Desková hra Dune má ve svém žánru zhruba stejnou pověst, jako její knižní předloha v literárním světě. Studio Avalon Hill ji vydalo už v roce 1979, a když o pět let později přišel do kin slavný film Davida Lynche, hra vyšla znovu s upravenými pravidly a přebalem odkazující na filmovou adaptaci. Pak Duna ze strany vydavatelů upadla v zapomnění, nikoliv však mezi hráči.
Fanoušci udržovali tuto deskovku při životě, přidávali vlastní verze pravidel, překlady do různých jazyků i grafickými návrhy jednotlivých komponentů a také ji hráli.
V roce 2019 pak spatřila světlo světa nejnovější verze deskové hry Dune, kterou vydalo studio Gale Force 9 (mají na svědomí třeba deskovku ze světa Firefly).
Stojí za to si novou inkarnaci deskoherní legendy hru zahrát? Jasně, je to geniální záležitost. Tedy, pokud milujete Dunu, máte pět dalších kamarádů a asi tak deset hodin času.
Duna stojí na jednoduchém základu
V první řadě je třeba říci, že desková hra Duna naprosto perfektně adaptuje atmosféru prvního dílu literárního eposu Franka Herberta.
Hra se však nesnaží žádným způsobem pojmout Dunu celou, což je jeden z mnoha důvodů, proč je hra skvělá. Herní designéři si dobře uvědomili, že adaptovat tak neskutečně komplexní a složité literární dílo a vložit ho do deskové hry prostě nejde.
Vytvořili proto relativně jednoduchý základ pro strategii, ve které až šest hráčů dobývá území. Kdo zabere nejvíc, vyhrává.
Tento koncept je sice velice prostinký a lze jej bez problémů naroubovat na jakýkoliv svět, jenže funguje a to je to hlavní.
Teprve na této kostře vytvořili Bill Eberle, Jack Kittredge a Peter Olotka pevné spojení s literární Dunou a toto dokonalé dílo pak ve studiu Gale Force 9 ještě vyleštili do dokonalosti.
Po stránce pravidel je Duna sice vlastně triviální hrou. Pohyb jednotek, boj, dražba karet jsou velmi jednoduché a snadno pochopitelné záležitosti, jednotlivé frakce se svými speciálnostmi už jsou trošičku komplikovanější, ale stále se pohybujeme v rovině středně náročné deskovky.
To hlavní a náročné se odehrává mezi hráči. Ve zkratce bychom mohli říci, že herní mechaniky hráčům dávají do ruky stejné nástroje, jako mají hlavní strany v literárním konfliktu a nechá je, ať se mezi sebou poperou sami.
Cílem hry je, překvapivě, získat kontrolu nad planetou Arrakis, kde se dá jako na jediném místě v celém univerzu najít geriatrické koření, které prodlužuje život a otevírá mysl vyššímu vidění a vědění.
Navigátoři Kosmické gildy díky němu mohou řídit lodě prostorem, a lidstvo tak efektivně cestuje mezihvězdným prostorem. A taky je to silně návyková droga, kterou když začneme užívat, už nejde přestat. Čili koření znamená ve hře všechno.
Šest stran konfliktu
Kontrolu nad planetou získá hráč (nebo aliance hráčů), pokud zabere potřebný počet pevností, které jsou vyznačené na herním plánu.
Herní deska přitom zachycuje jen severní polokouli Arrakis, což je jeden z desítek geniálních odkazů za knihu.
Na začátku hry si vyberete (nebo nafasujete) jednu ze šesti hratelných stran.
Zastoupení jsou notoricky známá jména – rod Atreidů a Harkonenů, padišáh imperátor Shaddam IV., nechybí zástupci Bene Gesseritu, Kosmické gildy a pochopitelně ani domácí Fremeni.
Každá z těchto frakcí má vlastní speciální pravidla a hraje se úplně jiným způsobem než ostatní. Kam se na Dunu hrabe takový Root, který má asymetrické frakce pouze čtyři.
Kromě vlastních pravidel má i polovina frakcí vlastní podmínky pro vítězství. Gildě stačí, aby do desátého, tedy posledního, kola nikdo nevyhrál. Nechci se opakovat, ale v tomto pravidlu je opět nádherně propojená kniha s hrou.
Tedy, ne přímo s konkrétním místem v literární předloze, ale s celkovým vyzněním románu. Kosmické gildě je úplně jedno, kdo bude na Arrakis vládnout, důležité je, aby koření dál proudilo.
