Zombicide: Živí nebo nemrtví představí hráčům, jak by to vypadalo, kdyby na Divokém západě propukla zombie epidemie.
Z určité popularity “zombie žánru” těží deskoherní série Zombicide více než vydatně – zachraňovat holý život před zástupy hnijících mrtvol hráči mohou v našem světě, ale i ve sci-fi či fantasy světech.
Zavítat mohou dokonce do komiksového Marvel universa, přičemž všechny tyto hry využívají sice jiné kulisy, ale vše se odehrává na základě stejných herních prvků. Proto je lze i různě a nápaditě kombinovat.
Vydavatelství Blackfire pak některé tyto bohatě výpravné hry převádí do češtiny, jako například titul Zombicide: Živí nebo nemrtví, který v sobě zajímavě kloubí postkatastrofický zombie horor s westernem.
Ve zkratce pro ty, kteří o této sérii v životě neslyšeli – Zombicide je kooperativní hra pro 1 – 6 hráčů, kteří se ujímají přeživších jedinců uprostřed zombie nákazy. Ti pak musí v takto katastroficky rozbitých světech, ve kterých zpravidla povstávají hordy nemrtvých, splnit různé cíle a zejména… přežít.
Takže zatímco se v jiných prostředích objevují přeživší v podobě amerických obyvatel, fantasy hrdinů, nebo vesmírných mariňáků, zde se setkáváme s postavami z Divokého západu. Vybírat lze z osob westernově archetypálních až klišovitých, ale i celkem originálních: o svůj život tak mohou bojovat hispánský pistolník, jeptiška, prostitutka, anglická lady, horník, opravář, cirkusák, kazatel atd.
Ačkoli zombie apokalypsa bývá z principu hororová záležitost, ze které by mělo mrazit, mnohdy se pojí i s lehce komediální stránkou, což platí i pro Zombicide. I tady je patrná jasná nadsázka, (černý) humor a stylizované drsňáctví těch, kteří sekají hlavy a snaží se vystřelit zbytky mozků z hlav zrůd.
To však nemění nic na tom, že nikdo nechce být sežrán a hra nikterak neztrácí přes veškeré toto “zjemnění” své survival napětí.
Toto napětí se pak odehrává, jak bývá zvykem, na malém prostoru, tentokrát v několika ulicích vydrancovaného amerického městečka, jež může protínat železniční trať. Budovy a jejich místnosti vypadají jak po výbuchu, na zemi se válejí vylámaná dřevěná prkna a skvrny od krve, kdesi jsou rozhrabaná hnízda mrtvol.
Na druhé straně zdemolované domy mohou poskytnout úkryt, dá se v nich ledacos užitečného nalézt, vyvýšené balkóny za schodišti skýtají skvělý rozhled pro odstřelovače. Hlavně se nikde neztratit či se bezhlavě nepouštět do útoků, protože jakmile umře jeden jediný parťák, hra končí neúspěchem.
Všichni musejí totiž opravdu táhnout za jeden provaz. Do hry jsou vrženi pouze se základním vybavením starých pistolí a pušek, někteří třímají v ruce pouze reznoucí pánev.
Dříve než se pustí do nerovného souboje se zombiemi měli by prozkoumat své okolí, ve kterém se mohou skrývat lepší zbraně, munice, nebo voda, nejlépe svěcená. Kapitální úlovek pak může představovat dynamit, který vyhodí do povětří úplně všechno, co se mu připlete do cesty.
Od věci také není povoz či zapomenutý Gatlingův kulomet, jenž efektivně rozsévá smrt ještě jednou tam, kde se první smrt nepovedla, tedy u nemrtvých potvor.
Ty se opět dělí na tzv. chodce, ranaře, běžce a zrůdy (v angličtině walkers, fatties, runners, abominations). Chodci jsou nejslabší a nejpomalejší, zato jich je nejvíc a dokáží velice rychle zaplevelit uličku, ze které pak není úniku. Ranaři jsou sice také pomalí, zato je třeba pořádné rány, aby se daly sejmout. Běžci jsou slabí, ale neuvěřitelně rychlí; než pistolník stačí říct “šmytec”, už mu údy může ohryzávat celá smečka, která se nečekaně zjevila za rohem.
A poslední zrůda je už takovým obrovitánským “bossem” s buřinkou, který povolává další a další nepřátele a zničit ho je nutno už nějakou speciální zbraní.
Přeživší zástupci lidí ale nemusí a nesmí spoléhat pouze na své střelné či chladné zbraně. Každá z postav je totiž definována ještě svou rolí. Věřící umí na chvíli zastavit hejna zombií svým “Apage Satanas!”, případně posvětit nalezenou vodu, která pomáhá ničit jejich hnízda. Pistolníci umí rychle střílet, rváči se šikovně poprat na blízko a usedlíci zase znají velmi dobře svoje město, takže najdou více věcí najednou.
