The Lord of the Rings: The Fellowship of the Ring (2001) Directed by Peter Jackson Shown: Elijah Wood (as Frodo Baggins)

Jsem rád čtenářem. A zároveň rád objevuji nové tváře. V poslední době jsem trochu skeptický. Miluju Žambochy, Šlechty, Mosťáky… a chtěl bych další. Víc dobrých knížek ke čtení. Víc skvělých příběhů. Jenže se neobjevují. Umírá náš žánr? To opravdu už klasickou fantastiku nechce nikdo psát? Nebo je v tom něco jiného. Proč jako čtenář nemám štěstí a kdo za to může?

Cítím se občas dost na vážkách. Má smysl, oč se snažím? Má smysl rozbíjet bezpečné bubliny začínajících autorů v dobré snaze jim pomoci? Komu tím prospěju. Sobě nebo jim? A proč to vlastně dělám(e)?

Není to tak dlouho, kdy jsem napsal článek o začínajících autorech na Startovači, potažmo o začínajících autorech a samonákladech. Byl jsem trošičku drsný a text vzbudil docela silnou odezvu. Což je dobře – pokud nějaký začínající autor o své spisovatelské budoucnosti začne trochu víc přemýšlet, může ho to posunout, aby nebyl průkopníkem slepých uliček, ale poučil se z chyb jiných.

Ale nějak si nedokážu pomoct, abych se neozval znovu. Je totiž tisíc dalších věcí, které mne zlobí.

I tentokrát mám revoluční myšlenku:

„Začínající autoři mají obrovskou smůlu. V drtivé většině případů z nich i přes veškerou snahu nikdy nic nebude. A můžou si za to sami.“

Tak, ostrý výrok vysloven, teď ještě několik doplňujících informací: bavím se o žánru scifi a fantasy a vynechávám vše ostatní (včetně třeba young adult – je to sice blízko, ale zároveň dost daleko a na to, jak málo mám z toho načteno a jak málo tomu rozumím, mám pocit, že tam situace není tak tristní). Cílím na začínající autory a ti zkušení, co vydávají knihy, nejsou na pořadu dne. Řeším český trh a příklady ze zahraničí mě netrápí.  A hlavně: není to hejt. Já jsem váš hrdina. Ten kladný hrdina, samozřejmě.

Věřte mi.

Mák anebo spisovatel?

Moderní technologie, informační společnost, sociální bubliny. To všechno jsou termíny, které viním za to, že je na tom naše fantasy ghetto dost bídně.

Protože náš žánr neumírá. Hodnotím několik literárních soutěží, sleduji začínající autory, připravuji v knihovnách i mimo řadu literárních dílen – a klasická fantasy a scifi se nadále píše. Není to tak, že by nikdo mladý už nechtěl tvořit fantasy světy nebo nechat hrdiny bojovat o život v dalekém vesmíru. Ta základna je stejná, ne-li větší, než před lety.

A přitom doopravdy žijeme ve zlaté době fantastiky. Vychází stovky žánrových knih ročně. Je tu řada nakladatelů, kteří se tomuto žánru věnují – ať už jde o malá nakladatelství nebo obrovské korporáty. Lze se účastnit velkého množství literárních soutěží. Moderní technologie umožňují snazší komunikaci autora s fanoušky. Existuje tu nepřeberné množství blogísků, kde se lze s texty pochlubit – a třeba být natolik úspěšný, že z toho vznikne úspěšná kniha. Díla jsou přístupná na tři kliknutí (na dvě, když se je rozhodne ukrást). V knižním byznysu jsou miliony.

A přesto – současná nejmladší autorská generace má mnohem menší šanci, že dosáhne stejných úspěchů jako ta, která tu vládne teď.

Možná je to mojí sociální bublinou – sleduji negramoty na facebooku a unikají mi ti dobří, kteří na Facebooku nepíší, ale píší doopravdy. Možná je to celkovým nastavením společnosti, kdy dnešní mladá společnost je se sociálními sítěmi srostlá natolik, že to jen stěží chápu a rozhodně nejsem schopen to žít.

Jenže těch „negramotů“ je hrozně moc. A všichni křičí – koukejte, já jsem spisovatel! Jenže víte co: já věřím tomu, že mnozí z nich negramoti nejsou a že mají šanci se na vrchol prodrat, když to vezmou za správný konec. Jenže zatím to neumí.

