Kodex, v němž byla pravidla mezilidského chování sepsána, byl zničen prezidentem planety. Jedinou nadějí na jeho znovu nalezení je vesmírná výprava na planetu ETK-017, kde by se měla nacházet zachovalá kopie. A v raketě mohou letět pouze děti.
Napříč vesmírem za záchranou Země
„Tento příběh nepíšu z domu. Jsem úplně jinde. Jsem na utajené cestě. Na cestě na jinou planetu.“
To, že zachránit Zemi může právě Helenka, odhalí učitel při telekinetickém pokusu. Na Sídlišti vždycky existoval tajný odboj, který se snažil najít způsob, jak nepříznivou situaci a společenský řád zvrátit. Ze starých robotů se tak podařilo postavit automatickou raketu, která by mohla dolétnout až k planetám, kam kdysi sondy odnesly výtisky onoho Kodexu. Děti se tak vydají k souhvězdí Eridanus a díky červí díře se po pár dnech setkají s tamními obyvateli. Ti o důležité knize ale neslyšeli…
Zpočátku by se dalo čekat, že půjde o vesmírné dobrodružství, ale jak se pročítáte stránkami, nakonec dojde na to, že samotné výpravě je věnována méně než polovina knihy. Těžiště je totiž někde úplně jinde.
O čem kniha doopravdy je?
O rodině a sourozeneckém pošťuchování? O vzájemném porozumění? O boji proti nespravedlnosti? O cestování vesmírem? O nápravě zla a o naději? Ráda bych napsala, že od každého něco. Ale mít o téhle knize jasno není vůbec jednoduché. Nebo je to naopak velmi snadné a mně se potvrzuje, že najít dobrou scifku pro nejmenší je vážně oříšek.
„Děkuji, že žiju. Děkuji za toto krásné ráno a dary, které přináší dnešní den. Děkuji za slova, myšlenky a činy, které mne doprovázejí. Děkuji za sílu, kterou mám.“
Kniha je rozdělena do tří vizuálně oddělených částí. Zejména ta první je zajímavá tím, jak se postupně vpravujeme do prostředí. Sídliště v nepojmenované totalitě, kde prezident Země ovládá pomocí armády situaci a dokonce nechal Slunce přejmenovat na Hvězdu, probouzí zvědavost. Z náznaků ohledně čipů a robotů poznáme, že jsme se posunuli lehce do budoucnosti, nikdo tu nikdy neviděl trávu či stromy. Když se objeví vojáci a začnou legitimovat celou rodinu, načež se pokusí Viktora zadržet, chvíli je to skutečně hodně napínavé.
Jenomže.
V kontextu celku se celá epizoda, stejně jako řada jiných podobných, ukáže jako něco, co autor napsal při rešerších, co za scény by se dalo použít, a pak ji skutečně použil bez ohledu na celkový záměr nebo směřování děje. A to je jen začátek problémů, na které jsem při čtení narážela a co by nevyřešil snad ani editor. Množství odboček a nepodstatných scén ale dokonale rozmělňují vidinu cíle, až jsem i já začala tápat, o co tady vlastně kráčí.
Pokud nás dosud držela zajímavost prostředí, rychle vezme za své posunem k vesmírné výpravě, která je celá popsaná překvapivě nezábavně, až jsem se opravdu (!) začala těšit, kdy to skončí. Samotný konec ve mně vyvolal nejen ulehčení, že už to mám za sebou, ale také zklamání, jak byla nadějná zápletka odbytá. Chybí tomu tah na branku, nějaká jasně čitelná červená nit, nějaký opravdový důvod. To bych u knihy pro tak malé čtenáře určitě čekala.
