Epický roadtrip napříč Amerikou, na kterém stopují prapůvodní i noví bohové, a během něhož přijde zjištění, že na ezo-rčení “na co myslíš, to roste,” je více pravdy, než jen trošku. Staří i noví bozi chřestí zbraněmi a mezi nimi stojí obyčejný člověk, který nakonec dokáže neobyčejné věci.
Stín odpočítává poslední dny v kriminále, kde si odpykává trest za loupež. Jediné, co od své budoucnosti očekává a co mu pomáhá přežít, je spokojený život s milovanou ženou a klid. Když se dozvídá, že jeho manželka zahynula při automobilové nehodě, zhroutí se mu celý svět.
V letadle, po cestě na pohřeb své ženy, potká Stín podivného muže, který o něm – zdá se – ví víc, než on sám. Dostává nabídku k práci, a protože Stín nemá co ztratit, začne pro tajemného pana Středu pracovat jako osobní asistent a řidič.
Vydávají se spolu na cestu napříč Amerikou, při které se Stín seznamuje s přáteli i nepřáteli svého zvláštního šéfa, a zjišťuje, že jeho země je dost nebezpečné místo, kde se navíc schyluje k epické bitvě mezi bohy. A že všechno, co si o zázracích, životě a smrti, minulosti a budoucnosti, myslel, je trochu jinak. A že ke zmrtvýchvstání někdy stačí jedna ošoupaná zlatá mince…
Předem se přiznávám, že Gaimanovy knihy (i komiksy) mám ráda. Jeho schopnost rozfoukat ve čtenáři imaginaci a psát způsobem, který vás nutí hltat písmenka, slova a věty, dokud nejste na poslední straně (a i pak se dívat, jestli za doslovem nebude ještě něco), obdivuji. Zrovna tak originalitu, která je dalším znakem všech jeho knih.
Vypravěčský bujón, který jen tak nezhltneš!
Američtí bohové jsou epičtí, pomalí, a velmi promyšlení. Kousek za kouskem skládáte celý příběh, občas si musíte dát pauzu a popřemýšlet nad tím, jestli vám právě přečtené dává smysl, abyste znovu skočili do toho barevného, snového, místy hrůzného, každopádně enormně vzrušujícího světa.
Světa, kde se potkává minulost se současnosti, staré mýty s nově vytvořenými. Kde nechybí nic z toho, co potřebují příběhy, které nám ožívají ve snech, plus místy nečekané naplnění pojmů jako obětování, loajalita, láska a rodinné vazby. A kde se nejvyšší bůh jmenuje Středa.
Gaimanovo hutné vyprávění se pomalu valí jako široká řeka. Občas vás šplouchne do malého či většího meandru, kde čeká krátký příběh o původu některých bohů, nebo Stínův zdánlivě nudný odskok do městečka Lakeside, zatímco bohové sbírají síly (a další bohy) k závěrečné bitvě. Ačkoli to může znít skoro až výhrůžně, není třeba se bát. Tahle řeka vás nakonec dovede…až na konec.
Musí chodit bohové do práce?
Spolu se Stínem se seznamujete s bohy, o jejichž existenci jste možná doposud netušili, a mimo jiné zjišťujete, kde se tu vzali, případně kdo je sem přivezl. A také, co bohové vlastně dělají, a jak (a čím/kým) se živí, pokud je neživí člověčí víra.
Ano, překvapivě i bůh může podnikat, nebo být zaměstnanec! A vlastně je to logické: Pokud ve svého boha přestanete věřit, čeká ho pomalý úpadek a postupné zapomnění, možná i nějaký druh smrti. Takže i bohové si musejí vydělávat na chleba a cigára.
A někdy je to docela vtipné: egyptský bůh smrti má pohřební ústav, věčně umolousaný slovanský bůh zla dělá na jatkách, veselý pavoučí bůh má krejčovský salón… Pak jsou tu taky novodobí bozi jako Média či Město – arogantní a sebevědomí, jako každé mládí, ale vypadá to, že jejich životy budou zhruba stejně dlouhé, jako naše radost z nového mobilu nebo televize, a naše víra, že nám dlouho vydrží a nezapomeneme na ně. Jak často si totiž vzpomenete na svůj první televizor či na první seriál, který jste viděli?
Staří bohové pochopitelně nesnášejí mladé a mladí zase staré. Staří se cítí být ohroženi mladými, mladým zase staří berou prostor k růstu. Jedni chtějí zlikvidovat druhé a naopak. Zajímavou otázkou je, může-li z jejich vzájemné bitvy vzejít vítěz? A co to bude pro Ameriku a její duši znamenat?
