Při čtení Sienkiewiczova Quo Vadis se mi vždy líbil Petronius. Byl to zvláštní muž s delikátním vkusem a díky tomu sloužil u Nerona jako zvláštní poradce – takzvaný arbiter elegantiarum, rozhodčí ve věcech vkusu. Přemýšlela jsem o tom, jak by takový arbiter elegantiarum vypadal dneska. Kdo jím vlastně je pro naši fantastickou scénu? Kde má čtenář světem fantastiky nepolíbený hledat svého Petronia, který mu poradí, jaká díla jsou hodna jeho pozornosti, a kterým by se měl spíše vyhnout obloukem?

Kdo je u nás autorita, která udává směr?

Směrovka

Při hledání našeho Petronia můžeme jít dvěma směry – čtenářským nebo odborným.

Ten první by měl odrážet skupinovou oblibu autorů a titulů. Bude ho samozřejmě zkreslovat marketing velkých nakladatelství, které do lidí tlačí své tituly masovou reklamou, i tak nicméně kolektivní moudrost davů poskytne obrázek o tom, co je právě populární a čtené.

Odborný by pak měl poukazovat nejen na tituly komerční, ale také na menší, kvalitní a zajímavé knihy, kterým se nedostává takové publicity. Obvykle je tento směr podpořen porotou, odborníky nebo skupinou profesionálů. V ideálním případě by zde nemělo hrát roli lobby velkých nakladatelství, takže titul s masivní reklamní kampaní by měl mít stejné šance na to být takovým panelem doporučen jako kniha od malého nakladatelství.

Quo Vadis, domine…

Pokud si chcete přečíst něco nového z žánru nebo oblasti, které nerozumíte, logicky se budete obracet na někoho, kdo ví více než vy. Pomineme-li dotazování se známých a kamarádů, je vcelku běžná návštěva knihovny nebo knihkupectví. Personál by teoreticky měl být schopen vám poradit.

Záleží ovšem, kde se ptáte. Pokud ve větším městě nebo žánrovém knihkupectví, máte větší šanci, že má dotyčný skutečně přehled a poradí vám dobře.

Naneštěstí se vám ale občas stane, že vám do ruky vrazí to, co se zrovna prodává nebo půjčuje bez ohledu na vaše preference. Což pak může mít snadno zcela opačný efekt – pokud totiž dáte Fabiána nebo Kotletu jako ukázkový exemplář někomu, kdo zatím z fantastiky četl akorát Stephenie Meyerovou, je dost pravděpodobné, že na celou českou scénu zanevře po prvních dvou odstavcích.

Informace na dlani

Internet je dnes dostupnější než kdy dřív a logicky tak tedy bude hodně lidí hledat informace právě tam. Pokud si tedy představíme modelového člověka, který by chtěl aktivně a sám od sebe zjistit něco víc o české fantastice, řekněme, že to zkusí u vyhledavače.

Na dotaz „nejlepší čeští autoři fantastiky“ na vás s nejvyšší pravděpodobností vypadne článek z roku 2015, který zveřejnil internetový magazín G.cz. Je v něm pořadník jedenáctky nejvýraznějších tváří české sci-fi a fantasy, mezi jimi známá jména jako Neff, Kulhánek, Žamboch, Kotleta, Neomillnerová.

Od té doby nicméně uběhly tři roky a žádný aktuálnější žebříček nikde.

Neobjevila se za tři roky žádná zajímavá jména? Stagnuje česká fantastika natolik, že pořád čteme jen Lince a Kopřivu? Nebo jsou tito autoři prostě takoví borci, že se jim zatím nic jiného nevyrovná?

Těžko říct – nejsou totiž pořádná data.

Co naše knižní databáze?

Kde jinde hledat data než v databázích. Koneckonců, jsou to zdroje, které shromažďují velké množství čtenářských referencí, a tudíž ideální subjekty, které by měly sestavovat nějaké přehledové žebříčky.

Zatímco na Česko-Slovenské filmové databázi najdete žebříčky dobře hodnocených žánrových českých filmů za příslušný rok díky sérii jednoduchých filtrů podle žánru, původu, let vzniku nebo tvůrců, ve světě literatury máte smůlu.

