Hráčské políbení ze starých dobrých časů je excelentním návratem ke klasikám JRPG, ale svůj potenciál zcela neproměňuje. Příběhu osmi dobrodruhů, jejichž osudy se postupně protínají, chybí jakási esence umění – své řemeslo ovšem zvládá na mistrné úrovni! A tentokrát na počítači.
V roce 2018 vyšel na Nintendo Switch hit Octopath Traveler z pod taktovky tradičního Square Enix, který má na japonská RPG takřka monopol. Hry se prodalo během měsíce pomalu milion kusů, a tak oznámení portu na PC nebylo pražádným překvapením.
Vydání jsme se dostali už v červnu 2019. Jak to celé dopadlo, není zcela jednoduché posoudit. Octopath Traveler je totiž věrným potomkem rodiny japonských her na hrdiny a to sebou přináší jistá omezení, která se nepovedlo zlepšit, natožpak překonat. Je tedy na vás, jestli se rozhodnete zatnout zuby a sledovat osm dobrodruhů v průběhu bezmála sto osmdesáti hodin.
Reprezentativní a tradiční epos
V roce 2009 se Dragon Age: Origins snažilo být TÍM fantasy herním zážitkem na poli RPG a posunout klasické izometrické hry do nového tisicíletí. Pokus to byl, samozřejmě, nadmíru úspěšný. Octopath Traveler jako by se snažil udělat to samé s japonskou odnoží žánru. A grácie se tomuto úspěchu i přes značnou stereotypnost upřít nedá.
Už samotný vizuál je příjemným mostem mezi starým a novým. Zatímco pixelová grafika spritů (postav) a prostředí jako ze starých SNES konzolí odkazuje na žánrové začátky, nezapomíná na nutnou aktualizaci – vizuální efekty ve vysokém rozlišení, efekty osvětlení, hrátky se zaostřováním a rozostřováním pozadí atd. Styl si vysloužil označení HD-2D a nostalgickému hráči rozhodně může snadno učarovat.
Forma vítězí nad obsahem
Japonská RPG jsou proslavená svým storytellingem. Nedávno je opět vychvaloval třeba Chris Avellon, tvůrce takových pecek, jako je Fallout, Planescape: Torment, Knights of the Old Republic II nebo spoluautor moderních klasik Pillars of Eternity a Divinity: Original Sin II. Ten se v jednom interview rozpovídal o tom, že japonské hry na hrdiny jsou ve svém vyprávění mnohem odvážnější – skupina dobrodruhů zachraňuje svět a ten svět je třeba v půlce hry opravdu zničen.
V západním světě je takové silné narušení aristotelské poetické linky úvod-zápletka-vyvrcholení-rozuzlení-závěr takřka nemyslitelné a tvůrci často bojují s vydavateli, aby se mohli vydat experimentálnějšími směry.
Tento model Octopath Traveler jednoznačně nenásleduje. Na jedné straně je jeho hlavní dějová linka další ubohou nápodobou komerční fantasy literatury – osm dobrodruhů se vydá na cesty, na cestě za svým posláním se jejich cesty protnou, zapletou se nevědomky se zlou pletichářskou čarodějnicí a nakonec stanou bok po boku, aby bojovali s padlým bohem.
Jenže o tom Octopath Traveler vlastně vůbec není a odvaha východního vypravěčství je v něm hodně zasutá a skrytá, přesto stále přítomná.
Způsob vyprávění příběhu je totiž pro tuto hru mnohem důležitější než samotný obsah. Narativ je zaměřený po velmi dlouhou dobu mikrokosmicky, místo na epické události se vydává po stopách soukromých osudů každého jednoho z osmi dobrodruhů.
Hrdinové mají své příběhy rozděleny do několika kapitol, které rozkrýváte pro každého zvlášť. Není mezi nimi žádná spojitost, všichni jsou z jiného koutu země, nemají žádné společné přátelé, nespojuje je nic krom toho, že jednoho dne musí opustit familiérní kout svět a vydat se za dobrodružstvím.
Teprve až za dobrých osmdesát, ne-li mnohem víc hodin, se začnou objevovat nenápadné spojitosti vedoucí ke spiknutí ohrožující celý svět. A právě toto velmi pomalé a postupné budování zápletky je skutečným vítězstvím scénáře. Osobní mikropříběhy se naprosto přirozeně a nenásilně mění v ošlehaný fantasy epos a tím z něj zase udělala něco záživného a pohlcujícího.