Což mě začlo napadat zhruba od třetiny knihy, kdy je patrné, že pro úplně všechny bohy, z nichž někteří průběžně vznikají (protože, když na to přijde, my lidé jsme schopni věřit v cokoli a vzývat kdeco), nebude ani ve velké Americe dost místa. A další otázka: pokud tuhle bitvu někdo vyhraje, bude to skutečně happy end? A případně čí?
Lidi jsou většinou dobří nebo zlí, bohové jsou prostě…boží
Věci typu nůž, které jsme taky vytvořili, mají jasný účel (můžete jím ukrojit chleba nebo někoho zabít – záleží na záměru, s jakým ho berete do ruky), ale u bohů nikdy nevíte. Jejich skutky se zdají být zlé, ale časem se jejich důsledky projeví jako dobré…a naopak.
Anebo taky ne. Za nějakým účelem jsme si je stvořili, zapomněli jsme na ně, ergo jejich konání neovládáme. Trochu strašidelné, že? A teď si představte dvě na sebe navzájem naštvané party bohů, které se chystají rozseknout otázku nadvlády nad kontinentem a jeho duší. A mezi nimi jednoho člověka….a taky jednu mrtvolu, která není úplně mrtvá.
A nesmíme zapomenout na lidi, protože i o nich tenhle příběh je. Kolika temných věcí si lidé vůbec nevšimnou, aby jim tak dávali prostor k růstu, který přináší strach, a některým nakonec i smrt (viz jeden z meandrů příběhu – Stínův pobyt v městečku Lakeside). Jakou sílu může mít láska, v tomto případě „až za hrob“? Jak vysoká je hodnota loajality a stojí za obětování vlastního života?
Zbrojení na epickou bitvu, která se nekoná
Při vší úctě ke Gaimanovi musím napsat, že pokud očekáváte bitvu bohů, hořící nebe, nestvůry vyvržené z pekla, které se mísí s bojujícími obry, případně další netvory, budete zklamaní jako já.
Poměrně dlouho se prokousáváte celým roadtripem, který ubíhá stejně pomalu, jako jede automobil pana Středy. Čekají vás místy nezáživné pasáže (které Gaiman umí popsat tak, že až po 5 stránkách zjistíte, že to celé bylo – přeneseně – vlastně o tom, jak si někdo koupil rohlík a pomalu ho snědl), cítíte, jak se nezadržitelně blíží epické finále, chystáte si nervy a kapesníky…a ono se jaksi nedostaví.
Žádná velká bitva, srocení bohů u pomyslné dělící čáry, bojový výkřik, fanfáry, zběsilý boj tělo proti tělu, potoky krve, masakr, usekané údy létající vzduchem, řev, praskání kostí…nic z toho se prostě nestane! Nic! Když už to tak vypadá, a vy skoro před očima vidíte skupinu bojovníků, cítíte to napětí, které rozhýbá vzduch kolem vás, přichází Stín, pronese pár slov, naježení a nabuzení bozi si ho vyslechnou….a rozejdou se.
R-o-z-e-j-d-o-u s-e.
A já se ptám: Kam jdou? Co budou dělat? Vrátí se do práce? Stane se ze Stína taky trochu bůh? Co se sakra stane s duší Ameriky?
Inu, nic. Bude taková, jakou si ji lidé udělají. Protože nakonec jsou to lidé, kteří utvářejí nejen své bohy, ale i podstatu svých životů a jejich účel.
Doteď jsem nepochopila, jestli byla Stínova postava jakousi nepovedenou paralelou k Ježíši, i když nebyl tesař, ale lupič, a neskončil v nebi, ale úplně jinde. Ale vlastně mi to nevadí, protože mi přijde, že Američtí bohové jsou tím druhem příběhu, který stojí sám o sobě, nepotřebuje žádné dramatické vyvrcholení děje, protože drama je v něm přítomné od první stránky. Jen jsem to tehdy nevěděla…
Vydání k 10. výročí
Tato kniha má pod názvem poznámku, že se jedná o autorem preferované vydání. Nevím, zda Neil Gaiman pozměnil text, každopádně zde najdete jeho úvod, a v závěru interview a vysvětlení, proč zrovna Angličan píše o Americe.
Neil Gaiman: Američtí bohové (vydání k 10. výročí)
Vydal: Nakladatelství POLARIS, 2014
Překlad: Ladislava Vojtková
Obálka: Vertigo CZ
Počet stran: 463 / pevná vazba
Cena: 350 Kč
