Svět Malazské knihy padlých, vytvářený přes deset let párem archeologů při hraní Dračího doupěte k zahnání nudy na vykopávkách, svou složitostí překonává snad vše, co lze v současné fantasy najít. Zatímco hlavní série Stevena Eriksona už skončila, nyní dospěla do finále i pentalogie Malazská říše jeho kolegy Iana C. Esslemonta.
S přísahou na krku a průšvihem v zádech
Ústřední zápletka série se točí okolo Rudé gardy, žoldnéřského vojska založeného princem K´azzem D´avore poté, co si Malazská říše silou podrobila jeho zemi. Původní členové gardy přísahali, že neustanou v boji, dokud nebude říše zničena. Že jim tato přísaha dá schopnosti jako extrémní fyzickou odolnost nebo zastavené stárnutí, případně že duchové jejich padlých jim budou od té doby k službám coby kurýři, bylo nečekané, ale ve světě, kde je magie všudypřítomná jako vzduch, ještě celkem normální. Nemálo přísežníků byli ostatně sami mágové. Po sedmdesáti letech si ovšem gardisté přesto začínají klást otázku, co se to s nimi vlastně děje, zejména poté, co se jeden z poručíků kvůli přísaze uchýlil k otevřené vzpouře.
Princ K´azz D´avore sžíraný výčitkami svědomí však nemá chuť odpovídat, pokud vůbec odpověď zná. A asasínský velemág Kutna, který ji zná určitě, se po nedobrovolném pobytu v azathském Domě mrtvých změnil v bytost pochybného duševního zdraví, o fyzickém stavu nemluvě. Černý Petr tak připadne K´azzově zástupkyni Mihal, která musí v podstatě proti vůli svého velitele i přítele vést ostatní na kontinent Assail, kde dle informací získaných v minulém dílu série leží tajemství jejich přísahy. Tajemství, kterého se sama čím dál víc děsí.
Jdi na Assail, hochu, na Assail!
Assail je místo opředené legendami. Země stovky let izolovaná vrstvami ledu a magií staré rasy Jaghutů a navíc domov Forkrul Assail, před kterými se kdysi třásli i bohové. Teď však jaghutská moc slábne, ledová bariéra se trhá a šíří se pověsti, že assailské řeky jsou přímo vysypány zlatem. Rudá garda se tak stává pouhou kapkou v přívalu obchodníků, pirátů a dobrodruhů mířících do Assailu za vidinou snadného zbohatnutí nebo z jiných, osobnějších důvodů. Nezastaví je, že assailský místopis se na starých mapách hemží výrazy jako Moře děsu nebo Zátoka utrpení, a coby přídavek se na Assailu objevuje i hrozivá „Armáda z prachu a kostí“, tedy nemrtví T´lan Imass pokračující ve své věčné válce s Jaghuty.
Mihal s Rudou gardou chce odhalit tajemství přísahy. Bývalý gardista Kyle, vybavený magickým mečem boha Osserka, se touží vrátit domů. Vysloužilý malazský admirál v nemilosti Kartheron Krust se svojí povedenou posádkou hledá místo na pokojný důchod. Maršál Čírko a drsná malazská šlechtična Malle z Grisu si chtějí nahrabat, bard Rybář Kel Tath o tom všem složit pár balad, Tiste Andii Jethiss najít ztracenou paměť, a tak dále. Úmysly poutníků jsou různé a zdaleka ne vždy takové, jaké navenek tvrdí.
Z opačné strany pak sledujeme na Assailu příběh mladíka Ormana, jehož dědická rozepře skončila strýčkem připíchnutým ke stromu rodinným oštěpem, a který čelí prakticky konci světa, jak ho znal. Vše završuje nejvíce „malazská“ linie Stříbrné lišky, živoucího kostěje-šamana T´lan Imass, co se s hrstkou věrných zoufale snaží přivést své nemrtvé ovečky k rozumu, než vše skončí katastrofou. Protože vysoko v zasněžených horách spí lehkým spánkem Forkrul Assail, jejichž pojetí míru je velice prosté: Nikdo se s nikým nepere, když jsou úplně všichni mrtví.
Kupředu levá…
Stejně jako autorovy předchozí romány, je i Assail extrémně „cestovatelský.“ To není klad ani zápor, ale jednoduše klíčová vlastnost. Hlavně popisy plavby po moři Esslemont píše brilantně, stejně jako dusivé scény stupňující se beznaděje. Bloudění lodi kapitána Tardina po vražedném, magií pokřiveném Moři děsu by hravě obstálo jako výborný horor.
Přesto se právě zde objevuje první problém. Sledujeme totiž různé postavy, které postupně procházejí stejnými klíčovými místy. Zkraje je to zajímavé. Třebaže už víme, co na dalšího poutníka v pořadí čeká, ať už je to pevnost čarodějky zotročující pocestné, anebo obří strážce mostu z kostí vybírající si mýto na jeho údržbu, jsme zvědaví, jak si dotyční poradí. Když se však stejná zastávka opakuje potřetí, počtvrté, začne se do mysli vkrádat známá hláška: A mami, kdy už tam budeme?
Třebaže aktérů postupně ubývá, stále je jich příliš. Asi sedm bočních linií by šlo bez problémů snížit na polovinu a knize by to jen prospělo. Navíc většina vedlejších postav je dost nevýrazná. Kromě těch známých z dřívějších dílů nebo Eriksonova Malazu stojí za zapamatování snad jen mořský vlk Kartheron, mladý Orman… a dál vlastně nikdo.
