Příběhů o posednutí démonem bylo napsáno již mnoho. Člověk by řekl, že v tomto směru není moc co nového vymýšlet. Jenže když se k posedlé dívce připlete televizní štáb, mohou věci nabrat zcela nečekaný spád.
Tak tedy: máme tu hororovou klasiku, snad tu nejklasičtější ze všech. Paul Tremblay se však pokusil uchopit letitý materiál zcela novým způsobem. No, uznejte sami: příběhů o tom, kterak se točila reality show o posedlé dívce zase tolik nevyšlo.
Hlava plná přízraků je velmi specificky pojatá kniha. Pomalu, postupně, si čtenář začne uvědomovat s čím tu vlastně má tu čest. Je to jako loupání cibule, pěkně vrstvu po vrstvě.
Horor jak (ne)má být
Jako první z celé knihy kouká právě ona hororová vrstva. Zpočátku budete nevěřícně kroutit hlavou, protože Tremblay vrší ta nejotřepanější žánrová klišé. Jak tomu u posedlosti bývá, dojde samozřejmě na proud zvratků z úst (u jídla, jak jinak), otáčející se hlavu, levitaci, mluvení zcela neznámým hlasem…
Kniha obsahuje opravdu skoro všechny známé scénky z klasik filmového plátna na téma posednutí a vymítání a rozhodně si mnohý čtenář pomyslí, co že to na něj autor zkouší, protože tímhle bylo možné ohromit naposled už pěkných pár let zpátky.
Tato složka obsahuje jeden zásadní problém. Pokud má děs fungovat, musí mít atmosféru. Bohužel, atmosféra v Hlavě plné přízraků je řídká jako vzduch na vrcholu Mount Everestu. Strašidla nestraší, lekačky nelekají, a při čtení zjistíte, že i díky předvídatelnosti vás bude celé to bububu spíše otravovat. A pokud Stephen King na obálce knihy tvrdí, že se bál až k smrti, jedná se buď o reklamní žvást, nebo toho bylo poztráceno v překladu sakra mnoho.
Strasti čtrnáctileté Marjorie sledují čtenáři prostřednictvím vyprávění její mladší sestry, Merry. Marjoriin psychický stav se postupně začne zhoršovat a lékaři si s ní neví rady. A protože stav nebohé dívky čím dál více začíná připomínat posedlost démonem… Rodina, jejíž otec již řádně dlouho hledá zaměstnání, doslova skočí po tučném balíku, který jí nabídne televizní společnost za možnost přenést osudy nešťastné dívky do domácností mnoha diváků. Domácnost ožije kamerami a techniky, ale publicita s sebou nese i negativní reakce.
Můj milý blogísku
A je tu vrstva druhá, mnohem zajímavější. Právě ta dělá celou knihu výjimečnou a dává všemu zcela nový rozměr. Merry totiž píše internetový blog (pod přezdívkou, jak jinak, kdo by stál o to, aby ho s touto televizní šarádou i po letech někdo spojoval, že?), ve kterém vzpomíná, kterak celé natáčení probíhalo.
Ve své podstatě se jedná o dekonstrukci všeho strašidelného v průběhu děje. Nejprve je podán příběh tak, jak ho zachytily televizní kamery, aby následně byla každá epizoda reality show podrobena důkladnému rozboru. Merry zcela otevřeně glosuje, ve kterých filmech se nacházely popisované scény, čímž vám ušetří mnoho tápání a lovení v paměti.
Ukazuje se, že všechno bylo vlastně úplně, ale úúúplně jinak, než se nám snaží televize namluvit, a že Marjorie se chovala dle osvědčených šablon čistě proto, že se podobné věci zkrátka očekávaly, že na to byl divák zvyklý a připravený. A také že ne vše, co je řečeno do kamery, se také muselo ve skutečnosti stát, ale pokud chcete mít sledovanost, je třeba občas švindlovat a senzaci přifouknout.
Uznávám, blogová část bude pro mnohé čtenáře peklo, protože je psána diblíkovsky roztomilým stylem, přičemž autorka navrch mnohdy otravně glosuje samu sebe, ale s tím se dá žít. Důležitější je, že najednou je ta snůška klišé ospravedlnitelná, a dává naprosto dokonalý smysl. Je to taková sebeparodie, u které se budete muset chtě nechtě tu a tam pousmát; příběh, který je s odstupem času ohlodán na dřeň a nelítostně rozcupován sám sebou.
A ty jsi kdo?
Je čas si chvilku odskočit a podívat se, kdo je vlastně u nás víceméně neznámý Paul Tremblay. Inu, kromě toho, že je to přítel Lairda Barrona, což je v našich končinách podstatně známější jméno, má na svém kontě také dvě nominace na cenu Brama Stokera, slušné množství krátkých žánrových prací a editorství několika hororových sborníků. Praxe „v oboru“ má evidentně dost na to, aby si podobným způsobem vzal na paškál největší vymítačské klasiky.
A když už je řeč o těch cenách: Hlava plná přízraků byla jedním z těch děl, která si nominaci na cenu Brama Stokera vysloužila.
Ale zpátky k naší recenzi, protože „literární striptýz“ ještě není u konce. Pokud odloupneme obě předešlé vrstvy, vykoukne na nás v plné nahotě to, o co se v knize ve skutečnosti opravdu jedná. Celý příběh je totiž drama s prvky hororu.
Hlavní postavou je nečekaně otec rodiny, který není schopen najít si zaměstnání, a zoufalá situace ho přivádí k víře, díky níž později přichází na řadu vymítání. Postupně, byť na periferii autorova zájmu, budete sledovat, jak rodinné vztahy tají jako led – nejprve se začnou objevovat první vlasové praskliny, mnoho doposud funkčních věcí začíná skřípat, a nakonec se nebožák propadne do chladné vody a snaží se zoufale dostat na hladinu a nadechnout. Pak už je nejsnadnější ukázat prstem na televizní štáb, který mu zničil život…
To nejlepší nakonec: samotný závěr knihy je šokující a poměrně nečekaný. Ďábel, který nejspíš (nejspíš!) nikdy ani neexistoval, ještě jednou vystrčí růžky, a čtenáři snad poprvé naskočí husí kůže.
Hlava plná přízraků rozhodně není horor, byť by se tak i díky anotaci mohla tvářit. Horor je pouze lak, který velmi rychle oprýská, nebo lépe řečeno je oškrábáván, zatímco autor-řemeslník během odstraňování vysvětluje technologii jeho nanesení. Nejzábavnější na celém procesu je právě ona dekonstrukce, byť formou přiblblého internetového blogu. Než knize přijdete na chuť, může to trvat poměrně dlouho, a pokud jste spíše konzumní čtenáři, pak hrozí nebezpečí, že vás čtení nebude bavit. Pokud však dokážete přistoupit na autorovu hru, dostanete zajímavou a jímavou poctu hororu v jeho nejryzejší podobě.
Paul Tremblay: Hlava plná přízraků
Překlad: Irena Steinerová
Vydal: Knižní klub, 2016
Počet stran: 328
Cena: 299,-