Někteří to dělají tak, že sdílejí ukázky svých textů, aniž by připouštěli kritiku. Na dotaz „Tohle jsem napsal, co si o tom myslíte?“ totiž NIKDY nesmíte napsat, co si myslíte, protože pak se mnohdy dozvíte, že „nedávala jsem to sem proto, aby mi lidi nadávali“. Pokud to přesto zkusíte, většinou dřív nebo později přijde vážně míněná otázka „a co jsi napsal ty?“ Přichází obvinování, že nikdo nechce pomoci, anebo naprosto ploché „děkuji za komentář“, aniž by byla v průběhu času patrná jakákoliv reflexe.

Sociální sítě nás odnaučily diskutovat. Už nejde o vynášení argumentů, jejich naslouchání a kritického zhodnocení. Jde o to být nejvíc slyšet, nejvíc vidět. Vzbudit emoce. Ostatně to sami dobře znáte – je mnohem snazší se nehádat, nevystupovat ze své sociální bubliny a vyignorovat všechny trolly a hejtry.

Jiní začínající autoři pak tráví čas tím, že se ostatní snaží přesvědčit, že jsou spisovatelé. Bohužel jim k tomu chybí ta kniha, kterou by mohli mít v ruce. Nerozporuji, že mnozí zvládají marketing sociálních sítí líp a snáz, než já zvládnu močit v bezvětří, ale je trochu smutné, že mají stránku „Franta Vomáčka – spisovatel fantasy“ a vy pak zjistíte, že pokud mají něco vydaného, je to jedna povídka a pár věcí na vlastním blogu s návštěvností devadesát šest lidí.

Co je ale nejsmutnější – tihle lidé musí světu říkat, že jsou spisovatelé. Místo toho, aby to za ně říkaly jejich činy. Takový Jágr si nemusí zakládat stránku „Jarda Jágr – hokejový hráč.“. Působilo by to stejně zvláštně jako „The Rolling Stones – hudební kapela“ nebo „Harrison Ford – filmový herec“… anebo „J.K.Rowling – spisovatelka dětské fantasy“.

Nikdo z nich tam nic takového nemá. Proč taky, že?

Ostatně je tu jistá analogie s jedním zeměplošským hrdinou. Ten si taky nechal na klobouk napsat slovo „Mák“, aby všichni věděli, že je čaroděj, protože nekouzlil. Ale to byla literární postava, takže to s drahým Mrakoplašem nakonec dopadlo lépe, než to dopadne s drtivou většinou začínajících autorů.

Informační válka v praxi

Nechci tvrdit, že by autoři neměli být sebevědomí. Ušlápnutá myš toho nikdy moc nedokáže. Ale nesmí to být sebevědomí přebujelé.

Čtenáři to většinou poznají. A nenesou to rádi.

Nám, čtenářům, je totiž upřímně úplně ukradené, co dělá spisovatel ve svém volném čase, kolik má fotek na instáči, kde byl o dovolené, a že tam jedl guláš. Nás zajímá text. Ale pokud se spisovatel chválí a nemá ani jednu řádně dokončenou nebo vydanou knihu, je to dost na povážnou, protože ho nemůžeme soudit podle textu, ale jen podle toho, jak moc velký hlupák je nebo není.

A drtivá většina začínajících facebookových autorů tu knihu prostě nemá.

Mnozí mají nějaké ukázky, jiní si vydávají knihy sami. Pokud je to pro pár kamarádů, prima. Proti tomu nic nemám. Pokud se taková kniha tváří jako opravdická kniha, je to špatné. Téměř všechny samonákolady začínajících autorů jsou špatné. Stylisticky, dějově, fyzicky. O tom už jsem psal.

A ano, sociální bublina kamarádů bude tvrdit, že jsem debil. Mnozí mě odkáží na hodnocení na databázích, které je dobré a proto musím být korunovaný debil, když neuznávám tohle objektivní hledisko. Jenže – knihy vydané samonákladem a běžnou cestou téměř nedostupné budou mít vždy na databázích vysoké hodnocení bez ohledu, co je uvnitř.

Je to logické, protože knihu tam hodnotí těch pár lidí, co si ji pořídili a ti si ji pořídili z nějakého důvodu. Znamená to, ale že kniha je objektivně dobrá? Je opravdu lepší „Než se pěšec stane králem“ od Vojtěcha Žáka s 94% než Žamboch a jeho „Seržant“ (84%)? Je lepší Yorran (84%) než Šlechta a jeho Šílený les (78%)? Nebo Landie (83%) opravdu v kvalitě překoná Dies irae (72%) od Roberta Fabiana?

Můžete si udělat obrázek sami. Ale pokud mi budete věřit, ušetřím vám čas. Zavedení spisovatelé umí psát a ti začínající, byť s více procenty, jim nesahají ani po kotníky.