Hrdinové s bázní a hanou
Samotné postavy si berou inspiraci z mnoha popkulturních oblastí, nejvýrazněji však z anime (či mangy). Pokud jste v životě alespoň jedno dvě viděli, jasně rozpoznáte, jak hra pracuje s archetypy: zádumčivý zloděj Therion je příkladem jakéhokoliv rádoby tajemného bledého bruneta snad z každého anime, které kdy bylo natočeno; lovkyně H‘aanith zase představuje pragmatickou, předčasně zestárlou ženu-bojovnici, jakou byla třeba kopinice Balsa z (naprosto excelentního) seriálu Seirei no Moribito, pohledný učenec Cyrus nemá nejmenší tušení, že mu dívky padají k nohám a roztržitě se neustále ztrácí v knihách.
Kvalitativní úroveň jednotlivých postav je bohužel nevyrovnaná, zatímco mág Cyrus sice vítězí občasnými momenty humoru, jeho linka přináší jen pramálo zábavného děje, zatímco tanečnice Primrose, bývalá šlechtična, jež hledá vrahy své rodiny, skvěle odsýpá od samého začátku.
A nakonec nedospělá obchodnice Tressa je snad jediným skutečným závanem originality – její příběh popisuje spanilou jízdu obchodníka, nikoliv klasického dobrodruha, jenž v širém světě sbírá zkušenosti. Postupně se z její iniciační pouti stává klasický western.
Pro žánr JRPG je příznačná ještě jedna věc stran scénáře – není interaktivní. Primární snahou japonských her na hrdiny je odvyprávět předem vytvořený příběh, jehož nuance, hloubka a komplexnost jsou důležitější než možnost hráčských voleb. Funkčnost tohoto diskutabilního konceptu (adaptační studia a Warren Spector už se nadechují) byla prokázána především v legendární sérii Final Fantasy, v západním prostředí také v titulu Maquerada: of Songs and Shadows.
Je to ovšem něco, co je třeba vzít na pováženou. Příběh JRPG nemá být utvářen, ale objevován. A vzhledem k tomu, v jak tradičních kolejích se Octopath Traveler drží, je to něco, co dnešní časově vytížený hráč musí zvážit.
V jedné věci tato metoda psaní ovšem výrazně ztrácí oproti např. hrám od Bioware – mezi postavami neprobíhá žádná skutečná interakce. Ačkoliv si hned v prvních pěti hodinách můžete zformovat svou družinku dobrodruhů, jakmile začne jejich příběhová sekvence, ostatní postavy jako by přestaly existovat. Žádný ze společníků nekomentuje okolní dění, neprezentuje vlastní náhled na věc, nic.
Hra sice obsahuje „party banter“, rozhovory mezi postavami, které se jednou za čas dají aktivovat, když vám k tomu hra dá sama povel, ale ty jsou krátké, bezobsažné a přítomné snad jen proto, aby tam byly. Prohlubování postav či budování jejich vztahů se nekoná. A tohle na design JRPG neshodíte. Tohle ti mám vážné za zlé, Travelere!
Umění války a game design
Jak bylo řečeno hned na začátku, hře chybí jakási esence umění, spontaneita příběhu či vývoj různých typů interakce – a nejvíc je to viditelné na tom, že hra je od začátku do konce silně strukturovaná. Příběh každé postavy je členěn do kapitol, které postupně odemykáte v různých městech. Každá kapitola se odehrává více či méně v té jedné oblasti a trvá několik málo hodin, cca dvě až tři, v závislosti na stylu vašeho hraní.
Mezi příběhovými kapitolami je k dispozici rozlehlý a nádherný svět, kde primární interakci představuje hledání skrytých zákoutí s různými poklady, plnění bohužel zcela nadbytečných vedlejších questů (na druhou stranu tyto ale napomáhají tomu, aby herní svět nebyl prázdný a pustý a jistou živost dodávají úspěšně) a potom především náhodně generovaná bojová setkání.
Tahové souboje, další základní kámen žánru, rozhodně přinášejí tolik potřebnou aktualizaci. Bojový systém je optimalizován, aby nutil alespoň k základnímu systematizování. Každá nestvůra je zranitelná několika specifickými typy útoků a má také svůj štít. Dokud je štít aktivní, účinnost útoků postav je výrazně redukována. Teprve je-li nepřítel zasažen jedním z útoků, vůči kterému je zranitelný, sníží se mu hodnota štítu, a jakmile je štít zničen docela, útoky družiny jsou naprosto drtivé.
Soubojový systém má řadu dalších drobných mechanismů, s nimiž si lze vyhrát a které osvěžují zavedené systémy tahových bojů. Přesto se nevyhne několika nešvarům – je zábavnější hrát za slabší postavy, abyste využívali jejich specifických vlastností – např. Lovkyně může během hry odchytávat zvířata a pak je povolávat během dalších střetů.
