Rozhodla jsem se, že si udělám radost a zajdu do kina na Venoma. Vyrazila jsem sama. A sotva se v sále setmělo a odběhly první minuty filmu, začala jsem tušit, proč měli všichni moji kamarádi najednou oslavy narozenin, hlídání dětí nebo mor.

Hejt na Venoma

Bylo to špatné. A bohužel, jak čas plynul, jenom se to zhoršovalo…

Abych nemlžila vodu, trochu jsem se bála, že Venom nebude žádná velká sláva. Už když se začaly objevovat první zahraniční reakce, tušila jsem průšvih, pořád jsem si ale dělala naděje, že to třeba nebude tak zlé. Sola kritici taky zdrbali na dvě doby, ale nakonec se to dalo, takže jsem doufala v zázrak i u Venoma.

Jenže zázrak se nekonal.

A než se někdo začne ohrazovat – následující text není recenze. Je to čistě subjektivní proud myšlenek a pocitů, které ve mně tenhle film vzbudil.

To jsem se tak těšila…

Venom měl tolik potenciálu.

Příslib temnějšího přístupu, který by kontrastoval s marvelovskou rozjuchaností. Deadpool prošlapal cestu nejednomu filmu v dříve obávaném ratingu R a Venom požírající cápky na potkání by byl v takovém nastavení pecka.

Antihrdina, který by si nebral servítky, měl být přesně tím špinavým drsňáckým nástupcem Logana, jakého všichni vyhlížejí od chvíle, kdy Jackman vyměnil drápy za zpívání a změnil se z největšího frajera v největšího showmana.

A k tomu v hlavní roli Tom Hardy, jehož hrdinům všechna čest – už jako Bane byl skvělý, Mad Max mu umožnil ukázat šílenější stránku, a dlouhodobě má prostě čich na zajímavé projekty.

Těžko tedy říct, kde ho ten čich zklamal – jestli u scénáře nebo až ve střižně, na jejíž podlaze podle drbů skončilo 40 minut materiálu (a pokud se dá drbům věřit, pak materiálu nejlepšího).

Na druhou stranu to s Venomem tak zlé nebude. Za premiérový víkend padl říjnový rekord, film se drží na vrcholu žebříčků tržeb, a i to hodnocení na Rotten Tomatoes se trochu zvedlo. I kdyby to tedy nakonec neměly být dolarové žně, pást se hlavouni ze Sony nepůjdou.

Sto milionový rozpočet je navíc na poměry komiksových filmů velmi střízlivý a už podle aktuálních odhadů na Box Office Mojo se Venom v pohodě zaplatí.

Je tedy Venom opravdu taková slátanina?

Podle reakcí diváků se našlo dost takových, kterým se film líbí. A to mě přivedlo k úvaze – je tahle novinka vážně tak mizerný film, jak se mi zdálo, nebo mám prostě už jen vysoké nároky?

Poslední dobou totiž chodím domů otrávená snad ze všech superhrdinských filmů.

Zatímco Wonder Woman kritici vynášeli do nebes, já nedokázala pochopit, co na tom prefabrikátu všichni vidí. U Black Panthera jsem vydržela se sebezapřením jen kvůli sympatickému Michael B. Jordanovi, u nového Antmana jsem odhadovala dějové zvraty s přesností na minuty.

Thor: Ragnarok byl slušný film, ale když se za nimi ohlédnu, nedokážu si vybavit nic víc než duhovou mlhu s Led Zeppelin, dvojka Deadpoola mě sice rozesmála, ale podruhé nemám chuť si ji pustit, a u Avengers: Infinity War jsem měla po celou dobu spíš pocit určité povinnosti – musí se mi to líbit, čekali jsme na to přece deset let! –, než skutečného nadšení.

Únava z tisíckrát viděného

Filmy se superhrdiny mě bavily od dětství. Hltala jsem Burtonova Batmana, fandila Reevovu Supermanovi, smála se u Flash Gordona a Masky. První X-Men, Nolanův Batman a Hellboy, kterému dal Guillermo del Toro nádherný hororově fantastický kabátek, patřily nedílně k mému dospívání, a stejně tak mě fascinovala špinavá vlna drsných komiksových filmů v čele se Sin City, Watchmeny nebo Constantinem.

A když se vynořil Marvel se svým konceptem filmového universa, vyhlížela jsem každý film s nadšením – od Thora, jehož divadelní stylizace rezonovala s mou oblibou Shakespeara, až po dušínovsky morálního Captaina Ameriku.

Jenže v poslední době mám pocit, že se dívám na jeden a týž film přes kopírák.