Jaké z toho plyne ponaučení? Že staré páky jsou spisovatelé na nic a ti mladí jim vytřeli zrak? Anebo že začínající autoři nadále žijí ve své sociální bublině a v domnění, že jsou lepší než generace staříků před nimi, že a tenhle text je výsledkem vlivu spisovatelské mafie, která šikanuje začínající autory, aby neměli možnost se prosadit?

Já vám nevím, ale capo di tutti capi známý pod přezdívkou „Fotbalista“ mi opakovaně tvrdí, že žádná spisovatelská mafie fakt neexistuje a že jestli to někomu řeknu, najdu jednorožčí hlavu.

Každý dělal blbosti – jen někteří to nevyzvraceli na internet

Začínající autoři mají ještě jednu velkou nevýhodu. Mají k dispozici internet. Mají k dispozici skupiny na facebooku a na odiv všem vystavují svou hloupost. Protože – a přiznejme si to otevřeně – drtivá většina dnes zavedených a zkušených autorů, když začínala psát, psala hrozný… ehm. Psala velmi ošklivé věci.

Až na pár výjimek my všichni.

Ale v dobách, kdy nebyl internet, se to mnohem snáz ztratilo. Takové povídky zůstaly v šuplíku, nebo když už vyšly, tak ve fanzinech v nákladu několika desítek kusů.

Každý z nás byl v jisté obě mladý a naivní. Každý z nás měl po pár přečtených knihách pocit, že rozumí světu. Klidně se vám přiznám: dodneška miluju knížky o Zaklínači a nedám na ně dopustit a cestu k mému srdci si našla i Bouřková sezona (napotřetí je mnohem lepší než na poprvé).

Ale přesto nechápu, kde se ve mně vzalo tolik drzosti, abych v šestnácti nebo v kolika Věž vlaštovky v jedné recenzi neprohlásil za věc, která válcuje svou hloubkou Tolkiena. Prostě debil, jinak se nazvat nedám… A takových věcí jsem udělal víc. Ale ty už naštěstí nikdy nenajdete. Naštěstí.

A stejně tak si dovedu představit lákadlo okamžitého zveřejnění povídky, hned po dopsání. Žhavé ukázky, oblíbené části… rovnou celou povídku nebo knihu. Dočkat se ihned potlesku, pochval, poplácání po ramenou, že jsem něco napsal.

Reklama

Dnešní svět sociálních sítí říká, že musíte být hlavně vidět. Ale autor, který píše, vidět není – protože, logicky, píše a nepíše o tom, co zrovna nepíše, protože kdyby psal, nemá čas o tom psát… Ne, do tohohle bychom se zamotali. Ale prostě chápu puzení mladých lidí vypálit všechno hned, zčerstva, a dokud ještě nezaschl pomyslný inkoust. Chápu, že pro mnohé je psaní až tou „druhou“ věcí.

Má to i své zápory, logicky. Ty, kvůli kterým začínající autoři nemají a jen tak nebudou mít štěstí. Zveřejněné dílo je prostě zveřejněné dílo. Pro mnohé to tím končí.

Jak se má autor zlepšit, když vlastně neví, že se má zlepšit? Je to věc, kterou třeba já vidím až po pár měsících, po pár letech. Když si čtu věci starší osmi deseti let, vidím všechny ty hrozné chyby, které jsem tehdy v povídkách měl. Mají tuhle trpělivost i dnešní začínající autoři?

Ze sociální bubliny o sociálních bublinách

Takže, když to shrnu: začínající autoři, a že jich je pořádná armáda, se v drtivé většině případů dopouštějí sami na sobě drobných zločinů.

Průměrný facebookovský autor začátečník totiž:

  • Píše o tom, co by chtěl psát. Ptá se, jestli má mít hrdinka blonďaté vlasy nebo černé vlasy, nebo jak ostatní řeší nějakou naprosto zjevnou pitomost – třeba jestli je možné knihu psát v ich formě.
  • Hlavní náplň jeho autorského času tvoří komunikace s ostatními. Jen jim chybí ta kniha…
  • Nečte kvalitní literaturu, ale jenom své kolegy a svůj žánr. Pokud vůbec čtou alespoň něco. Můžeme se bavit o tom, co je kvalitní literatura, a jak může začínajícího autora young adult distopie obohatit četba Shakespeara, ale… ale vážně se chceme o takhle základních věcech bavit? To jako bychom rozebírali, jestli jsougramatická pravydla, nutní a jeztly je. Nutné je dodržovati.
  • Neumí přijímat kritiku. Když jim napíšete, že je něco objektivně špatně, nezvládnou to. A najde se dost dalších, kteří kritika pošlou do horoucích pekel, protože narušuje přátelského ducha skupiny.
  • A vlastně ani neumí rozdávat kritiku. Protože když se už někdo odhodlá, ostatní se přidají v honu na čarodějnice, který s pomocí má společného stejně jako ty nebohé upálení dívky se skutečnými kouzly.