Hráč Bene Gesseritu si na začátku hry vybere jednu frakci a číslo kola. Pokud se tak skutečně stane a hru vyhraje v konkrétním kole vybraná strana, vyhrává místo něho Bene Gesserit.
Ano, mnohem pravděpodobnější je už vyhrát ve Sportce, jenže opět se tu dostáváme k návaznosti na literární předlohu. Z herního hlediska je tento prvek naprosto zbytečný, z pohledu zážitku ze hry naprosto jedinečný.
Fremenům pak stačí, když budou ovládat síč Tabr a zajistí, aby ve zbylých dvou síčích na mapě nestrašili vojáci tří velkorodů.
Koření proudí všemi směry
Pohyb koření jako platidla není v deskovce jen tak ledajaký, ale plně se podřizuje vztahům mezi frakcemi danými knihou. Když například kupujete zrádcovské (Treachery) karty, které vám pomáhají v boji či přesunu vojsk, platíte všechno koření císařovi.
Každý voják (kromě Fremenů, kteří tam jsou doma) se na Arrakis musí nějak přepravit a od toho tu jsou lodě Kosmické gildy, takže kdo chce na planetě válčit, musí platit převozníkům (ti pak peníze za transport utrácejí do banku, stejně jako císař za zrádcovské karty).
Do toho všeho remcají Atreidové, protože ti vidí do budoucnosti, takže vědí, jaká zrádcovská karta se právě draží, nebo kde se na mapě v dalším kole objeví koření. Rod původně z Caladanu pak tyto informace může a vlastně i chce prodávat, protože to je skvělý zdroj příjmů.
Pohyb koření silně napomáhá navození atmosféry skutečné politické hry, kde přímo vidíte toky peněz, které nemizí anonymně v herní krabici, ale skutečně se dostávají k tomu, kdo je skutečně ovládá.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že císař během dražby nasyslí strašně moc peněz, není to pravda, a co se zdrojů týče, každá strana dostává vyrovnané množství příležitostí, aby mohla získat dostatek koření a pak jej dál utrácet.
Boj plný zrady a špinavostí
Literární Duna stojí na intrikách a zradě. Nemalou porci špinavostí si užijete i v partii deskové hry. Pravidla vám ale vysloveně zakazují porušit uzavřenou dohodu.
Trochu to narušuje to, co jsem právě teď řekl, ale hráčům to dává alespoň nějaký pocit jistoty, na kterém mohou stavět své následující plány.
Duna rozhodně nepřipomíná deskovku Hra o trůny, kde se hráči mezi sebou dohodnou a než stihnou položit žeton na herní plochu, už svoje sliby porušují a zrazují všechno a všechny.
Jistě, skvěle to navozuje atmosféru z knih, jenže u deskovky potřebujete jako hráči mít šanci tu partii vyhrát a ne být apriori odsouzení k tomu, že vás okamžitě někdo zradí, okrade a zapíchne.
Vrátíme-li se k Duně, tak nemožnost porušovat dohody nikomu nebrání hrát treachery karty na všechno a na vše
Ostatně, tyto karty zrady jsou základním kamenem, který hýbe jinak velmi statickou hrou. Karty mohou třeba zdvojnásobit pohyb vašich jednotek nebo umožní ovládat počasí. Budete je využívat ale hlavně v boji, kde jimi lze třeba zabít soupeřova velitele, a tím jeho vojsko citelně oslabit.
Zde se musím na příklad zmínit o speciálním pravidlu, že když použijete laserpal a soupeř ve stejný čas ochranný štít, dojde k atomovému výbuchu, který všechny zahubí. Další odkaz na předlohu, která milovníka Duny dojme až k slzám.
Vojáci v poušti a nejistí velitelé
Samotný boj na planetě Arrakis je pak výsledkem celé řady plánování, taktiky, domlouvání, uplácení i hraní karet.
Bojující strany nastaví sílu svého útoku, který se ale rovná budoucím ztrátám.
Kdo chce vyhrát, musí mu na políčku zbýt aspoň jeden bojovník, takže masivní zteč všemi svými jednotkami není právě na místě.
K boji se musí připojit generál. Každá strana má vlastní, knihou dané postavy, které mají rozdílnou sílu. Tu přidávají k výsledné síle útoku.
V boji lze hrát zrádcovské karty a zbraněmi ohrožovat velitele, který mnohdy přidává nemalou sílu do útoku. A v tomto bodě naprosto excelují Harkonenové.
Harkonenové mohou syslit dvojnásobné množství Treachery karet než ostatní a navíc mají k dispozici rozsáhlou paletu zrádců mezi veliteli ostatních frakcí. A princip zrádce je naprosto skvělá vypečenost mezi herními mechanikami.