Je jedno, jestli to zabalíte do hávu feminismu, africké hrdosti, barevné sci-fi, temnoty nebo humoru, pořád je to jedna a tatáž šablona.

Stejné postavy – hrdina, který se dostane z nuly na sto během stopáže filmu, popř. řeší nějaké rádoby-osudové dilema.

Postarší mentor nebo kamarád, který umře, ocitne se v ohrožení nebo se přidá k „temné straně síly“, aby dal hrdinovi motivaci. Krasavice (nebo Chris Pine) jako objekt zájmu, více či méně zábavný parťák a více či méně digitální záporák, který řeší nějaký přiměřeně megalomanský plán (kudos Spiderman: Homecoming, který vybočil z řady zaměnitelných antagonistů).

Ústřední konflikty jsou obvykle tak přepálené, že je sledujete bez špetky strachu. Vždyť kolikrát už jsme v komiksových filmech viděli svět v ohrožení a na hranici zániku – desetkrát? Dvacetkrát? Nebo ještě víc? A vy prostě víte, že to hrdinové na konci nějak dají – Infinity War sice přelomově nechala své hrdiny zklamat, jenže všichni víme, že je za dveřmi dvojka, kde se to nějak vyřeší.

Závěrečná konfrontace se navíc poslední dobou skoro vždycky zvrhne v přepálený digitální bordel, v němž polovinu času netušíte, kdo co dělá nebo z koho létají jak barevné blesky.

Občas k tomu umře nějaká méně důležitá postava, obvykle představená teprve v onom příslušném filmu, aby měli diváci pocit oběti, ale žádné studio si nepodřízne některou z hlavních důležitých postav, ty jim přece generují zisky, prodávají hračky a pokračování.

Pokud byla zabitá postava dostatečně nosná, scénáristé ji vrátí v pokračování do děje nějakou kličkou, vesmírným kamenem, kostkou, červí dírou, sérem nebo prostě jen tak ve chvíli, kdy je potřeba hlavního hrdinu někam postrčit („Tvůj mentor/otec/objekt touhy/nejlepší přítel není mrtvý, ale přidal se na stranu zla – dam dam dáááám, jak šokující odhalení!“).

Nakonec se film obalí porcí hlášek nebo temnoty, podle toho, v jakém vesmíru se zrovna pohybujeme, a vytapetují se s ním všechna kina po světě.

Reklama

Takhle můžete shrnout 90 % komiksových filmů poslední doby, produkce Marvelu především.

A i když se u superhrdinských filmů dneška zasměju nebo pobavím, skoro ve všech postrádám jednu základní ingredienci – a sice souznění.

Instantní emoce

Pocit překvapení, dějový zvrat, který zapůsobí jako rána na solar, strach o hrdiny, zoufalost a marnost, když neuspějí, radost z jejich vítězství – to vše bych chtěla prožít, když sleduji film. Potíž je v tom, že žádný z nedávných superhrdinů ve mně takové pocity nevzbudil už nějakou dobu.

Dokážu vám přesně pojmenovat moment, kdy se to ve mně zlomilo – bylo to u třetího Kapitána Ameriky, který vzbudil očekávání ohromné osudovosti…

… aby pak všichni hrdinové vyvázli živí a zdraví (s výjimkou Rhodeyho) a v podstatě nepoznamenaní dějem na plátně. A že se Avengers rozdělili? Stačí jeden Thanos a všechno je víceméně při starém.

Blockbuster jako film pro masy má určitou standardní stavbu a můžete namítnout, že v takovém útvaru není prostor na experimenty. Jenže jak se mám angažovat ve filmu, který mi to neumožňuje? Jak mám cítit nějaké napětí, když ho tvůrci už na začátku odstraní? K čemu se na ten film tedy mám dívat?

Kvůli efektům? Hláškám? Pseudotemnotě, která nikdy nedoručí to, co slibuje?

Temný rytíř si mě získal před lety tím, že se toho nebál. Batman možná přežil, ale tvůrci se ho nebáli pošpinit a sáhnout na důležité postavy kolem něj – když zabili Rachel, znamenalo to dost zásadní krok. Žádná tisíckrát na poslední chvíli zachráněná Louis Lane, žádný návrat ze záhrobí, ale skutečně mrtvá láska hlavního hrdiny se všemi důsledky, které z toho plynuly.

