Roman Bureš vás zaujme už cestou, kterou se dostal k psaní. Původně pracoval jako osobní strážce a následně jako vyhazovač v pražských barech a klubech. S psaním začínal jako důsledkem impulzivního nápadu, kdy se přes historickou literaturu dostal až ke sci-fi. Doposud má na svém kontě devět knih, a jak sám říká, psaní ho neživí, ale sám netušil, jak ho jeho záliba pohltí.
24 hodin s… je obsahový formát, ve kterém se z perspektivy oslovené osoby text snažíme přiblížit čtenářům zajímavé a důležité osobnosti z oblasti fantastiky, které ne vždy stojí v záři reflektorů, ale zaslouží si být vidět. Jeden den života v práci a soukromí.
Jméno a příjmení: Roman Bureš
Profese / povolání: trader na burze
Pracovní poslání: Vydělat nějaké prachy
Životní motto: Záchranou jednoho zvířete nezměníš celý svět. Ale jemu změníš celý život. (motto našeho spolku Zachraň zvíře)
Něco po 8:00 – Pomalu se probouzím.
8:30 – Hrozí, že znovu tvrdě usnu, a tak pro jistotu vstávám.
V kuchyni políbím milovanou ženu, pejska, pozdravím se s kocourem a odšourám se do pracovny, kde se plácnu na karimatku.
Bez ranního strečinku bych se neodvážil usednout na několik hodin k počítači. Druhý kocour, který spí v pracovně, se domnívá, že přesně tohle je ten okamžik pro ranní pomazlení.
8:45 – Studená sprcha. Teď v zimě je voda příšerně ledová. Jenže má to extrémně nakopávací účinek. Navíc mi to hned po ránu zlepšuje náladu, což budu během dopoledne potřebovat.
9:00 – Domácí müsli s jogurtem si beru k počítači. Spouštím grafy a zjišťuji, co se dělo během asijské seance. Lidi si obchodování na burze strašně idealizují. Můžou za to filmy, ve kterých trader nic moc nedělá a prachy používá jako kupony na zábavu. Realita je přesně opačná – ukrutná dřina s nejistým výsledkem.
Celé dopoledne hledám příležitosti pro vstup do obchodu. Je to jistý druh transu. Mentálně se to podobá psaní – emoční horská dráha, během které ztrácíte pojem o čase.
11:00 – Krátká pauza na vyvenčení pejska. Do toho mrazu se mu nechce, a tak hází záda a předstírá spánek. Má však smůlu – váží jen dvě a půl kila.
Po návratu zatápím v krbu, elektrický kotel se sám vypíná.
11:20 – Vracím se do pracovny. Z obýváku si zatím žena vyřizuje vlastní agendu. Jako zakladatelka neziskovky Zachraň zvíře jede v podstatě non stop; neustálé telefonáty, správa sociálních sítí. Zrovna vyřizuje nový příjem – opět někdo zalepil nechtěná koťata do papírové krabice a odložil je v lese, ať si tam umrznou…
13:30 – Vypínám počítač. V Americe se chystá vyhlášení makroekonomických oznámení a trhy budou nestabilní, dnes končím. Měním si propocené tričko. Ze soustředění a stresu jsem utahaný, jako bych skládal vagon uhlí.
Žena se ptá, co si dám k obědu. Snažím se netahat domů emoce z tradingu a nasazuji poker face. Ale ona vždy okamžitě pozná, zda jsem měl dobrý den, nebo zda se mnou trh vytřel podlahu.
Dostávám na výběr několik chodů, ale nějakým způsobem nakonec vždy souhlasím s tím, na co má chuť má drahá polovička.
Potřebuji si vyvětrat hlavu, tak jdu štípat dřevo. Tohle mě baví.
14:00 – Oběd. Kafe. Krmení dravé zvěře. Neziskovka funguje na bázi domácích dočasných péčí, pod spolkem je neustále několik desítek opuštěných koťat. Doma jich máme aktuálně dvanáct, v patře mají vyhrazené dva pokoje. Až se uzdraví a žena jim najde nový domov, přijdou další; dokud lidi nezačnou kastrovat vlastní zvířata, ten příval odsouzenců k smrti nepoleví.
14:30 – Procházka. Tentokrát pořádná. Všichni tři vycházíme ze zahrady rovnou do polí. Pejsek si nadšeně pročítá „pesemesky“.
15:30 – Celé odpoledne mám pro sebe. Tak ho zabiji něčím příjemným. Vypínám analyticko-logickou levou hemisféru a zapínám pravou, zodpovědnou za fantazii a denní snění. Když píšu něco nového, vyčleňuji si na to jeden až dva dny v týdnu. Ale to se teď neděje. V létě jsem dopsal pokračování Inferia, které vyjde na jaře. Nechal jsem ho čtvrt roku zrát a znovu ho pročítám.
Tohle je ta méně radostná část tvůrčí činnosti. Celkové čtení mě čeká ještě několikrát, na konci už budu znát každé slovo a knihu upřímně nenávidět.
Při každém dalším čtení však stále objevuji věci, které lze napsat lépe; věci, které lze vyškrtnout; věci, které jsou naprosto k ničemu…
Ale celkově psaní miluji. Škoda, že nejsem spisovatel. Kdyby mě to uživilo, na celý trading se vykašlu.
18:00 – Jedu do města na trénink. Jednou týdně se v gymu schází naše stará parta. Všichni jsme veteráni a dobře si uvědomujeme, že naše těla byla na vrcholu před deseti lety. Kruháč, box, nakonec sparing v brazilském jiu-jitsu.
20:00 – Doma voní večeře. Rovnou venčím pejska, zase protestuje.
20:30 – Dělám si přípravu na zítřejší trading, nastavuji vstupní levely.
21:00 – Chvíli se válíme u televize a na Netflixu se snažíme oddělit zrno od plev. Často skončíme u nějaké osvědčené klasiky. Přitom bříšky prstů poskytuji ženě lymfatickou masáž – tak jako každý večer v uplynulých třiceti letech.
22:00 – Jdeme krmit. Koťata v patře se na nás vrhají jako raptoři z Jurského parku. Nejdřív je třeba vyčistit kočičí záchody a zamést pokoje (člověk by nevěřil, jaká zvěrstva jsou takoví prckové schopni napáchat), nakapat do očí, dát antibiotika (dnes už počtvrté).
Koťata mě nakonec přemůžou, mají sice pár deka, ale vždy se jim podaří povalit mě na zem. A tak ležím a nechám je, ať na mě naskákají. Vibrují jako malé chlupaté motůrky.
22:30 – Svoláváme domů naše kocoury. Mají volnost pohybu na zahradě a v polích, ale do večerky musejí být doma.
Je kosa jako v pekle, tak přicházejí na první zavolání. Jako by na něj čekali, ale bylo jim trapné přijít sami od sebe.
23:00 – Manželka ráda usíná v teple a u televize, já potřebuji absolutní tmu, ticho a 13 stupňů, proto spíme odděleně. Políbím ženu, pejska, podrbu kocoury a odcházím do ložnice.
Zbylých 15 až 30 minut si čtu. To je vlastně jediná doba, kdy mám čas na beletrii.
