Tuutikki Tolonen: Strašidelná chůva cover
- Reklama -

Maminka se chystá na dovolenou, kterou vyhrála v Laponsku, jenže otec na cestě domů uvízne na letišti ve vánici. Tři sourozenci Hilla, Kaapo a Maikki ale nemohou být doma sami, proto firma, která zajišťuje maminčin zájezd, povolala chůvu – a rovnou přizná, že jde o dobře zajištěný experiment: chůvou totiž bude bubák, zcela vzdělaný a připravený na péči o děti i domácnost. Stačí mu vyklidit skříň v předsíni, aby měl kde spát, a o všechno se postará.

Nuže, co by se mohlo pokazit?

Strašidlo, které nestraší, ale potřebuje pomoc

Povaha: Nenásilná, má rád televizi, líbí se mu v lidském obydlí.

Další upozornění: Nemá vlastní jméno, říká se mu ‚bubák na hlídání‘ nebo jenom ‚bubák‘. Potravu si obstarává sám. Pozor! Nikdy nenechává děti doma samotné.

Znalost finského jazyka: Špatná. Trochu rozumí, ale nemluví. Pravděpodobně se to nezlepší. Pozor! Neznalost nemá vliv na jeho pracovní schopnosti.

Ubytování: V předsíni ve skříni (skříň se musí okamžitě vyklidit).“

Tuutikki Tolonen: Strašidelná chůva obálka Maminka se s bubákem zběžně seznámí a navzdory přece objektivně známému faktu, že bubáci neexistují, je s jeho přítomností jakž takž upokojená a skutečně odjíždí. Nevadí ani skutečnost, že bubák kolem sebe nesmírně práší a neumí mluvit. Nejstarší z dětí Kaapo se naštěstí vypraví do knihovny, kde sežene odbornou literaturu, a mezidruhové poznávání může začít.

I když na začátku můžeme bojovat s určitou uvěřitelností (já bych tedy jako maminka doma děti s bubákem nenechala, zvláště pokud páchne jako sklep a pořád se z něho práší), později si s dětskými zjednodušeními a hebkou psychologií postav už nijak hlavu nelámu. Komplikované je to tak akorát a co se zpočátku zdá jako nevinná zápletka, později ukazuje na mnohem záludnější problémy. Na jednu stranu jde o milé dobrodružné vyprávění, jak se děti pokoušejí objevit bubákova tajemství a porozumět mu, což vede k odhalení, že bubáků v jejich okolí je mnohem víc.

Příběh má ale i svoji vážnější notu, totiž onu neznámou organizaci vysílající bubáky mezi děti a samotné zjištění, že bubáci to nedělají úplně dobrovolně a chtějí domů. Během četby se objeví hned několik tajemství – zvláštní komáři pijící bubáčí krev známí jako víly svízelky, podivné stařenky jezinky s na první pohled nedůvěryhodnými řečmi a také to, že kniha z knihovny o bubácích je založena na setkání s opravdovým bubákem před mnoha lety a je klíčová pro události odehrávající se v současnosti.

Příběh však dobře plyne a čte se velmi přirozeně, i když sám o sobě tak příšerně napínavý není. Pořád se něco děje a my jsme i tak zvědaví, jak to bude dál, ale o jeho gradaci se starají hlavně neustále se rojící otázky a rostoucí podíl tajemna. To, co se dozvídáme o bubácích, máme zjednodušeno skrze knihu, kterou si Kaapo spolu s námi čte. Také tajemný župan, což je ne tak docela imaginární kamarád Maikki, poskytne zásadní informace pro pochopení všech souvislostí. Vysvětlovací pasáže ale nepřekážejí a dávají v celku vyprávění dokonalý smysl.

Šikovné děti, rodina a opravdové přátelství

I když je kniha v první řadě dobrodružná a řeší obtíže soužití dětí a bubáků, při čtení objevíme motivy rodinné soudržnosti i řevnivosti, upřímné touhy pomoci a schopnosti vypořádat se s nečekanými komplikacemi a těžkostmi. Vyniká schopností podávat skutečnosti skrze dětskou perspektivu, což se vyznačuje například i tím, čemu hrdinové přikládají důležitost a o čem vedou rozhovory. Tím je kniha pro děti zajímavá a snadno stravitelná.

Hlavní hrdinové jsou navíc hodně různí, i když jde o děti a sourozence k tomu. Sledujeme zápolení mezi nimi o autoritu, kdo má pravdu, kdo komu věří a v čem se na koho spoléhá. Zároveň ukazuje na nevídanou rodinnou souhru. Soucítíme také s jejich porozuměním tatínkovi, kterému přezdívají Neviditelný hlas, což víc než co jiného dovede ve zkratce objasnit obvyklou rodinnou dynamiku.

