Většina žen a dívek si v dětství představovala, že jsou princeznami, hrdinkami na cestě za dobrodružstvím, nebo třeba trenérkami Pokémonů. Každá z nás si hrála na něco jiného a měla nějaký více či méně splnitelný sen. Já už se třeba vlkodlakem nestanu, ale štěkat a výt jsem se naučila, myslím, dobře.
Petra Machová se očividně chtěla stát drakem. I dnes ji snadno prozradí přezdívka (Dragita), a proto jsem od Dračího města očekávala fantastický zážitek plný ještěrek velkých i malých, samostatný svět s vlastní mytologií… A svým způsobem jsem je i dostala. Nebo ne?
Rozpačité začátky
Příběh začíná jako klasická urban fantasy. Dozvíme se, že mezi námi lidmi žijí ve skrytu ještěři, kteří mají sice křídla a ocas, ale vše se dá schovat. Také slyší naše myšlenky a strašně jim voní naše krev. Někde v této části se může stát, že někteří lidé knihu znechuceně zaklapnou. Těšili se na draky a dostali upíry s šupinkami? To jako vážně?
Nepokračuje to o moc líp, protože jeden zkažený ještěr pokouše obyčejnou dívku, a ta se následně po několika dnech v horečkách sama stane ještěrkou. Tedy částečně. A promění se ve třídě. Tam bych málem znechuceně zaklapla knížku já, protože se všichni její spolužáci zachovali absolutně nelogicky a nacpali se ke stěně, aby spolu mohli krásně synchronně ječet.
U knihy z dnešní doby bych čekala, že to půlka z nich začne streamovat, nebo si přeměnu spolužačky alespoň fotit. Těchto nelogičností je v první půli knihy, kde Jana prochází svou proměnou, bohužel vlastně docela dost.
Když za humny objevíte úplně nový svět…
Postupem času je ale příběh stále lepší a lepší. Jana odletí do lesa, protože sama sebe pokládá za zrůdu. Díky bandě nadšenců do urbexu objeví chrám s bestiálními ještěry, kteří chtějí obětovat neznámého klučinu. Jana v sobě najde odvahu, hošana (ukáže se, že jde o stejně proměnného ještěra, jako je třeba Jana) zachrání a odletí spolu vstříc světlé budoucnosti. A hladu. A chtíči.
Ondra (jak se bývalá oběť jmenuje) nad Janou strašně slintá, ona slintá nad ním, ale protože jsou oba moderní městští lidé, jsou v přírodě vesměs neschopní se o sebe postarat. Ještěří instinkty prostě všechno nevyřeší. Když je pak najdou ještěři z dračího města Zarny, všechno se v dobré obrátí. Nebo možná úplně všechno ne, protože rození šupináči ty proměněné moc nemusí.
Dračí město Zarna navíc navzdory svému jménu neobsahuje prakticky žádné draky, pokud nepočítám dračí výzdobu. Ještěři totiž své legendární příbuzné prakticky uctívají, mají je za své předky i bohy a vše se točí právě kolem dračích rituálů.
Tady prokázala Petra Dragita Machová neuvěřitelnou dávku představivosti, protože tahle ještěří civilizace má vlastní názvy pro svátky, dny v týdnu, úžasně rozvinutou dračí mytologii, vlastní bohy i legendy o nich. Městem dokonce prolétají malincí opeření dráčkové, kterých si místní obyvatelé nesmírně považují. A všichni ti různobarevní ještěři se dokonce chovají mnohem uvěřitelněji než lidé na počátku knížky, takže jsem si Liu a Eldara nesmírně oblíbila.
Děje se to u nás, nebo ne?
Rozdíl mezi lidskou a ještěří částí knihy je dalo by se říct až zarážející. Kdyby se autorka držela od počátku fantastického žánru, byla by tahle knížka prostě skvělá. Bitva o město, bestiální černí ještěři a tradicemi svázaní zelení, rituály a všechny ty popisy barev, vůní, chutí jsou prostě skvělé. Jako když ožije úplně nový svět. Problém je, že se to všechno odehrává tady, v srdci Evropy.
Děj se pak přesune k Polsku a Slovensku, ale asi už mi začínáte rozumět. Je těžké si užívat všechny ty bitvy a přepadení, když tady v Evropě prostě nezbyly dostatečně rozlehlé lesy, aby se to v nich všechno schovalo. Kdyby se jednalo o čistě fantastický svět, bude mi to dávat dokonalý smysl, ale tady? O lidskou paměť se pochopitelně stará skupina ještěrů, kteří mohou ovlivňovat lidské myšlenky, ale přijde mi, že se Petra Machová pokusila do Evropy vměstnat daleko víc utajených měst a společenství, než Rowlingová do celého Harryho Pottera.
Nemůžu si pomoct a musím srovnávat. Nejlepší je tak kniha paradoxně ve chvíli, kdy vás pohltí natolik, abyste její první půlku prostě přestali řešit.
A přes to všechno jsem vlastně docela spokojená
Dračí město je značně rozporuplná kniha. V knihkupectví upoutá na nádhernou dračí obálku, po otevření na vás vyskočí mapa Evropy s prapodivnými fantasy názvy a anotace sama o sobě taktéž není úplně pitomá. Jenomže při čtení je pak až příliš poznat, že se jedná o prvotinu autorky, protože co začíná jako rozpačitá pohádka o dívce pokousané ještěrem, končí jako epická fantasy plná zajímavých odhalení, zvratů a bitev.
Jako by autorka začala vyprávět nějaký svůj dětský sen, a ten v určité chvíli převzal iniciativu a celý příběh jí obrátil vzhůru nohama. Jako by postavy ožily a rozhodly se, že odvypráví svůj vlastní příběh. Díky bohu za to, protože jejich vyprávění je super.
Cílovou skupinou Dračího města jsou především dívky od patnácti do pětadvaceti let.
Dračí město musíte číst bez předsudků a nechat se unášet představivostí autorky. Pak všechno funguje a nelogičnosti není třeba rozebírat. Je mi líto, že jsem tenhle příběh nepotkala dřív. Pak bych takových deset až patnáct procent s klidným svědomím přihodila.
Petra Machová: Dračí město
Vydal: Nakladatelství Host, 2018
Obálka: Lucie Zajíčková
Počet stránek: 416
Cena: 329,-
