Vladimír Suchý neklade malé nároky na sebe ani na hráče svých her. Jestliže nás ve své předposlední hře vyslal hluboko do vesmíru, nyní míří – pravda, ne tak hluboko – pod mořskou hladinu, a v úvodním textu trochu popírá námět předchozí hry. Píše totiž, že vše včetně kolonizace Marsu selhalo a oceánské dno je poslední možností, kam se neustále rozrůstající lidstvo může uchýlit. Ale co, mořské hlubiny jsou ke křehké schránce lidského těla jen o málo přívětivější než mrazivý kosmos, a tak není sebemenší důvod tuto výzvu nepřijmout. Jak za chvíli zjistíte, je možná ještě o něco náročnější než ta v Pulsaru 2849.
Oběd na vidličku, vidlička na oběd
Herní plochy se dělí na dvě rovnocenné části. Společný plán světa, na kterém se soupeří o pole jednotlivých akcí, počítají se body a jsou na něm vyloženy karty; a pak na jednotlivé hráčské desky, kde se účastníci snaží o co nejlepší rozvoj své podmořské infrastruktury.
Protože začít podnikat v takto náročných podmínkách nelze od příslovečné píky, má každý účastník do začátku jedno město a něco materiálu i karet. Zdroje jsou tu pěti druhů. Oceloplast zastupuje stavební materiály, řasy jídlo, kredity peníze, věda je jednoduše věda, a speciální organická hmota může nahradit jak řasy, tak oceloplast. (Na letošní dovolené jsem poznal jednorázové vidličky z otrub, takže vývoj se tímto směrem již začal ubírat, ale jelikož se nedaly jíst ani vidličky, ani s vidličkami, má před sebou věda ještě hodně dlouhou cestu.)
Na plánu se dají stavět dvě varianty obytných měst a tři druhy užitkových budov: farmy na řasy, laboratoře a odsolovací zařízení, ale vše musí být pochopitelně propojeno tunely. Přeplavat z jedné kupole do druhé se totiž dá tak v hollywoodském velkofilmu (vzpomínáte na Propast?), ale ve skutečnosti by to nerozdýchal ani mistr světa v potápění.
Řasy nebo koláče
Základním mechanismem hry je ultraklasické obsazování políček a vykonávání z toho plynoucích akcí, ovšem méně klasicky kombinované s vykládáním karet, a navíc ještě originálně provázané barevně. Hráč na tahu vždy musí obsadit jedno akční pole a vyložit jednu kartu; má-li pole a karta shodnou barvu, může realizovat všechny akce, které mu obě části nabízejí, nemají-li, karta je bez užitku odhozena.
V jednom kole se každý dostane k lizu třikrát, kol je celkem deset a oddělují je tři fáze produkce. V ní přinášejí postavená města, budovy a tunely výnosy a body, ale současně je tehdy také zapotřebí obyvatele svého konglomerátu nakrmit. Není-li pro všechny dost řas, rozhryžou vám ti hladovci dílky organické hmoty, a pokud ani ty nestačí, zhltnou pár vítězných bodů. Ani zde tedy neuspějete s radou, že když nemají řasy, ať jedí koláče.
Apropó koláče; na okrajích hráčské desky se nabízí spojení se suchozemskými metropolemi a jejich krysami, a to také přináší větší či menší a na časové ose blíží nebo vzdálenější výhody, ovšem zase jen tehdy, pokud se k nim pomocí tunelů dostanete.
Co máme to máme
Podmořské farmy, kredity, symbiotická a nesymbiotická města, události jako ‚vyjednávání o technologii‘, ‚průmyslová špionáž‘ nebo ‚náhradní mise‘ a mnohé další svědčí o tom, že autor se snažil zapracovat téma do hry pečlivě, byť ne zcela důsledně. Na jedné straně tu proto najdete dobře vypadající kupole podmořských sídlišť, žetony metropolí a mnohé další komponenty, na druhé se přeci jen ilustrace na kartách občas opakují a slovo ‚věda‘ s nástupem nového tisíciletí a přemíry vysokých škol poněkud devalvovalo.
