhne nezbytnostem spojeným s rozběhem série: vše je třeba vysvětlit, popsat, aby se čtenář dobře zorientoval. Zhruba první polovina knihy je tedy pozvolné nabírání tempa, ale jakmile má čtenář jasno, děj se pořádně rozjede.
Na konci čeká zajímavé rozuzlení v rytmu pořádného kvapíku. Je škoda, že se rytmus příběhu nepodařilo ještě o trochu vyvážit, každopádně to není zase taková nuda, abyste s knihou znechuceně sekli.
První díl detektivní série se soukromým očkem Mickem Oberonem v hlavní roli si nevedl vůbec špatně. Ari Marmell vsadil spíše na detektivní vyznění a suchý humor; byť je celý případ notně ovlivněn kouzly, nepřirozenými (záměrně nepoužívám výraz nadpřirozenými!) silami a dalšími prvky spadající do oblasti fantastiky.
Po pomalejším rozjezdu děj konečně nabere to správné tempo, ale to je holt úděl prvních dílů. Celkově se tedy Chladné olovo, žhavé železo pohybuje v oblasti lehkého nadprůměru, ale abych použil to nejotřepanější klišé světa: „Ten potenciál tam je!“
Ari Marmell: Chladné olovo, žhavé železo
Vydal: Triton, 2017
Počet stran: 330
Cena: 269 korun
[review]