Sekery, oštěpy a bílá tma
Zatímco si Steven Erikson dává záležet, aby malazský svět byl naprostá „terra inkognita“, Esslemonta baví zavádět do něj povědomé variace, skrze které pomrkává na čtenáře. V předchozí části Krev a kosti to bylo prostředí Indie, nyní se ocitáme na mrazivém severu mezi klany válečníků zpívajících ve velkých síních hrdinské písně a toužících po slavné smrti v bitvě. Prostě Skyrim proložený Kalevalou – ne náhodou jeden z protagonistů přijde o oko a skončí pověšený na stromě.
Není to přitom samoúčelné. Stejně jako Erikson, i Esslemont těží ze svých odborných znalostí, když vykresluje hlavně odvrácené stránky takové existence. Klany sešněrované v generačních krevních mstách, posedlost bojem, i adorace hrdinské smrti vedou k tomu, že se veškerý vývoj na Assailu v podstatě zastavil, a kdokoliv zatouží po něčem lepším, nemá jinou možnost než utéct, stejně jako to kdysi udělal Rybář. Navíc je celá civilizace nesmírně křehká. V momentě, kdy se zlatá horečka mění v regulérní nájezd, protože čím dál víc lidí pochopí, že než v potu tváře hrabat zlato v hlíně, je snazší o něj někoho oloupit anebo ho zotročit, aby hrabal místo něj, je osud všech těch hrdých klanů zpečetěn. Assail je dokonalou ilustrací staré pravdy, že na zlaté horečce vydělávají jen prodavači lopat – anebo mečů.
Esslemont navíc i zde výborně zvládá práci s atmosférou a popisy. Mráz, ledové vánice, mlhy na horských úbočích, duchové předků šeptající ve stínech. Všechno to ucítíte až pod kůží, takže není problém odpustit, že podobné prostředí je tu ve fantasy poslední dobou snad až moc často.
Bohužel tím výčet kladů víceméně končí.
Malaz na dietě
Není žádným tajemstvím, že Malazská kniha padlých je složité čtení. Poté, co se Ian C. Esslemont v prvních dílech snažil napodobit Eriksonův kočírovaný chaos a selhal, začal postupovat tak, že Malaz redukuje na úroveň, jakou dokáže zvládnout. Dokud píše vlastní příběhy, není to takový problém, jakmile se však pustí do pokračování zápletek započatých Eriksonem, je zle. Poprvé k tomu došlo v Jablku, žezlu, trůnu u Segulehů, a nyní v Assailu narazil znovu s T´lan Imass.
Celé dění kolem Stříbrné lišky dokončující jednu z linií Vzpomínek ledu, třetího dílu Malazské knihy padlých, představuje oproti ní propad. Z T´lan Imass, kteří jsou v Eriksonově podání ultimátní pohromou a po tisících let svého neživota už slovy jednoho z nich nepřemýšlí ani o marnosti, protože je to marné, udělal Esslemont otravné žvanící zombíky.
Forkrul Assail, co ve finále Malazu na cestě za dokonalou spravedlností vyhladí půl kontinentu, jsou v Assailu jenom bubáci v koutě, u kterých nesedí dokonce ani vzhled. Rybář Kel Tath, jedna z nejtajemnějších postav, která popíjela čaj s kdejakým ascendantem, v Assailu vypadá i chová se jako Hloupý Honza, a o Jethissovi raději vůbec nemluvit. Mlžení kolem jeho identity nefunguje v žádném směru.
Obávám se, že tenhle „dietní Malaz“ hlavně fanouškům zvyklým na Eriksonovy hostiny chutnat vážně nebude.
Problematické je i finále. Eriksonovy improvizace Esslemont nahradil osnovami, do kterých věci rve stůj co stůj. Zhoršuje to odbytá redakce originálu, u této série nezvykle častá, kdy postavy kupříkladu dojemně vzpomínají na události, u kterých vůbec nebyly, a zpoza rohů vystrkují čenich logické chyby. Nesouhlasící počty lodí, podivné zvraty v jednání aktérů, zmizení postavy Kutny. Seznam hlavně v závěru rychle roste, jak se autor snaží dostrkat vše tam, kde si to on přeje mít, a nikoliv, kam to přirozeně spěje.
A třebaže hlavní pointa okolo přísahy Rudé gardy opravdu překvapí, smířlivost, s jakou to odhalení všichni přijmou, je úsměvná. Troufám si tvrdit, že být na místě Mihal kdokoliv z vás, naštval by se na milého K´azze mnohem víc.
Příslib věcí příštích
Assail není špatnou knihou, to v žádném případě. Esslemontova práce s atmosférou a prostředím dokáže přebít většinu nedostatků a malazský svět je fascinující i v okleštěné podobě. Přesto mohl – a měl – být výsledek lepší. Jako závěrečná kniha série působí Assail rozpačitě a předposlední Krev a kosti byly snad vyjma zmatenějšího finále ve všem zdařilejší.
Dle edičního plánu Talpressu má v letošním roce začít vycházet první díl Esslemontovy trilogie Path to Ascendancy pojednávající o vzniku Malazské říše. Erikson ve svých knihách tyto události téměř neřeší, takže Esslemont má dost prostoru, aniž by musel malazský svět ohýbat. Jeho autorský vývoj v průběhu psaní Malazské říše je zřetelný a pozitivní, uvidíme tedy, co nám ještě připraví.
Ian Cameron Esslemont: Assail
Vydal: Nakladatelství Talpress, 2019
Překlad: Dana Krejčová
Obálka: Steve Stone
Počet stran: 544
Cena: 330,-