„Vždycky jsme i doma chodili ze schodů tak, že taťka šel před mamkou, aby se ho mohla chytit, kdyby ztratila rovnováhu. Viki to dělal taky tak, a když nezapomněl, šel vždycky ze schodů přede mnou. A do schodů nahoru se chodí obráceně. První mamka a za ní, aby ji chránil, chodí taťka. To mě teda baví. Mám ráda věci, které dávají smysl, a správně se chovat má smysl. Brali jsme to také v hodinách Dobrých mravů.“
A také jsem na základě anotace a informací o knize měla mylné předporozumění, o čem to má být. Celý příběh totiž není o cestování, dobrodružství, technologických zajímavostech nebo prožitku nesvobodné společnosti. Od začátku do konce se nám autor snaží ukázat modely správného a špatného chování a mezilidských vztahů. A to velmi polopaticky, na příkladech a s vysvětlujícími okénky. To knihu co do děje samozřejmě zpomaluje a vede k přesvědčení, že knížka není určená pro samotného malého čtenáře, ale že je lepší asistence dospělého. I tak si ale příliš neumím představit, že by malé dítě dokázala opravdu bavit.
Autor sice používá ich-formy, kdy je vypravěčkou malá Helenka, a vlastní dynamiku do děje vnáší její sourozenecký vztah s rozjíveným Viktorem, jenže to zkrátka nestačí. Z textu postupně víc a víc čiší snaha vychovávat a poslední stránky už nijak tento záměr ani nemaskují. Na obyčejné dobrodružné čtení to tedy rozhodně není a spíše si text umím představit v rámci některé pedagogické praxe.
„Je povinností každého z nás pečovat o svou planetu. Možná se někomu může zdát, že planeta je příliš velká na to, abychom ji mohli sami ovlivňovat. Skutečnost je však taková, že sebemenší krok k ochraně planety ji může zachránit.“
Pravdou tedy je, že ani po obsahové stránce, ani ve stylu text nijak nevyniká a nekultivuje. Jazyk je jakože upraven pro malé čtenáře, což ho dělá hodně popisným a názorným a místy imitující dětskou nesoustředěnost až mnohomluvnost. Rytmem vyprávění jsem vyloženě trpěla a bylo mi líto promrhaného potenciálu. Prostředí jakési dystopie nijak nepomáhá uchopení hlavního tématu – vše nakonec působí jen jako nezajímavé kulisy směřující od dobře rozehrané zvědavosti k neuvěřitelně vágní nudě. Je to zkrátka rozvleklé a schází tomu jakákoli snaha o výjimečnost, přehlednost a nebo aspoň využití naznačených možností nějak účelně.
Když obsah neohromí, aspoň se na to hezky kouká
Neco pozitivního na ní ale přeci jen nacházím. Hned zkraje kniha zaujme svým výtvarným nápadem. Stránky jsou z pevného papíru, který je, stejně jako desky, celý barevný v zelených a fialových vodovkových odstínech. Čitelnost to zhoršovalo jen vzácně a spíše to zvyšovalo komfort čtení: člověka zkrátka baví hledět na krásné stránky. Pro samotné děti by to ale mohla být překážka, protože velikost písmen jim přizpůsobena není. Ilustrace, kterými je kniha protkána, jsou už slabší a mně osobně na zážitku nijak nepřidaly. Celkové zpracování je ale nadprůměrné.
Škoda velké nevyrovnanosti v kvalitě textu, který měl na začátku mnohem větší konzistenci a dokázal lépe proplétat vrstvy poučení a napínavého děje, s postupem času se ale stále více přikláněl k určité myšlence a čtivost nechal daleko za sebou. Pocit, že některé epizody jsou navíc, psané bez rafinovanosti a samoúčelně, občas jen pro propojení scén a by to drželo pohromadě, bohužel během četby sílil.
Prvoplánovost ve snaze předat morální poselství a správné návyky etikety přebila vlastní literární hodnotu příběhu a fantastično či dobrodružno se vytratily. Nebráním se představě knihy, která se pokouší zábavnou a zajímavou formou přiblížit pravidla slušného chování. Jenomže zde mám dojem ze setkání s kočkopsem, kdy ta zajímavost a čtivost lavíruje na nejistých nohou, nevědouc, co přesně a jak chce vyprávět.
S dobrým vedením je pro děti určitě poučná a plná zajímavých myšlenek. Doporučila bych ji ale jen v převelikými rozpaky a určitě ne všem.
Daniel Šmíd: Planeta ETK–017
Vydal: Nakladatelství CPress, 2018
Ilustrátor: Miloslava Dočkalová
Počet stran: 216 / vázaná
Cena: 269 Kč
Vhodné pro: děti 6–10 let