Bylinkář umí z ingrediencí namíchat různé podpůrné či oslabující substance nebo elementální „granáty“ atd. Nic z toho není tolik zapotřebí, pokud ovšem máte v družině plně vycvičeného mága – ten se už na nízkých úrovních naučí drtivá plošná kouzla a de facto přebíjí nutnost silněji taktizovat s ostatními postavami. S mágovými společníky brzy spadnete do stereotypu, že je využíváte k rozbíjení štítů a pak v několika krátkých kolech vypustíte ohnivé koule a ledové bouře a vykračujete si vesele dál… Škoda.
Věčný boj konzolistů a hráčů na počítači
Jedním z největších problémů nových konzolí je především výběr her. Octopath Traveler očividně vznikal jako vlajková loď pro JRPG na Nintendo Switch. Tomu odpovídá i velké množství drobných featur, jež výrazně zlepšují kvalitu herního zážitku – rozhovory všech příběhových kapitol si můžete kdykoliv přehrát ve svém deníku.
Deník samotný je výborně zpracovaný, se všemi nutnými podrobnostmi. Na začátku každé kapitoly vám text poskytne krátké shrnutí. Inventář vám nabízí automatickou optimalizaci vybavení vaší družiny, aniž byste museli sami porovnávat jednotlivé předměty atd.
Port z konzole na počítač po technické stránce proběhl více než úspěšně. Všechno šlape jako hodinky, od délky loadingu po FPS – jedinou chybou je to, že port byl skutečně pouze technický přenos z jednoho média na druhé. Kurzor myši nebyl vůbec implementován, rozhraní nebylo uzpůsobeno. Možnosti počítače nebyly v portu vůbec brány v potaz.
Vzhledem k žánru a typu hry to není žádný skutečný problém a hra se pořád hraje nejlépe s konzolovým ovladačem, ale je to drobná vada na kráse.
K zamyšlení je také, zda taková hra vůbec měla dostat PC port. Žánr JRPG je neodmyslitelně spjatý s přenosnými konzolemi a tomu se od základů přizpůsobuje herní design. Jedete půl hodiny vlakem do práce? Vytáhnete konzoli, vyhrajete si pár tahových soubojů a jdete si vesele pracovat. Večer se vrátíte domů, dostanete se do města a několik hodin se můžete ztratit v propacovaném příběhu.
Takový jednoduchý model s konzolí ovšem zformoval důležitý prvek – tzv. grind, to jest časté, repetitivní souboje, jejichž cílem zajistit stabilní přísun zkušeností pro rozvoj vašich postav, a zdrojů, např. léčivé lektvary, peníze, nové vybavení atd.
Zatímco při cestování do práce je grind to pravé ořechové, abyste zabili půl hodinu ve vlaku, u počítače se vám taková možnost ztrácí. Jste-li dostatečně požehnaní, abyste si našli třeba tři čtyři hodiny času nepřerušeného hraní na počítači, polovinu z toho ztratíte stereotypním porážením řadových nepřátel, které není ani součástí žádného úkolu a v horším případě ani nepředstavují výzvu.
Závěrem
Octopath traveler je nakonec silně rozporuplný. Jeho klasický příběh je skvěle odvyprávěn, ale strukturalizovanost scénáře a herních prvků je čas od času ubíjející. Vizuál herního světa je nádherný (pokud máte cit pro nostalgii), soundtrack skvěle podkresluje oblasti i jednotlivé situace a byl několikrát nominován na významná herní ocenění.
Souboje výborně aktualizovaly starý tahový systém a přidaly řadu možností, s nimiž si můžete vyhrát, ale naráží na podstatu svého game designu, který se pro počítač tak trochu nehodí, pokud nejste skalní fanda.
Hodnotit celkový produkt je více než obtížné a myslím, že nejlepší je skutečně jen popsat pro a proti jednotlivých herních prvků, aby si každý sám nakonec rozhodl, jestli mu to za to stojí.
Přese všechno mě Octopath Traveler stále drží ve svém zajetí a vracím se k němu rád. Třebaže další náhodný souboj mě už nutí protáčet oči v sloup, paradoxně jsem si ani jednou neřekl „už dost“ a nemám pocit zcela promarněného času (jako například u Dragon age: Inquisition! Sto šedesát hodin mého hořkého života, které mi už nikdo nevrátí!). Jedno ovšem zůstává jisté – pokud máte pro JRPG slabost a nevlastního žádnou pekelnou konzoli, Octopath Traveler bude vaše sázka na jistotu a litovat nebude jediného halíře, ani jediné vteřiny.
Octopath Traveler
Vývojáři: Acquire
Autor: Kakunoshin Futsuzawa
Vydavatel: Square Enix
Platformy: Nintendo Switch, Microsoft Windows (recenzovaná verze)
Hudba: Yasonuri Nishiki
