Nemrtvý starší kostěj John musí dosáhnout ve hře levelu sto, aby ji mohl opustit a zachránit si život. V nouzi je přitom každý prostředek dobrý a nejlepší místo pro nůž bývají cizí záda. Problém ovšem nastane, pokud si zapomenete krýt ta vlastní.
Dva v jednom
Série Pouť mrtvého autora Pavla Korněva v tomto díle překotně spěje ke svému vyvrcholení. A to doslova, protože děj se uzavírá už v první polovině knihy Družina mrtvého a druhá část je novela Kostěný drak, která v originále vyšla jako samostatný díl.
Bohužel toto rozdělení knihy je nešťastně matoucí, zvláště když Kostěný drak navazuje přesně tam, kde končí děj Družiny mrtvého a novela je označena jen jako druhá část.
Kniha v důsledku toho působí dojmem dost neobratného slepence a Korněv jako neumětel, co si se závěrem nevěděl rady, za což nejspíše nemůže.
Takže jaké je vůbec ukončení celého předchozího děje v první části knihy? Spíše než šťastné či nešťastné je zbrklé. Děj se posouvá obvyklým tempem, ale sotva začnete číst a čekáte velkolepé finále, je konec.
Hrdina obejde systém a hru ukončí, ale místo abyste mu chtěli gratulovat, jaký je lišák, cítíte se ošizeni s myšlenkou „a tohle má jako být všechno?“
Konec uprostřed svazku prostě nečekáte, a protože je krátký, působí o to víc odbytě – v boji, hned na začátku, přitom autor dokazuje, že to umí i mnohem lépe.
Průměrný Kostěný drak v druhé části tohle zklamání už vynahradit nedokáže. Jeho největší slabinou je fakt, že zde mizí hlavní prvek napětí, tedy boj o Johnův život. V podstatě jde už jen o to, zda si včas vydělá přislíbený balík peněz.
Do ringu bez rukavic
Co se týče hlavní postavy, John sám je postupem času čím dál pragmatičtější a jeho uvažování začíná být chladně vypočítavé. To je na jednu stranu pochopitelné, vzhledem k faktu, že začíná s posledními třiceti dny života a jakékoliv zdržení pro něj může být smrtelné, na druhou ale přestává být takový sympaťák jako na začátku.
V Kostěném drakovi John dále přitvrzuje. Mění se v někoho, kdo vztahy kolem sebe posuzuje stylem má dáti/dal a se zrazováním druhých si dělá hlavu mnohem méně než v předchozích dílech. Jestli to je či není změna k lepšímu, to už si každý musí rozhodnout sám, dle svého vkusu.
Z vedlejších postav se v průběhu knihy postupně objevují všichni staří známí, autor se snaží, aby na nikoho nezapomněl. Přesto je děj ještě víc „sólovější“ než předchozí díly.
John prostě řeší to, co je pro něj nejdůležitější, běží svůj závod s časem a ostatní mu občas pomohou, využijí ho pro vlastní cíle, nebo podrazí, aby opět zmizeli do zákulisí. Dokonce i ústřední herní boj o Věž rozkladu se tu mění víceméně v cosi probíhající na pozadí, pouhou rekvizitu a záminku pro konspirování hráčů a klanů.
S tím souvisí další nejvýraznější rys knihy. Vlastně se tentokrát snad nenajde postava, která by Johna někdy nějak nevyužila nebo se ho nepokusila zabít, až to vypadá, že hru hrají jen samí sociopaté.
To samo o sobě nevadí tolik jako fakt, že některé podrazy jsou zhola zbytečné. Postavy by svého cíle dosáhly i bez Johna, nebo pokud by mu na rovinu řekli, o co jde, pomohl by jim nejspíš dobrovolně. Přitvrzení oproti předchozím dílům je každopádně znatelné.
Tuším, že to celé slouží jen jako jakési ospravedlnění chování Johna samotného – když vy na mně takhle, tak já na vás taky tak. Na hrubý pytel hrubá záplata. Úvaze, kdo by ovšem chtěl dobrovolně hrát hru fungující takto, se úplně vyhnout nejde. Jaksi povinný „podraz na konec“ tvořící v podstatě pointu u obou částí, tomu nijak nepomáhá.
Jedeme z kopce
Autor naštěstí stále drží tempo vyprávění a vyhýbá se zbytečnému zpomalování. Zdlouhavé popisování svých akcí ostatním postavám John často lakonicky zkracuje tak, až si za to vyslouží přídomek „John, ‘Prostě se to stalo’ Doe“.
Zejména úvodní bitva v magické knihovně je přitom vynikající a rovněž kostlivý drak umí vyvolat ten správný pocit úžasu. Autor také stále dokáže udržet přesvědčivost i věrohodnost herních mechanik – není vůbec těžké si představit už dnes online hru, která bude fungovat přesně tak, jak popisuje.
Současně je ovšem třeba říct, že nerozvíjí žádné složitosti jako je řízení klanu, herní ekonomiku a podobně, jaké bývají v jiných knihách tohoto žánru. Herní laik nebude mít s pochopením potíže, ale ostříleným LitRPG veteránům může ještě hlubší „ponoření“ do hry chybět.
Korněv dynamicky mění lokace, máme tu vítězství, prohry i pronásledování, zrady a odplaty. Prostor tentokrát na rozdíl od minulých dílů dostává také dění z reálného světa. Právě to přitom vznáší zajímavé otázky a ukazuje autorovu schopnost, domýšlet svůj svět dál než k barvitým herním dobrodružstvím a piklům.
Co se může stát, pokud si mozek při příliš dlouhém pobytu ve virtuální realitě začne plést hru se skutečností? Co když bolest i umírání začnou být až příliš realistické? Kdo si první troufne, ověřit tyto hranice na vlastní kůži? Co na to zákon?
Zlom nastane v Kostěném drakovi, kdy se John mění ze štvance v lukrativního pokusného králíka, třebaže ochota, s jakou tuto roli přijme, je po všem, čím ve hře prošel, lehce zarážející. Většina hráčů by na jeho místě nejspíše vzala na konzoli sekeru a na zástupce herní společnosti klacek.
Na druhou stranu, když je na stole dost peněz, dá se skousnout ledacos. I nějaké to cheatování.
Závěr
Stojí za to tento díl vůbec číst? Pokud jste už přečetli první dva, určitě ano. I když je kniha díky podivně zkráceném konci nejslabší ze série, nestihnete se nudit a nedá se ani říct, že by Korněv zakončení vysloveně nezvládl.
Představení uběhne tak rychle, až se budete divit, že už padá opona. Závěr je dostatečně zajímavý, aby stálo za to ho znát, leda by se vám předchozí díly vůbec nelíbily. Pak si v posledním rozhodně nepolepšíte.
A třebaže hlavní příběh je uzavřen, existují ještě další dvě volná pokračování, jejichž názvy se dají přeložit jako Průvodce mrtvých a Zabiják živých. Je tedy docela možné, že jsme se s Johnem i jeho herní družinou nakonec neviděli naposledy.
Pavel Korněv: Družina mrtvého
Vydal: Nakladatelství Fantom Print, 2020
Překlad: Kateřina Niklová
Obálka: Vladimir Manyukhin
Počet stran: 304/brožovaná
Cena: 278 Kč
