V knihkupectví se mezi velkými jmény světového fantasy skrývá jedna malá, útlá knížečka. Už na první pohled se zdá, že knížka nebude nic světoborného, ale přeci nebudeme soudit hned podle obálky. Knihu beru s sebou domů a začínám číst. Velmi rychlá a krkolomná jízda právě začíná.
Většina děje se odehrává v Rusku, konkrétně v Moskvě. Zde se samotný Satan snaží najít svou spřízněnou duši pomocí seznamky. Po žádné rychlovce typu „ejaculate & evacuate“ netouží, chce ženu pro (sakra dlouhý) život, se kterou by se nikdy nenudil. Tomu se mimo jiné snaží zabránit i archanděl Michael, který sestoupí na zem, aby ďáblovi, který se vydává za zahraničního podnikatele jménem Miktian Bast, zabránil.
Miktian nakonec potká Laru – dívku, se kterou se rozhodně nenudí. Lara je totiž poněkud přelétavá a neustále mění plány a názory. Její nepředvídatelnost na Miktiana působí jako magnet a on si jí záhy bere. Lara začne být ale nešťastná, do manželství se neustále plete Miktianova asistentka, démonka Astarta. Navíc se objeví Chlapec, jakási duše budoucího Antikrista, syn Miktiana a Lary. Lara krátce po svatbě začne objevovat své nově nabyté schopnosti, kterou v ní probudil sňatek s ďáblem. Splní se jí vše, na co jen pomyslí. Po rychlé a zmatené jízdě dějem příběh končí naprosto nečekaně – otevřeně.
Chybička se vloudila… několikrát
Snoubenka ďábla rozhodně není pro náročného čtenáře. Vzhledem ke struktuře se ale nedá považovat ani za „lehké čtení“. Kniha je rozdělena do dvou částí po třinácti kapitolách, to by bylo ještě dobré, KDYBY.
Skoky v ději často nejsou odděleny nějak výrazněji. Z odstavce přeskočíte na druhý a až v půlce další stránky zjistíte, že dějově jste u jiné postavy na druhém konci Moskvy. Nekonečné překlepy, špatná jména, chyby v slovosledu.
Nejvíc do očí bijící byla asi zmínka o Edwardu Callenovi. Chápu, Stmívání není zrovna kniha pro všechny (ve srovnání tedy tisíckrát lepší než Snoubenka, ale budiž), ovšem když už to chci zmínit ve svojí knížce (navíc stejného žánru), podívala bych se, jestli je to opravdu dobře napsané. Možná ale autorovi křivdím a chybu udělali v překladu – jako nespočet dalších chyb. Celá kniha působí, jako kdyby si ji po sobě překladatelé nepřečetli.
Ruské zlatokopky a (ne)ďábel
Co se týče samotných postav a jejich vykreslení – často se obrací ke stereotypům. A pokud mluvíme o postavě Miktiana a Michaela, tedy ďábla a archanděla, je jasné, že se autor nejspíš inspiroval v Luciferovi a Dobrých znameních.
Začnu ale u Lary a její kamarádky Eliny. Obě jsou vyobrazeny jako naprosté „krávy“, co si s muži akorát hrají a jen čekají na toho správně bohatého. Přelíčené, sedící v baru, neustále tlachají o blbostech, drahé šaty, kabelky, lovící chlapy. Jednoduše (a jednoduché) zlatokopky. Hned si představíte Rusky, co potkáte v pražském centru na každém rohu. Co se musí ale nechat, autor vyobrazil v Laře alespoň jeden rys shodný pro všechny ženy – neví, co chce, ale chce to hned.
Miktian a Michael jdou proti sobě, ale vlastně si ve výsledku ani nechtějí ublížit, jen to nějak bezkonfliktně urovnat, jenže jsou oba pod tlakem. Tady vidím trochu odraz z Dobrých znamení od Gaimana a Pratchetta, kdy Azirafal a Crowley také jednali pod tlakem svých nadřízených.
Miktian jako ďábel je prostě odfláknutý. Dobrá, hledá partnerku pro život, aby se s ní nenudil. Pak jí ale v podstatě ze strachu odkopne. Vyobrazený je jako chudáček, co se choulí v rohu a dělá, jak mu někdo pískne, teď se teda dovolil trochu odtrhnout od řetězu a najít si zábavu v podobě ženy. Na seznamce. Na celý život. Důvod? Neznámý.
Společný znak s Gaimanovým Luciferem a vlastně i tím seriálovým? Lukrativní podnikatel, co se tváří, jako by mohl všechno. Rozdíl je akorát v tom, že tenhle Lucifer je prostě baba. Ty společné rysy to na vás jednoduše dýchne v určitých situacích a vy se toho pak už nezbavíte.
Nevyužitý potenciál a milion otázek
Myslela jsem, že námět by mohl mít neuvěřitelný potenciál, nemusela by to být až taková nuda. Bohužel, opak je pravdou. Někdy až moc akce, navíc nevysvětlené. Do děje skočíte po patách, jenže nevíte, jak se orientovat. Máte milion otázek k ději, zodpovězená je na konci tak jedna, maximálně dvě. A i když má kniha otevřený konec, který má asi působit dramaticky a donutit člověka dokoupit další díl, spíš se drbete na hlavě a přemýšlíte, za kolik by si od vás někdo tu knihu koupil.
Možná kdyby autor víc vysvětloval, co se v příběhu vlastně děje a proč jde tenhle démon po tom a tamten po tomhle, bylo by to lepší než scény, ve kterých najednou na vlakovém nádraží začnou z kebabu skákat démonské kočky a zabíjet nevinné lidi. Vysvětlení proč, odkud, jak, k čemu, autor nedodal. Působilo to, jako kdyby to napsal páťák, který zrovna kouknul na Lucifera a chtěl si něco podobného vyzkoušet. Možná kdyby nenechával otevřený konec a udělal holt knihu trochu tlustší, bylo by to lepší. Aspoň trochu.
Neznámý autor, neznámá tvorba obálky
Ani na českých, ani zahraničních webech se toho o autorovi příliš nepíše. Víme pouze jeho jméno – Ksandr Lajse a jeho národnost – Rus. Tvůrce obálky také není uvedený, upřímně, obálka vypadá spíše jako kdyby hlavní obrázek někdo stáhl z internetu a pak ho v malování dal akorát na černé pozadí. Za vydáním knihy stojí české nakladatelství Skleněný můstek. Překlad pak dělala PaedDr. Eva Hořínková. Inu, mohla si to po sobě alespoň přečíst, aby se vyvarovala vydání knihy s tolika chybami.
Ksandr Lajse: Snoubenka ďábla
Vydal: Nakladatelství Skleněný můstek, 2018
Překladatel: PaedDr. Eva Hořínková
Tvůrce obálky: neuveden
Počet stran: 184 / pevná vazba
Cena: 250 Kč