Každý hráč si na začátku hry vybere jednu kartu s postavou, to je zrádce. Když se pak dostane do boje a soupeřovu armádu vede právě ta postava, kterou má na kartě, může ji hned zahrát.
V tom případě boj okamžitě končí, všichni soupeřovi vojáci jsou mrtví, všichni vlastní vojáci přežijí a vůbec je to vítězství s příchutí dokonalé zrady. Šance, že v boji potkáte zrovna toho velitele, kterého máte na kartě, je opět velice malá, ale ta možnost bestiální zrady tu prostě stále je. A Harkoneni místo jedné karty zrádce mají čtyři…
Monumentální, dlouhé a náročné
Duna jako desková hra naprosto exceluje jako taktická a diplomatická hra, která nabízím hráčům jedinečnou možnost zážitek z knihy přímo prožít.
Kdo četl alespoň první díl, znalosti mu budou bohatě stačit k tomu, aby si užil naprosto nekompromisní herní zážitek plný bojů, zrady, dohadování, smlouvání a obchodování. Každý aspekt hry je prodchnutý atmosférou literární Duny asi jako rodilý Fremen kořením.
Studio Gale Force 9 nabízí hráčům maximální zážitek, ale zároveň je v odkazech neutopí.
Když totiž Dunu neznáte, tak zážitek ze hry zůstane velmi podobný. Přijdete sice o všechny odkazy na původní literární svět, jenže vám stále zůstane nutnost plánovat, taktizovat a smlouvat jako o život.
To samotné vytváří bohatý herní zážitek sice s anonymními frakcemi, ale s těmi hrajete i v mnoha jiných deskovkách.
Duna má ale jiné nevýhody. Abyste si hru užili, musíte ji hrát v plném počtu a ještě by u stolu měli sedět minimálně středně zdatní deskoví hráči, kteří už mají začátky dávno za sebou.
Úplný nováček se v záplavě malých pravidel prostě ztratí nebo si hru prostě nebude moci pořádně užít.
Když začne první kolo, otevře se před ním neuvěřitelná škála možností, co dělat, což dokáže pěkně zahltit.
Když prohrajete boje na planetě, dojde koření i karty (a to může být hodně snadné), hra vás dokáže nekompromisně vypnout klidně i na několik kol.
A v momentě, kdy kolo může trvat třeba i půl hodiny, se herní zážitek razantně snižuje, protože nemůžete dělat skoro nic.
Naštěstí herní mechaniky nabízejí postupný návrat. V pozdějších fázích to je třeba možnost uzavřít spojenectví. Členové aliance vzájemně benefitují z rodových bonusů, takže i s totálním lůzrem se vyplatí kamarádit, protože jeho výhody nestojí síle vojáků a množství vlastněného koření.
I když se Duna hraje na mapě, nečekejte divoký pohyb jednotek mezi jednotlivými lokacemi jako třeba ve Hře o trůny. Doprava vojsk na planetu něco stojí, a když už vylodíte své vojáky, musíte přesně vědět kam a mít odhadnuto, že máte velkou šanci na výhru. Boj tu tak představuje až krajní řešení konfliktu, k němuž vůbec nemusí dojít.
A to je další negativní element – délka hry. I když budete znát pravidla a budete umět hrát deskové hry, jedna herní partie se pohybuje okolo tří až pěti hodin, není výjimkou, že u hry strávíte hodin i deset, možná i déle.
Duna není rozhodně hra na dvě hodinky po práci, ale pěkně náročná, celodenní záležitost, kterou si opravdu užijete v maximálním počtu hráčů.
Dunu lze hrát i ve dvou, ale je to taková nudná přetahovaná. V šesti lidech herní zážitek ohromuje a nabízí prožití atmosféru bojů o Arrakis skutečně naplno.
Čili, stojí za to si Dunu pořídit? Pokud máte rádi deskovky a literární předlohu, tak určitě.
Ale Duna patří do kategorie her, které si pořádně zahrajete třeba jen jednou do roka, protože prostě nebudou hráči, nebo si raději zahrajte přístupnější a kratší hru, třeba právě Root.
Deskoherní Duna je skvělá hra, náročná, promyšlená, ale velmi specifická, takže ji rozhodně neocení všichni. Ale o to se ani nesnaží.
Dune
Výrobce: Gale Force 9
Česká lokalizace: ne
Herní doba: 120+ minut jedné hry
Přístupnost: 14+
Počet hráčů: 2-6
Cena: cca 1200 Kč