A když si přečtete ukázky, ve velkém množství případů jsou texty stejně nevyzrále jako jejich autoři – a nemluvím nyní o věku fyzickém, ale o věku profesním. I padesátiletý autor s první povídkou může dělat stejné chyby jako dvanáctiletý člověk s první povídkou.

Samozřejmě, nemusí to být můj problém. Je mnoho jiných autorů, kteří netráví svůj čas na facebooku, nepokládají stupidní dotazy („píši první díl románové pentalogie, jsem už v půlce, nevíte, jak mám pojmenovat hlavního hrdinu?“) a píší knihy. A vydávají knihy. Není jich moc, zatím o nich není moc slyšet, ale jsou mojí nadějí, že kvalitní knížky budeme mít i nadále.

Takže vlastně se nemusím vůbec rozčilovat, ani trápit. A nechat těch 99% facebookovských autorů žít jejich sen. Ostatně, několikrát jsem zaslechl teorii, že oni nechtějí být spisovateli – oni chtějí jenom být viděni jako spisovatelé a já, hulvát, jim to kazím.

Stejně, jako je pro mnohé důležitá fotka nedělního oběda bez ohledu, jak doopravdy chutný, jako je pro mnohé důležitá fotografie z dovolené než to, jak tam doopravdy je, je pro mnohé mít fotku s vlastní knihou a už pro ně není tolik zásadní, co je uvnitř. A jestli ta jejich trilogie bude mít pokračování. Že mnozí z nich hlášku „chci být spisovatel a měnit scénu fantasy u nás“ nemají jako vyznání a přiznání, ale znamená pro ně asi stejně jako pro jiné značkové oblečení.

Jenže já prostě věřím, že někteří to myslí vážně, že je v nich talent a že by mohli být dobří.

Já si nemyslím, že lžete

Věřím tomu, že mezi tím marastem začínajících autorů jsou i tací, kteří opravdu psát chtějí. Kterým nestačí mít příspěvek na facebooku. Kteří chtějí vydávat kvalitní knihy, které ostatní osloví – a které změní fantasy scénu a splní sen nejenom autorovi, ale i ostatním čtenářům. A kteří jen nevědí, že existují jiné cesty a jiné možnosti, protože v tom obrovském množství špatných příkladů prostě mají pocit, že to právě takhle je správně.

Samozřejmě je těžké proniknout dovnitř té „uzavřené“ společnosti, kde se všichni znají a na mladé autory, kteří snaživě tapetují facebook, protože se to tak přece má dělat, se dívají svrchu.

Jenže co s tím?

Předně je dobré opustit sociální sítě. Ne nadobro, proboha, ale podívat se po zdrojích. Vyhledat si nějaké informace sám. Správný spisovatel si potřebuje často ověřovat různá fakta, měl by proto umět s googlem – alespoň tak, aby svedl formulovat otázku. Pokud se místo toho ptá na facebooku, veřejně a s prominutím hloupě, ztrácí body. Ano, v tomto případě hloupé dotazy existují.

Google pak na otázku „jak psát“, „jak nepsat“, „literární dílny“, „jak nabídnout knihu vydavateli“ vyhodí řadu odkazů. Některé hloupé, jiné chytřejší. Pak už je to na kritickém myšlení daného člověka, aby si z toho vybral „to svoje“. Jo, bez myšlení se neobejdete ani jako spisovatelé.

Pro fantazáky existuje řada ověřených možností, jak se zlepšit. Alespoň nějaká výhoda našeho ghetta. Jsou tu třeba stránky triumvirat.cz, je tady Městská knihovna v Praze s mojí maličkostí a dalšími lektory, kteří se soustavně věnují práci se začínajícími autory. Jsou tady mnohé další literární workshopy a přednášky o psaní na conech (za nimi stojí pravidelně třeba Lucka Lukačovičová, Honza Kotouč, Julie Nováková a mnozí další), v časopise Pevnost vychází už několik let rubrika „Profíci radí“.

Jestli jste začínající autor, zkuste si to progooglit. Určitě toho najdete víc. Aspoň si uděláte přestávku v tomhle dlouhém článku.