Databáze knih sice zveřejňuje různé pořadníky 100 nejlépe hodnocených knih, jenže i když ve filtru dáte fantasy, české autory aby člověk hledal lupou – v první padesátce zastupují beletrii jen Stehlíková a Rečková. A s nimi je tam spousta dalšího, co vám moc nepomůže.

Najdete tu totiž namíchaný komiks (např. Hellboy), nebeletrickou literaturu (např. Atlas Středozemě nebo Zeměplocha – Mapa), souborná díla (např. kompletní Zaklínač, který se skládá z osmi knih) i opakující se tituly (např. různá vydání Harryho Pottera – první čtyři díly, pak všech sedm a nad to ještě jednotlivé knihy samostatně, asi kdyby tam Pottera náhodou bylo málo).

Jinými slovy, žebříček na nic.

Statistiky pro statistiky

Ano, člověk z toho získá matnou představu, že Harry Potter, Zaklínač a Pán prstenů pořád jedou, ale neznalý čtenář nezjistí nic nad rámec pohledu na pulty knihkupectví – jsou to totiž většinově tytéž tituly, které tlačí dopředu marketingová masáž velkých nakladatelství.

Pokud tu tedy zkusíte hledat tipy na zajímavé nové knížky, máte smůlu, pořád tomu vévodí dvacet let starý Harry a neméně starý Geralt.

A pokud v Databázi knih hledáte přehledné informace o české fantastice, máte smůlu dvojnásob.

V žebříčcích nejoblíbenějších autorů nebo nejčtenějších knih není pro jistotu vůbec žádný filtr. Takže je sice příjemné, že devět z deseti nejčtenějších knih patří od pohledu do žánru fantastiky, ale vzhledem k tomu, že sedm z toho je Potter, jste víceméně tam, kde jsme byli.

A totéž platí u autorů – Rowlingovou, Kinga nebo Tolkiena zná každý, kdo někdy vlezl do knihkupectví, a jedenáctý Čapek vám moc aktuální představu o dnešní české fantastice opravdu nedá…

Československá bibliografická databáze je na tom zrovna tak jako Databáze knih, co tedy zkusit štěstí na jiném databázovém serveru – takovém, který je na fantastickou literaturu přímo zaměřený?

Ano, mluvím o Legie.info.

Tam najdete v žebříčcích top 100 výrazně hlubší filtrování fantastiky, takže se mišmaš s nebeletrickými knihami nebo komiksy naštěstí nekoná. Je tu top 100 nejlépe hodnocených knih, a to v dost podrobném dělení podle typu díla (povídkové sbírky, samostatné knihy…), žánru (hrdinská fantasy, new weird, steampunk…), tématu (vlkodlaci, upíři, cestování časem…), a dokonce i média (časopisy, knihy).

Paráda?

Tak napůl.

Jakékoli geografické filtry byste zase hledali marně.

Chcete si autory to seřadit abecedně? Nu, prosím.

Zajímají váš autoři z Česka? Blbé. Kulhánek se sice čtvrtý hned za Tolkienem, Sapkowskim a Pratchettem, ale pokud chcete zjistit víc, musíte si to z žebříčku sami vyzobat. Což, buďme k sobě upřímní, nikdo kromě pár nadšenců dělat nebude…

Můžete namítnout, že dělat žebříčky podle kritéria domoviny autora nemá význam – vždyť čtenáři dnes už čtou vše, co jim přijde pod ruku a nerozlišují knihu podle jejího původu, ne?

Bylo by to na delší diskuzi – stačí se podívat na celý žánr severských detektivek nebo na motivační knihy stavěné na severském způsobu života, které stojí mimo jiné i na geografickém ohraničení.

Řeknu k tomu tedy jen to, že když se pokusím zjistit jakousi zprávu o stavu české fantastiky, naše knižní databáze mi akorát házejí klacky pod nohy.

Co odborné časopisy?

V našich luzích a hájích máme to štěstí, že vycházejí hned dvě pravidelná periodika zaměřená na fantastiku – Pevnost a XB-1. Zatímco Pevnost má širší záběr do komiksů, filmů, seriálů, her a celkově do populární kultury, XB-1 se zaměřuje primárně na literaturu.