Jeho přítomnost v příběhu je po celou dobu zároveň důležitá (vlastně důležitější než maminčina) a současně okrajová – pomáhá příběh udržet pohromadě, ale nijak ho nekomplikuje. Kaapo pociťuje potřebu udržet si autoritu a mít za ostatní odpovědnost, Hilla je zase soutěživá a občas tvrdohlavá. Maikki s dětskou bezprostředností pak poskytuje hlubší emocionální porozumění pro celou situaci a dává tak řadě událostí ten správný rámec.

Bubák Grah, který je pro příběh stěžejní, je napsán s výrazným hendikepem, kdy neumí kloudně mluvit a i jeho řeč těla je pro čtenáře spíše skrytá než vysvětlující. To děti, které po celou dobu zůstávají hlavními tahouny příběhu, ho dokáží správně pochopit a předložit nám jakýsi pocit, že tomu naprostému cizinci s neznámou mentalitou aspoň trochu rozumíme.

Najednou Grah napřáhl svou velkou dlaň s tlustými prsty a dloubl Maikki do tváře. Jenom tak jemně, nebolelo to.

Jejda,“ lekla se Maikki.

Grah jí velice pomalu a opatrně položil dlaň na tvář. Nebo vlastně na hlavu, protože Maikki měla malou hlavu a Grah velkou dlaň. Maikki rázem došlo, co bubák udělal: pohladil ji po tváři!

Hm,“ vydechla a bez váhání se mu vrhla do náruče a veškerou svojí silou mohutného, prašného a těžkého bubáka objala.

Ach, Grahu! Jsme kamarádi, i když každý bydlíme úplně někde jinde! Ale jak se tam k tobě domů dostaneme? To mi není jasné. Ovšem my dva na to určitě přijdeme!“

Severská fantastika, ale jen první půlka

Tuutiki Tolonen už dříve spolupracovala na dětských knihách, ale tohle dvojdílné potěšení je její prvotinou a v rámci objektivních měřítek docela úspěšnou: byla přeložena do několika jiných jazyků a očekává se i její zfilmování. V českém prostoru se zatím můžeme setkat jen s prvním dílem, ale i ten stojí za pozornost. Můžeme o něm říct, že jde o dětského zástupce finského podivna, kdy se do všední každodenní reality vlamuje něco jiného a pohádkového, ale přesto důvěrně známého, co činí život úplnějším a umožňuje mu plně se projevit. V některých věcech si s příběhem snadno víme rady, přesto má také ve zvyku přinášet temnější proudy a motivy, kdykoli to nečekáme.

Kniha je k dostání ve tvrdé vazbě a s půvabnými doprovodnými ilustracemi, které má na svědomí Pasi Pitkänen, u nás známý třeba ze série Kepler62. Jeho ztvárnění bubáků jejich cizost zjemňuje a knihu pohádkově doplňuje. Kdo má raději audioknihy, je pro něj dobrou zprávou, že už je v češtině k dispozici v podání Báry Štěpánové.

Kniha bude děti nejspíše bavit a díky obsazení se tam může vidět kdokoli z dané věkové skupiny. Určitě ale doporučím přibrat k prvnímu dílu i druhý (jménem Strašidelná cesta), který je v plánu již brzy, aby se všechny volné konce a všechna naznačená tajemství pěkně uzavřela a spojila. Bez tohoto vědomí je totiž až nepříjemně otevřený závěr spíše rušivý.

Ale zkušenosti se severskou literaturou pro děti ukazují, že přečíst si to nebude marné a můžeme se těšit na další dávku originality, dětské vynalézavosti, trochu strašidelného magična a nejspíše i dobré rozuzlení příběhu. Jedno je ale jisté: cesta bubáků za domovem není tak jednoduchá a s poslední stránkou knihy rozhodně nekončí.

Tuutikki Tolonen: Strašidelná chůva

Vydal: Nakladatelství Portál, 2018

Překlad: Alžběta Štollová

Vhodné pro: děti 8–12 let

Ilustrátor: Pasi Pitkänen

Počet stran: 288 / vázaná

Cena: 305 Kč

Reklama

- Reklama -
Čtenářka, fotografka, gamedesignérka, hráčka, vypravěčka a máma. Závislá na příbězích, hudbě a kráse života. Dávám si pauzu od knihovničení, ale pořád něco zkouším, hledám, někam směřuji. Pravda je někde tam venku.