Přestaňte být autory, zkuste být spisovatelé…

Pro ty trpělivé, kteří se stesky nad tím, jak je to všechno špatně, prokousali až sem, opět nabízím nějaká řešení a konstruktivní návrhy, jak na to.

Nejprve je samozřejmě nutné položit si otázku, proč člověk píše. Protože pokud chce být jenom viděn jako spisovatel, jsou snazší cesty. Třeba být viděn jako foodbloger. Nebo být viděn jako sportovec. Nebo jako úspěšný cestovatel. Jet stopem po Evropě a psát o tom krátké zprávy je pořád jednodušší než napsat knížku – a to i když je člověk introvert a nemá rád stopování.

Pokud je jasné, že chceme psát, pak je dobré opravdu psát.

A smířit se s tím, že psaní není na první dobrou. Že to trvá měsíce a roky, než se psát naučíte. Psaní je totiž řemeslo jako každé jiné. Jasně, bez tréninku a vybavení na skálu třeba i vylezete, ale stejně to z vás neudělá horolezce. Jasně, můžete na první dobrou běžet maraton, a třeba ho i uběhnete, ale olympionikem se bez tréninku nestanete.

Můžete si sednout za volant a odřídit tisíc kilometrů dlouhou štreku – ale bez zkoušek a testů ten řidičák nedostanete. Můžete napsat první text a bez oprav ho dát ven a třeba uspějete. Ale dokážete to zopakovat? Dokážete být spisovatel a ne „autor jednoho textu“?

Psaní je jako vědecký experiment. Napsání dobré knihy nebo povídky není náhoda, ale věc, kterou je spisovatel schopen zopakovat. A dobrá kniha nemusí hned znamenat získání všech žánrových cen, ale třeba jenom ten fakt, že tam je nějaký srozumitelný příběh a v každé větě nejsou hrubky…

K tomu všemu je potřeba velká dávka trpělivosti. Odolat vábení sociálních sítí. Odolat vábení jednoduché zkratky. Protože ano – můžete jít zkratkou a vydat si první knihu sami a cítit se jako spisovatelé. Ale pokud jste se chtěli stát skutečně dobrými spisovateli, dost možná í zabijete svůj talent i své možnosti.

Fakt to chcete? Chcete mít teď hned knížku venku a pak toho do smrti litovat, anebo si pár let počkat, makat na sobě, a pak být pyšný a hrdý otec kvalitního románu?

Je to na vás, ale jestli máte talent, byla by velká škoda ho potlačit. Měli byste si ho pěstovat jako vzácnou květinku, protože kolem vás je 99% idiotů, kteří talent nemají, ale zato mají fotku se svou knižní prvotinou vydanou samonákladem nebo jako mizerný ebook a nikdo je nikdy doopravdy číst nebude.

Neštěstí čtenářovo

Když se podíváte na žebříčky nejlepších žánrových spisovatelů, v průběhu let se mění jen minimálně. Neff, Žamboch, Procházka, Mostecký, Kadlečková, Kulhánek, Kotleta, Francová, Fabian, Šlechta… a další, kteří mi prominou, že jsem je nejmenoval.

Najdete žebříčky těch úspěšných mladších autorů: Renčín, Kotouč, Hlávka, Vybíralová, Nováková, Lukačovičová, Antonín… a mnozí další. Ani tam se to už moc nemění. Občas někdo přibyde, častěji někdo zmizí.

A ti nejmladší? Jedno nebo dvě jména? Je vůbec nějaké? Má mě to vůbec trápit?

Trápí.

Jako čtenář si říkám, že to je obrovská škoda. Protože nemůžu objevovat nové skvělé autory. Nemůžu ke svým oblíbencům přidat žádná nová jména. Chci totiž sledovat, jak někdo z obyčejného autora vyroste ve skutečnou hvězdu.

Ale asi mám smůlu. Rozhodně vím, že začínající autoři z Facebooku to nebudou. Mohou si za to sami. Sdílí statusy, posílají fotky, řeší blbosti, které by sami vyčetli z přečtených knih.

Bylo by fajn, kdyby s tím zkusili něco dělat. Kvůli nim samotným, protože takhle si šlapou po štěstí.

Bohužel i po tom mém.

Reklama

Knihovník a propagátor knihoven, spisovatel, redaktor časopisu Pevnost. Na kontě má osm knih, o kterých neváhá prohlásit, že jsou nejlepší, co kdy vzniklo (minimálně z toho, co sám napsal). V rámci knihovny se dlouhodobě věnuje tvůrčímu psaní a organizování literárních dílen. Ve volném čase střílí z muškety, vyrábí dřevěné hračky a pije pivo.