Oba časopisy mají své přidružené nebo podporované literární soutěže (Daidalos u XB-1, Vidoucí za Pevnost) a věnují se dlouhodobě sledování české literární scény. Najdete tu tipy, recenze a doporučení, různé články rozebírající specifické žánry a autory v nich.

V obou časopisech se pravidelně v sekci povídek objevují různí čeští autoři, jejichž práce procházejí slušným sítem, takže se tam nedostane hned tam někdo.

Je tedy trochu škoda, že ani jedno z médií nedělá dlouhodobě nějaké přehledy nejlepších knih nebo autorů v příslušném roce nebo segmentu žánrové literatury.

V Pevnosti jsou každý měsíc pravidelné žebříčky podle různých kritérií a preferencí redaktorů, které slouží obvykle ale spíše k dokreslení určitého právě rozebíraného obsahu.

V XB-1 každý měsíc vychází žebříček „Čtenáři doporučují“ a „Čtenáři varují“, nicméně o tom, kolik čtenářů do žebříčku přispělo, se nikde nedozvíte – a když prolistujete časopisy zpětně, zjistíte, že se tituly a autoři značně opakují.

I přes to oba časopisy slouží jako dobrý odrazový můstek pro hledání relevantních informací a při dlouhodobém sledování poskytnou poměrně ucelený obraz o tom, co se na literární scéně u nás děje.

Nováčci s křížkem po funuse

Stejně tak jako tu schází jednoduše dohledatelné tuzemské žebříčky nejúspěšnějších/nejčtenějších/nejlepších/kritérium-doplňte-sami autorů, schází i žebříčky nováčků.

Existuje tu tzv. PAF, přebor autorů fantastiky pod záštitou československého fandomu, který hodnotí toho roku nejúspěšnější účastníky literárních soutěží – což obvykle bývají začátečníci.

Je to žebříček zajímavý a záslužný a do určité míry poskytuje informace o tom, kdo ze soutěžících je schopný. Na druhou stranu je zkreslený tím, že grafomani končící třeba na spodních příčkách první desítky posbírají z pěti šesti soutěží více bodů než vítězové jedné dvou, a mohou tak zkreslovat představu o svých schopnostech.

Problém s PAFem tkví ale především v tom, že o něm mimo komunitu soutěžících a organizátorů nikdo neví. Má prakticky nulovou publicitu, a i když obsahuje spoustu nadějných nováčků, často jsou to roky, než si od nich něco přečtete – sborníky z některých soutěží nikdy nespatří světlo světa, a v těch případech, kdy přece jen vyjdou, to trvá přibližně rok od ukončení příslušné soutěže.

Což je v kalendáři pátrajícího čtenáře zhruba stejně dobré jako nikdy.

O samostatné knize ani nemluvě, protože třeba v historicky první trojici má vydané vlastní knihy zatím jen Dana Rusková, a to poslední v roce 2015.

Přehled knižních debutantů pak v české fantastice schází úplně. Pár týdnů poté, co opadne váš marketing, se o vás čtenář prakticky nemá šanci dozvědět. Pokud jste tedy nováček s knihou, která nevystřelí raketově do Databáze mezi komiksového Hellboye a Pottera jako zmiňovaná Petra Stehlíková, jste s nějakými žebříčky jednoduše v pytli.

Soutěže jako barometr

PAFem jsem si vytvořila oslí můstek k tomu, abych mohla mluvit chvilku o soutěžích a oceněních – ty totiž na rozdíl od informačních databází mají často za cíl formovat a vychovávat literární scénu.

Soutěží zaměřených čistě na fantastiku u nás probíhá celkem dost – menší cvičné jako soutěže Triumvirátu, úzce vymezené jako New weird, komerční jako Hvězda inkoustu nakladatelství Fragment nebo prestižní a multižánrové jako Cena Karla Čapka.

Hodnotí je většinou více či méně odborná porota, výstup se odvíjí od typu soutěže a mívá krátkou životnost – každoročně probíhající soutěže chrlí každoročně sborníky nebo vítězné knihy, takže než si autor stihne užít svou chvilku pomyslné slávy, už je zase fuč. A jak už jsem zmiňovala výše u PAFu, než se autoři ze soutěží dopracují k vlastní knize, chvíli to trvá.