Do toho má každá konkrétní postava své zvláštní schopnosti a některé z nich jsou zcela jedinečné. Když se jim povede předem definovaná “frajeřina” spočívající v jakémsi zombie “multikillu”, mohou si přeživší vysloužit vylepšený kvér, který lépe střílí.
Zombicide je ale především tahová strategie. Výše popsané možnosti hry se tak odehrávají v naplánovaných kolech a tazích, které – jak postupně poznávají začínající hráči – musí být pečlivě naplánované a organizované. Není čas na chyby a zahálku, neboť zombie chodí ve vlnách, které v jednu chvíli nemusí jít vůbec zastavit.
Hra se dělí primárně na dvě fáze, na hru přeživších a na tahy zombií. V první fázi organizují své tahy a akce hráči, kteří se se svými postavami především pohybují a bojují, ať na blízko, či na dálku. Mohou však také pročesávat ruiny domů, měnit mezi sebou své předměty, aktivovat “cíle”, dělat rámus…
Zombie následně útočí kdekoli, kde mohou, nebo se přesouvají tam, kde na ně čeká potenciální kořist. Tu vidí a také ji slyší: tedy každý, kdo střílí, může na sebe přilákat pozornost, neboť dělá hluk. O ranách kulometu, dynamitu či příjezdu lokomotivy ani nemluvě.
Nakonec se ve svých “zónách” ještě oživují noví nemrtví, kterých se může najednou zrodit opravdu mnoho. Základní vtip celé hry spočívá pak v tom, že čím více zabitých zombií, tím více zombií…
Jinými slovy, tím, jak hráči sbírají zkušenosti zabíjením nestvůr a vylepšují své schopnosti, tím se na konci každého kola rodí více zombií, což je zásadní kompenzační charakter hry. Hry, která může působit poměrně obtížně, zároveň je obtížnost někdy v rukou náhody v podobě tažení karet oživení (zombií).
A tak tu jsou vzácné fáze, kdy si přeživší mohou zdánlivě dát nohy na stůl a zapálit si doutník, zatímco jindy se jeví další kolo vzhledem k mračnům de facto nalosovaných nestvůr jako jistě poslední minuta života.
Zombicide si též zakládá na komponentech, tj. celkem šmrncovně zhotovených desek hráčů, dřevěných kostkách, a hlavně zdařile vyobrazených figurkách, které hru povyšují na vyšší estetický zážitek. U
mí-li se někdo navíc dobře vcítit do her, které hraje (nevnímá deskovky pouze jako matematické přesouvání žetonů za účelem získání nejvíce bodů), stane se svědkem až “kinematografických” scén plných dobrodružství, napětí, akce i lehkého patosu: “Běžte tudy, já je zdržím!”. Tuto větu si pak můžete zvolat minimálně v deseti přednastavených misích.
A věřte, že to často bude věta poslední, a to těsně předtím, než vaši postavu roztrhají na kusy a vy místo hrdinné akce prohrajete.
Hra je to obecně zábavná a pro někoho se může zdát zprvu i nesmírně obtížná. Autor nebyl ze začátku schopen se svými známými zvládnout ani tutoriál (který je ostatně opravdu nesmyslně těžký, byť poučný). To je však dobře, kooperativní hra by měla být výzvou a nikoli procházkou růžovou zahradou. V případě zombie konce světa by to ani nedávalo smysl.
Jedinou výraznou skvrnou na jinak povedené hře tak zůstávají asi česká pravidla, která vzbuzují otázku, zdali v Blackfire pracují vůbec nějací redaktoři a korektoři textů. V brožuře o šedesáti stranách je totiž snad více chyb, nežli figurek zombíků (a těch je opravdu hodně).
Překlepy, chybějící interpunkce a nedokonalé překlady vedoucí k nejasnostem ve výkladu pak nejen ruší, ale zbytečně natahují hru při vyhledávání, interpretaci apod. Ale tím si člověk nesmí nechat zkazit náladu, neboť hra si to nezaslouží. Cena není malá, ale vzhledem k obsahu krabice pochopitelná.
Zombicide: Živí nebo nemrtví
Vydavatelství: ADC Blackfire
Autoři: Raphaël Guiton, Jean-Baptiste Lullien, Nicolas Raoult
Ilustrace: Édouard Guiton, Giorgia Lanza
Počet hráčů: 1-6
Minimální věk: 14+
Délka hry: oficiálně 60 minut, ale údaj je to více než přibližny