Mimochodem, podobně by bývala byla působila i smrt Gwen Stacy ve Spider-Manovi s Andrew Garfieldem, kdyby ten film byl, ehm, lepší…

Jenže ať se dívám kamkoli, žádný komiksový film od té doby nešel tak na dřeň – až na jednu výjimku a tou byl Logan. Film, který svou syrovou atmosférou vyždímal z diváků slzy i sílu právě tím, jak nekompromisně se ke svým hrdinům zachoval. Tvůrci mohli uhnout. Mohli Logana nechat vstát z mrtvých, připravit si zadní vrátka v podobě chvějící se hlíny na hrobu, ale neudělali to.

Namísto toho divákům naservírovali emocionální horskou dráhu, kterou zakončili upřímně a drsně – a právě proto pak film dokázal vystřelit ke skvělým hodnocením i přes „hendikep“ v podobě eRkového ratingu.

Problém je, že na jednoho Logana čeká člověka desítka Venomů, „Marthy“ a Apocalypsů.

A filmy, které oscilují mezi vážností a humorem se nakonec stejně bojí říznout do hloubky a spíš jen kloužou po povrchu. Thanos sice vyvraždil půlku vesmíru, ale divák dobře ví, že to hrdinové nakonec nějak zvrátí. Black Panther nadhazuje na první pohled tíživé otázky národní identity, odpovědi na ně ale nenabízí a zůstává jen u jednoduchých klišé.

A Wonder Woman, která měla úžasnou možnost otočit klišé ultimátního zlého záporáka na hlavu, se nakonec rozhodla na to nakašlat a ukázala jen dalšího zapomenutelného digibosse.

Ale já nechci temnotu, já se chci bavit!

Všechny filmy samozřejmě nemohou být vážné jako Logan, Dredd nebo Vrána, protože by si divák po dvou třech hodil mašli. Proto máme i příběhy odlehčené a pro celou rodinu jako Antman nebo odlehčené a pro fandy jako Deadpool.

Mám ale pocit, že poslední dobou nabízejí už jen stokrát viděné. Doktor Strange, Strážci galaxie i Thor: Ragnarok byly nahláškované filmy hýřící pestrými postavami, ale žel ne už charaktery a dojem z nich ze mě ale vyprchal prakticky hned další den. Stejně jako Antman nebo nový Deadpool to byly dobré jednohubky, u kterých jsem na dvě hodiny vypnula hlavu a zasmála se – ale nic víc.

Tvůrci namíchali ingredience v přesném a předvídatelném poměru, čechovovy pušky viděl člověk na míle daleko a účelové postavy jako Urbanův Skurge trčely ze scénáře jako vidle čekající na svůj „překvapivý“ moment.

Díky bohu tedy alespoň za ta netradiční pojetí, jaké nabízeli první Deadpool, LEGO Batman nebo Úžasňákovi…

Konec hejtu

Já vím, že dneska jen nadávám a nepřicházím s ničím konstruktivním.

Zbytečně pláču nad tím, že filmy pro masy nenabízejí hloubku, když ji vlastně ani mít nemají, stěžuju si na to, že omílají stále stejné schéma, ale většině diváků to stačí a jsou s tím spokojeni. Podle hodnocení marvelovek davy touží po jednoduché zábavě, nad níž není třeba přemýšlet nebo se vzrušovat.

Odhodlaní obránci DC universa půjdou na nového Aquamana, jehož barevné trailery v mých očích nezachrání ani Jason Momoa, a budou se do krve hádat, že Sebevražedný oddíl představil nejlepšího Jokera.

Říjnové tržby i uživatelské hodnocení na Rotten Tomatoes jsou pak živým důkazem toho, že toho mnou nenáviděného Venoma diváci žerou.

Pokaždé, když se objeví projekt, který slibuje něco zajímavého a neotřelého, doufám, že konečně přijde změna, že se paradigma posune, že mě tvůrci překvapí – alespoň nějakou drobností nebo skutečnou emocí, nejen jejich bezpečně namíchaných destilátem.

Jenže ono se to pořád neděje. Všechny ty komiksové filmy poslední dobou nabízejí jen dvouhodinový výlet mimo šedou realitu – a vlastně nic víc.

A i když se mi to nelíbí, asi se budu muset smířit s tím, že pro mě superhrdinské filmy ztratily své kouzlo.

Uvidíme, co přinesou další roky. Ve výhledu je Captain Marvel, pokračování Avengers, Aquaman nebo Dark Phoenix, kteří mě úplně nenaplňují nadějí, že by se mohlo něco změnit – na druhou stranu Neil Marshall snad vyždímá z nového Hellboye trochu kreativního materiálu a uvidíme, jak se Joaquin Phoenix popere s rolí Jokera.

A kdo ví, třeba Sony konečně jednou dotáhne ten remake Vrány…

Reklama