Samotné literární soutěže tedy mají svůj význam, ale řadovému čtenáři mnoho neřeknou.

Má to cenu

Trochu jinak jsou na tom literární ocenění. Pokud alespoň zlehka sledujete fantastickou literární scénu, nejspíš jste zaslechli pojmy jako HUGO nebo Nebula – prestižní ocenění americké literatury, která patří k nejvyšší metě, kterou může autor ve sféře sci-fi, hororu a fantasy dosáhnout. První jmenovanou uděluje americký fandom, tu druhou profesní organizace amerických spisovatelů science fiction SFWA. A hodně z oněch vysoce hodnocených zahraničních autorů na našich databázích patří právě mezi nositele těchto ocenění – Rowlingová, King, Martin…

Pokud pomineme mainstreamovou Magnesii Literu, kde o fantastiku člověk nezavadí, najdeme u nás dvě ocenění, která se udělují s puncem určité prestiže.

První z nich Cena Aeronautilus, pravidelně udělovaná na Festivalu fantazie. Ta se inspirovala zahraničními cenami HUGO, čemuž odpovídá především systém hlasování odborné poroty a následně čtenářů, respektive účastníků festivalu. Pro udělení ceny není třeba autorova účast na festivalu, pro předání fyzické podoby ceny v podobě stříbrné rakety ano.

Jak organizátor festivalu Václav Pravda sám poznamenal, soutěž má nedostatky, kterých jsou si organizátoři vědomi.

Jedním z těch hlavních nedostatků je malá angažovanost veřejnosti – pokud se o tuto cenu nezajímáte aktivně sami, narazíte na ni obvykle až ex-post jako nějakou noticku s nadpisem: „Byly uděleny ceny Aeronautilus pro letošní rok“. Vzhledem k tomu, že širší veřejnost netuší, o jakou cenu se jedná, je její dopad značně omezený a tudíž i samotný význam a hodnota ceny.

Uvidíme tedy, jak se organizátoři s nedostatky vypořádají, nebo jestli dojde, jak Václav zmínil, ke zrušení této soutěže, pokud se to nepodaří.

Zatímco Aeronautilus má publicity málo, druhé zmiňované ocenění jí mělo v posledních letech možná až příliš – ano, mluvím o Cenách Akademie science fiction, fantasy a hororu, ještě donedávna udělovaných československým fandomem.

Člověk by neměl kopat do mrtvoly, takže k tomu řeknu jen tolik, že pokud jste byli na letošním Světě knihy, víte, že celý ceremoniál evokoval spíše trapný smutek než slavnostní atmosféru, a následná smršť na internetu pak zasadila poslední hřebíček do rakve.

Tato třiadvacet let stará instituce změnila majitele a prochází aktuálně rekonstrukcí. O chystané podobě cen mluvil Jirka Hiemer na letošním CONiáši a nezbývá tedy než čekat. Jenom čas ukáže, jestli se toto ocenění znovu stane tím, čím bylo původně zamýšleno, a sice oním pomyslným Petroniem pro fantastickou komunitu i širší veřejnost.

Co říct na konec

Samozřejmě můžete teď namítnout, že jsou předchozí odstavce irelevantní, protože ten modelový človíček z mého příkladu na začátku neexistuje – nikdo nechodí a nehledá aktivně českou fantastiku jen proto, že je tuzemská. A pokud ano, bude to nějaký jeden exot, co stejně nepůjde do hloubky, aby lovil a sestavoval informace podle všech zdrojů, které jsem vypsala.

V tom máte pravdu.

A je to také to, na co jsem se pokoušela celou dobu poukázat.

Pokud chce loď přistát ve tmě, potřebuje maják. My máme spoustu lampiček, dokonce i pár slušných základů, ale samotné navádění pokulhává. Někteří mávají tak silně, že světlo zhasne, dalším skomírá, jiní znakují v zavřeném sklepě, kam pouštějí jen své známé, a pár lidí svítí na pevninu.

Měli bychom tedy zkusit pracovat na tom, abychom majáky postavili a udržovali je čisté a funkční pro případ, že budou lodě hledat přístav. A když budou majáky zářit dost jasně, třeba pak začnou nové lodě samy víc připlouvat.