Ale co máme, to máme, a záleží jen na nás, co s tím uděláme.
Můžeme dělat hodně. Podstata hry spočívá v kombinování akčních polí s kartami a jejich řetězením, a vy musíte mít jednak jasno v tom, na čem chcete bodově vydělávat, ale současně také být dostatečně pohotoví a přizpůsobovat se kartám, které vám přijdou do ruky. Nelze se totiž spoléhat jen na konečné zúčtování; když vám soupeř příliš uteče během hry, nemusíte jej dohnat ani se sebelepší strategií.
Hra je navíc natolik promyšlená, že nepřízeň štěstěny vás rozhodně nemusí připravit o vítězství. Karet je tu dost, a pokud vám osud pošle několikrát za sebou stejnou barvu, pořád se můžete k jiné ‚prolízat‘. Když vám protihráč překazí plánovaný tah, skoro vždycky se dá vytěžit něco z možností, které na vás zbyly. (Ovšem přiznáváme, že lépe se dovytěžovává v menším než maximálním počtu hráčů.)
Méně je tu více
Čímž jsme narazili na jednu malou bolístku Měst. Doba trvání partie. Ani když už máte hru zažitou, není uvedený odhad 40 minut na hráče nadhodnocený, spíše naopak. Je to logické: ve čtyřech se před posledním nešťastníkem vystřídají vždy tři, kteří obsadí tři akční pole, a v podstatě teprve tehdy může ten poslední začít přemýšlet, co vlastně chce a může zahrát.
Trochu to urychluje fakt, že limit tří karet v ruce je vztažen k začátku tahu hráče a jeden každý tak může přemýšlet, které karty si ponechá, během hry ostatních, ale stejně nejsou Podmořská města hra pro netrpělivé; respektive pokud chcete, aby hra odsýpala (nebo odlívala?), dejte si ji sami nebo maximálně s jedním protihráčem.
Nejčastěji kladené dotazy
Jaká tedy Podmořská města jsou? Jsou dobrá, fakt hodně dobrá.
Jaká PM nejsou? Nejsou pro úplné začátečníky, a pokud se kolem nich někteří stejně sesednou, ať se nepouštějí do hry s protřelým „eurovkářem“, který by je roznesl na kopytech mořských koníků. Ano, i když je nemají.
Jsou zastupitelná Teraformací Marsu, které se trochu podobají? Nemyslíme si. Lze sice najít podobu v dílčích postupech a mechanismech, ale celkově se natolik liší, že by byla škoda jednu nebo druhou hru vynechat kvůli té druhé, ergo první. Ostatně jsme našli při testovacích hrách lidi, kteří si ji oblíbili více než Mars.
Jak jsou znovu hratelná? Poměrně dost. Karet je v každé epoše hafo a i když se některé opakují, hře to nijak neškodí.
Jaké mají klady? Téma, vizuál, mechanismy, možnosti a hloubku hry. Jemný humor. Pro zkušenější hráče možnost do hry vklouznout jak japonská harpuna do velryby. A ještě jednou téma – pro fanoušky sci-fi, kteří na knihách o podmořských městech vyrostli.
Jaké mají zápory? Chlupaté.
Co jsou chlupaté zápory? Chloupky, o které tu a tam něco nevyšlo. Pravidla mohla být o chlup systematičtější, karty a desky hráčů mohly být z o pár chlupů silnějšího papíru (čili ano, z kartonu), a hra ve čtyřech s přemýšlivými hráči vyžaduje celý kožich trpělivosti (kterou autor této recenze nemá a vyletěl by z nich ze své chlupaté kůže).
Co lze říci o hře závěrem? Že i když není úplně a zcela dokonalá, autor recenze si ji rád kdykoliv – ale ne s kýmkoliv – zahraje znovu, neboť má potenciál. Kdo? Oba, samozřejmě!
Vladimír Suchý: Podmořská města
Vydal: Delicious Games a MINDOK s.r.o.
Počet hráčů: 1 – 4
Doporučený věk: 12+
Doba hry: 40 min. na hráče
Čeština: ano
Cena: cca 1100 Kč
